Nečekaný humbuk vyvolaly v poslední době sochy stíhaček s motýlími křídly, které na fasádu pražského obchodního domu Máj umístil umělec David Černý. „Motýle“ však ani zdaleka nejsou jedinou Černého realizací, kterou v hlavním městě najdeme.
Güellův park nebo Sagrada Familia jsou stavby, bez nichž si španělskou Barcelonu neumíme ani představit. Jejich autorem je světoznámý architekt Antoni Gaudí, který svou uměleckou kariéru věnoval z většiny právě katalánské metropoli. Jeho stavby se vyznačují originálním a osobitým stylem, který je pro Barcelonu typický.
S určitou porcí nadsázky můžeme říct, že jednoho takového Gaudího máme i v Česku. Sice není povoláním architekt, ale jeho díla ve veřejném prostoru jsou s architekturou úzce spojena a najdeme je v Praze prakticky na každém rohu – na žižkovském vysílači, na Kampě, u karlínské Invalidovny či ve Starém Městě. Ano, řeč je o Davidu Černém, jednom z nejvýraznějších porevolučních umělců, jehož díla již tradičně vyvolávají vášnivé diskuze a v posledních letech čím dál více zaplňují pražský veřejný prostor. Jeho tvorba přitom prošla od 90. let výrazným vývojem.
- Český sochař, autor řady kontroverzních realizací ve veřejném prostoru
- Narodil se 15. prosince 1967 v Praze
- V letech 1988–1996 studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (UMRPUM)
- V roce 1991 absolvoval rezidenční pobyt ve švýcarském Boswilu
- V roce 2000 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého
Chodící trabant a růžový tank
První veřejně známá Černého realizace pochází z roku 1990 a nese název Quo Vadis. Jedná se o sochu trabantu na čtyřech nohách, která symbolizuje hromadný exodus východních Němců, již v roce 1989 utíkali přes pražské velvyslanectví Spolkové republiky Německo na Západ. Socha původně stávala na Staroměstském náměstí. Od roku 2001 je její odlitek umístěn v zahradě německé ambasády na Malé Straně.
Mnohem výrazněji se však David Černý do povědomí Čechů zapsal o rok později, když společně s kamarádem natřel narůžovo sovětský okupační tank, který v době normalizace „zdobil“ náměstí Kinských na pražském Smíchově. Dílo v té době způsobilo pořádný poprask, Černý byl kvůli přemalování tanku nějaký čas dokonce stíhán. Dnes již tuto akci, která parodovala symbol komunistické propagandy, bere většina lidí s humorem. Tank na náměstí navíc dávno nestojí.
V následujících letech se v českém veřejném prostoru odehrál jakýsi „boom“ Černého realizací. V roce 1999 se v pasáži Lucerna u Václavského náměstí objevila plastika svatého Václava jedoucího na mrtvém obráceném koni, která je analogií k nedaleké Myslbekově soše před Národním muzeem. Rychle se stala cílem mnohých turistů, kteří by do historické pasáže jinak pravděpodobně neměli důvod zavítat.
Lezoucí mimina, Henleinova hlava a turecké záchody
O rok později žižkovský televizní vysílač ozdobily ikonické sochy zdeformovaných miminek, která lezou po tubusech věže směrem vzhůru. Server VirtualTourist.com před lety zařadil nejvyšší pražskou stavbu mezi nejošklivější budovy světa a její podobu popsal slovy: „Je už sama o sobě dost ošklivá, ale malé lezoucí děti od výtvarníka Davida Černého ji z ostudy proměnily v něco, z čeho se vám opravdu zatočí hlava.“
I přes veškerou kritiku jsou však Černého mimina již dávno jedním z hlavních symbolů věže a nad jejich bizarností se dnes pozastaví jen málokdo.
Mezi zajímavá Černého díla patří také nevšední autobusová zastávka v Liberci, která nese název Hostina obrů. Cílem díla bylo poukázat na stereotypy, které se váží k pohraniční oblasti Sudet. Přístřešek zastávky má tvar velkého stolu, na kterém najdeme množství předmětů spojených s Libereckým krajem. Jedná se například o polodrahokamy, tradiční korbely s víčkem či hlavu předsedy Sudetoněmecké strany a válečného zločince Konrada Henleina.
Skutečný rozruch nejen na domácím, ale také na mediálním poli vyvolala plastika Entropa, kterou Černý vytvořil o čtyři roky později u příležitosti prvního českého předsednictví v Radě EU. I v tomto případě se autor věnoval stereotypům, Entropa vyobrazovala neobvyklým a provokativním způsobem všechny členské státy EU. Například Francie byla zastoupena plastikou s obřím nápisem „Gréve“ (česky „Stávka“), Švédsko zastupovala obří krabice z Ikey naplněná stíhačkami Gripen a Belgii zobrazovala napůl snědená krabice pralinek.
O odstranění svého vyobrazení požádalo diplomatickou cestou například Bulharsko, které český umělec vyobrazil ve formě propojených tureckých záchodů. Naopak Slovensko, které bylo na plastice vyobrazeno ve tvaru uherského salámu s maďarskou trikolórou, se spokojilo s pouhou omluvou.
Šok jako dobrá reklama
Díla Davida Černého mají již od počátku jeho umělecké kariéry jedno společné – snahu šokovat. V posledních letech se však nelze zbavit pocitu, že účelem tohoto šokového efektu už není zaujmout či vyvolat veřejnou diskuzi, ale spíše jen vytvořit dobrou reklamu na budovy developerů, kteří si u umělce díla objednávají. Čistě prakticky na tom není nic špatného, výzdoba lákající k návštěvě patří k soukromým i veřejným budovám od nepaměti. V moderním městě 21. století bychom však od umělců a umělkyň možná mohli očekávat něco víc.
Jedním z příkladů je Černého realizace na bytovém domě Fragment, který stojí od roku 2022 přímo naproti historické Invalidovně v pražském Karlíně. Černý pro developera vytvořil obří nahou sochu bájné démonky Lilith, která společně s kusem nohy a ruky stavbu zdánlivě podpírá. Černý kvůli soše čelil mimo jiné nařčením ze sexismu. Proti tomu se však ohradil s tím, že Lilith je symbolem feminismu.
Podle původních plánů však měly budovu zdobit sochy dvou velkých postav, svým designem připomínající sochu Franze Kafky u obchodního centra Quadrio, které by budovu zdánlivě „skládaly“ z velkých kostek.
„Ta hotová věc teď vypadá úplně jinak a vytratil se z ní i původní smysl,“ uvedla před časem v rozhovoru pro Aktuálně.cz kurátorka umění Marie Foltýnová, kterou Černý nedávno veřejně ponižoval v živém vysílání České televize a ještě ve studiu si po oficiálním skončení pořadu vyměnili několik nadávek. Podle Foltýnové mohly být důvodem pro změny plánů vysoké náklady na stavbu, výsledná podoba díla je tak důsledkem snah o zlevnění projektu.
A komerční účel mají zcela zjevně také motýli na fasádě obchodního domu Máj, proti nimž prakticky okamžitě vystoupili památkáři i odborníci s odůvodněním, že budova je památkově chráněná a její unikátní fasáda žádné další „ozdoby“ nepotřebuje. Mnozí také kritizují jejich kýčovitý vzhled, který může leckomu připomínat divoká 90. léta.
Majitel budovy, developerské společnosti Amadeus Real Estate, má však jiný názor. „Dílo Davida Černého oslavuje československé stíhací piloty, hrdiny, kteří během 2. světové války sloužili u operačních perutí RAF,“ říká Martin Klán, člen správní rady společnosti, podle něhož v sobě sochy nesou vícečetnou symboliku a obohacují veřejný prostor v centru Prahy.
Odůvodnění umístění motýlů zní velmi dojemně, stejně jako spojení se sousední Národní třídou. Nelze se však ubránit pocitu, že velkolepá podoba soch má pouze přilákat pozornost k nově zrekonstruovanému obchodnímu centru ze 70. let, jehož součástí bude kromě obchodů a restaurací také velké zábavní centrum.
Již nyní, kdy budova ještě není přístupná veřejnosti, je křižovatka ulic Spálená a Národní v obležení turistů s telefony v ruce. Jen těžko si lze představit, že by Máj mezi návštěvníky budil takový zájem bez oněch soch, snad pro své unikátní neofunkcionalistické rysy či unikátní prolamovaná pásová okna.
Veřejný vs. soukromý zájem
Umístění motýlů na fasádě Máje je bezesporu výrazným zásahem do podoby centra hlavního města. Prostor u stanice metra Národní třída je velmi rušným místem, v okolí se také nachází řada významných budov. Spolu se zveřejněním plánů nových soch se v české společnosti také objevila debata o tom, nakolik mohou soukromí vlastníci budov sami od sebe rozhodovat o podobě veřejného prostoru v českých městech a obcích.
Tohle jsou nejhezčí ulice Evropy. Do žebříčku se probojovala i jedna pražská
13. dubna 2024 v 8:03
V rozhovoru pro Seznam Zprávy o tomto tématu nedávno hovořil publicista a analytik týdeníku Euro Petr Fischer, podle něhož se tato diskuze v Česku zasekla v 90. letech a dodnes je založena hlavně na ideologii. „Buď soukromé peníze mohou cokoliv, anebo jsou vedle ti komunisti, ti úředníci, kteří by chtěli o všem rozhodovat. A to je právě špatně,“ uvedl Fischer s tím, že důležité je komunikovat a hledat společný zájem na kultivaci veřejného prostoru, což se však v Česku neděje.
A právě to je jeden z důvodů, proč se podoba ulic mnohých částí českých měst od 90. let příliš nezměnila. Jakákoli regulace ze strany vedení měst je v podvědomí Čechů vnímána jako jakýsi přežitek komunistického režimu. Nejedná se pouze o podobu domů, problém se týká také například kultivace městských ulic a s tím spojené redukce parkovacích míst. Pokud se však nebudeme snažit navzájem komunikovat a pokoušet se nalézt společná řešení, budou naše města vypadat stejně i nadále. Stejně devadesátkově.
