Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Nikdy bych neřekla, jak moc mě může speed dating znechutit.
„Ženy tenistky berou méně peněz než muži oprávněně. A ten Feri, kdo ví, jak to bylo. Ta holka si za to mohla sama.“ I takové věty zazněly z úst mužů, se kterými jsem se potkala na speed datingu. Místo seznámení jsem odcházela nešťastná, znechucená a také v šoku z toho, jaké názory se vyskytují mimo moji bublinu.
Najít si protějšek je, zdá se mi, čím dál obtížnější. Vliv na to má náš zrychlený způsob života, ale také třeba sociálně sítě a seznamovací aplikace. Máme pocit, že jinde je „tráva zelenější“, a u prvního menšího zádrhelu utíkáme, protože proč by taky ne, když možností, jak se seznámit, dnes existují stovky. A jednu z nich jsem se rozhodla prozkoumat i já – speed dating.
Zaregistrovala jsem se na seznamce Žwakovi, která měla skvělé recenze a kupodivu i volné místo na nejbližší seznamovací večer, který byl určen pro lidi ve věku od 24 do 36 let. „Tohle nebude obyčejné rande. Připravíme vám kulturní zážitek, na který budete rádi vzpomínat. Originální rande, které vás bude bavit a užijete si ho víc, než si myslíte,“ píše se na webu seznamky. Ano, rande bylo opravdu neobyčejné. Ale rozhodně na něj nebudu vzpomínat v dobrém.
Zaplatila jsem registrační poplatek 390 korun (muži platí 790 korun) a onoho osudného večera jsem vyrazila k Backstage restauraci v Praze 9.
Růžové a modré desky
Když jsem vcházela do hotelu, v němž se restaurace nachází, začala jsem být trochu nervózní. Věděla jsem, že jako novinářce mi nedělá problém vést diskusi. Naopak jsem zvyklá na to, že já jsem ta, která pokládá otázky, a tak bylo jasné, že nějaké trapné ticho nehrozí. Bála jsem se ale toho, na jaké muže během seznamovacího večera narazím. A jak se později ukázalo, moje obavy byly oprávněné.
Po příchodu do restaurace jsem si na baru koupila mangovou limonádu a zamířila do salonku, v němž se konal speed dating. Sympatické moderátorce jsem nahlásila své jméno, vyfasovala přezdívku „I“ a pak už jsem byla usazena ke svému stolečku, u něhož už nervózně seděl jeden z mužů.
Jako první mě však zaujaly desky, které byly připraveny na stole. Pro ženy růžové, pro muže zase modré. Jak jinak. Krásné prohloubení genderových stereotypů. Na deskách pak byla přidělená přezdívka a uvnitř se nacházely dva papíry – jeden na poznámky, druhý na finální rozhodnutí, s kým se budu chtít vidět znovu a s kým zase ne.
Zdroj: Freepik/prostooleh/volně k použití
12 mužů, pět minut na small talk
Přesně v 19:00 pak začal samotný speed dating. Zúčastnilo se jej 13 žen a 12 mužů, přičemž ženy vždy zůstávaly na svém místě a muži mezi nimi pendlovali. Každý pár měl pět minut na seznámení se. Pak následovalo cinknutí na zvonek, které značilo, že je small talk u konce a dotyční si mohou zapsat poznámky. Na to byl vyhrazený čas 30 sekund.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Pasivní muži a překrásně upravené ženy. Jaké byly mé první dojmy ze speed datingu.
Jak bych typově popsala muže, na které tu lze narazit.
Jak reagovali na otázku „Jsi feminista?“.
Jak se na konci večera dělají matche a jestli jsem k nějakým dospěla.
Pak už zaznělo další cinknutí a muži se přesunuli k dalším stolečkům. Těch pět minut ve většině případů uteklo jako voda a já byla ráda, že s některými muži nemusím trávit delší dobu.
Vítězkami jsou ženy
Než se dostanu k samotným konverzacím s muži, ráda bych poukázala ještě na jednu věc. Nechci nikoho urazit, ale ženy byly onen večer jasnými vítězkami. Byly nádherné, upravené, usměvavé, a když jsem s některými prohodila pár slov, také velmi vtipné a příjemné. Kamarádku bych si tam našla určitě.
V porovnání s přítomnými ženami muži zaostávali. Až na jednoho, maximálně dva jedince nebyli charismatičtí. A přišlo mi, jako by se ani nesnažili. Co jsem tak pozorovala u okolních stolů, konverzaci většinou musely táhnout ženy, což mi moc neimponuje. Ale teď už k samotnému průběhu…
Jako ice breaker jsem si vybrala otázku: „Jsi feminista?“ Jak jsem brzy pochopila, žiju v bublině a onen večer jsem z ní byla naprosto vytržena. Obklopuji se lidmi, pro které je samozřejmé, že by ženy a muži měli mít stejná práva, ale očividně v naší patriarchální společnosti tento názor není samozřejmostí.
„Jsou závažnější věci k řešení než rovná práva žen a mužů,“ odpověděl mi muž, kterému budeme říkat Michal. Když jsem se pak zasmála nad stereotypním barevném rozlišení desek, nechápal mě. „Barva desek? Ta je mi ukradená. Nic se nemá přehánět,“ odsekl Michal.
„Však rovná práva už máte, ne?“ smál se další muž, kterému budeme přezdívat Olda. Začínala jsem pociťovat beznaděj.
Během seznamovacího večera mi pouze jeden ze 12 mužů odpověděl, že je feminista a že rovnocennost je pro něj důležitá. Ostatní muži to odmítali. A někteří se dokonce divili, proč se na něco takového ptám. Snažila jsem se jim vysvětlit, že je to pro mě důležité, že to jasně vypovídá o hodnotách člověka, které z povídání o oblíbené barvě nebo pokrmu nezjistím. Stejně se jim to však nepozdávalo.
Čeho jsem si pak ještě z rozhovorů všimla, bylo, že konverzace jsem z velké části musela „táhnout“ já. Většina mužů se na nic neptala, pouze odpovídali na mé otázky, a když jsem žádnou nepoložila, zavládlo trapné ticho. Po čase mě to přestávalo bavit a v hlavě jsem utíkala k myšlenkám, co asi doma dělá můj pes, že mám chuť si uvařit čaj, zachumlat se k Survivoru a neztrácet čas s takovými muži.
Zdroj: REFRESHER/Eliška Kubů
Naprosté znechucení
Když jsem pak svou úvodní otázku položila muži, kterému budeme přezdívat Petr, málem jsem spadla pod stůl. „Nejsem feminista. Ženy tenistky berou méně peněz než muži oprávněně,“ sdělil mi. Argumentovala jsem tím, že všichni sportovci a sportovkyně se přece na zápas připravují stejně, že za vybavení utratí stejné peníze a to, že utkání žen se hraje kratší dobu, není důvod pro to, aby tenistky braly méně peněz. S pochopením jsem se nesetkala.
Druhý šok jsem pak zažila, když jsem začala mluvit o svojí práci a zmínila jsem soud s Dominikem Ferim. „Kdo ví, jak to bylo. Není normální, aby se dívka u někoho doma svlékla a šla se umýt. Může si za to sama,“ dropnul Petr. Nevěřila jsem, že něco takového opravdu vypustil z úst. „Ono taky kdo ví, jak to bylo s tím odmítnutím, jak moc ho odmítla.“ Pokud se nepletu, ne prostě znamená NE. Neexistuje nic jako „menší odmítnutí“ a „větší odmítnutí“. Naše konverzace se schylovala k hádce.
„Kdybych si vzal drahé hodinky a telefon a šel jimi máchat před obličej lidem bez domova, kteří se scházejí na Smíchově, tak se také nemůžu divit, že by mě někdo okradl,“ dál se shazoval Petr. Přirovnání ženské nahoty k drahému telefonu je asi to poslední, co jsem čekala.
Bylo mi z toho zle a děkovala jsem všem svatým, když zazvonil zvoneček.
Kolik mužů mi dalo match?
Přesně po dvou hodinách byl konec. Teď už jsme dostaly prostor, abychom zakroužkovaly muže, s nimiž se chceme znovu potkat, a muži udělali totéž se ženami. Archy jsme pak odevzdali paní moderátorce a já vyrazila domů.
O zhruba 30 minut později mi pak přišel e-mail s finálním verdiktem. Dva muži mi dali match, tedy uvedli, že by se se mnou rádi potkali znovu, a měli zájem o to, aby na mě dostali kontakt. Já jsem jim tento zájem neopětovala, takže bohužel nevím, kteří konkrétní muži to byli.
Na speed datingu jsem si tedy potenciálního partnera nenašla. A ani na něj nebudu vzpomínat s úsměvem. Naopak. Budu vědět, že hledat partnera mimo mou sociální bublinu nebude to pravé ořechové a že, sakra už ale, stále existují muži, kteří budou podporovat patriarchát a odmítat rovná práva žen a mužů. Děkuji za nic.
