Vydej se s námi na místo neodmyslitelně spjaté s historií typicky českého jevu, který nemá jinde ve světě obdoby. S trampingem.
„Nejkrásnější byl zvuk Svatojánských proudů. Řeka si hučela a bublala. Všichni Ztracenkáři jsme tehdy stáli kolem břehu a ten zvuk najednou ustal. Byl to tak hrozný okamžik, všichni jsme se rozbrečeli,“ vzpomíná jedna z posledních starých trampek osady Ztracenka Alena Erteltová na místo, kam se kdysi sjížděly davy Pražanů.
Na místo, které v padesátých letech navždy pohřbila přehrada. A my se do jeho romantických útrob dnes vydáme.
The Valey of Lost Hope, krásy přírody & nevyhnutelná zkáza
Psal se rok 1918, skončila 1. světová válka a lidé hledali způsoby, jak co nejrychleji zapomenout na všechno zlé, co přinesla. Mnozí z nich se uchýlili do míst, která léčí tělo i duši – do přírody. Jak uvádí ve svém článku Pavel Němec, k nim patřila i skupinka sedmi mladých mužů.
Ti se každou sobotu vydávali pěšky z Prahy podél Vltavy přes Štěchovice až do divokých Svatojánských proudů, kde založili tábořiště. Nejprve mu přezdívali Vydří doupě, později jej přejmenovali podle povídky amerického spisovatele Breta Harta na Tábor řvavých, až zakotvili u názvu Ztracená naděje neboli Ztracenka, podle tehdy promítané kovbojky The Valley of Lost Hope (Údolí ztracené naděje).
Zklamání mladé generace dalo vzniknout trampskému hnutí, které se posléze stalo doslova masovým. Nenaplněné tužby mladých přitom „rozechvěl dvojí romantický proud: kult života v přírodě z románů spisovatele Jacka Londona a dobrodružné příběhy éry němého filmu“. Místní romantické peřeje jim zkrátka připomínaly vysněný Divoký západ.
Nelze se divit, že se trampům zalíbilo zrovna tady. Vždyť právě odsud – ze Štěchovic ke Svatojánským proudům – vyznačil 11. května 1889 Klub českých turistů úplně první turistickou značenou trasu u nás.
Život tu vzkvétal; děti se ráchaly ve Vltavě, ženy slunily, muži pořádali soutěže ve všech možných sportech, chat přibývalo a všichni se kochali tou krásou.
A hlavně – zpívalo se u táboráků. Jak totiž uvádí web městyse Štěchovice, podmanivé prostředí vytvořené partou dobrých kamarádů dalo vzniknout trampským písničkám. Do osudu Ztracenky se přitom zapsalo mnoho významných osobností české hudby, třeba skladatel a dirigent Jaroslav Ježek nebo člen opery Národního divadla Oldřich Kovář.
... ty pohádkové noci, to koupání a požitek všech požitků, plavba a kormidlování peřejemi, a zase ta nádhera v zimě, kdy jsou lesy pod sněhem a řeka místy pod ledem, místy po březích kry, nakupené v mohutné tarasy a fantastické pyramidy.
– J. Kurz o Svatojánských proudech, 1941
„Osada Ztracená naděje udávala vždy tón ostatnímu trampingu. Byla a je vzorem toho, jak má vypadat osadní život. Zpočátku se u ohňů četly spisy Karla Maye a Jacka Londona, později, zásluhou písničkářů, se zpívalo, dále se pořádaly nejrůznější zábavy; vždy plné těžko napodobitelné originality, ať se jednalo o divoký potlach, nebo o maškarní mumraj v lese, taneční věnečky pro změnu v ‚salónním obleku‘, opravdové cirkusy nebo improvizované kabarety,“ popsal dění u Svatojánských proudů skaut, tramp a novinář Josef Peterka alias Bob Hurikán v publikaci Dějiny trampingu.
Jenže. V roce 1943 se začala napouštět štěchovická přehrada a všechna krása Svatojánských proudů zmizela pod hladinou. Charakter řeky sice zůstal zachován, ale její tok je dnes téměř neznatelný. Zmizely divoké peřeje, kde řeka protékala hlubokým skalnatým údolím, které už od dob císaře Ferdinanda II. představovalo obávanou překážku pro voraře.
Trampská srdce plakala, což reflektuje i známá táboráková píseň Vzpomínka na Svatojánské proudy: „Svatojánské proudy báje ztracené, s kouzlem bílých peřejí. Čas odvál ty chvíle mládím zlacené, jen vzpomínky zahřejí. Ty krásné táboráky v měsíčních nocích zůstanou navždy skryty hluboko v srdcích. Svatojánské proudy krásno daly všem, nikdy nezapomenem.“
Osady ale nezanikly, pouze se přestěhovaly nad zátopovou zónu. Naštěstí se zachovala i Naučná stezka Svatojánské proudy, kam tě Refresher vezme na výlet.
Jak se tam dostaneme?
Naším výchozím bodem bude část obce Štěchovice – Třebenice –, kam byl při stavbě přehrady přemístěn Ferdinandův sloup a socha sv. Jana Nepomuckého, které dříve označovaly Svatojánské proudy.
Vodní dílo Slapy, dokončené v roce 1955, akumuluje vodu zejména k odběrům pro energetiku, zajišťuje minimální průtok pro vodárnu v Praze-Podolí, k potřebám plavby na dolním toku Vltavy a Labe a k částečné ochraně Prahy před povodněmi.
(Zdroj: Městys Štěchovice)
Autem z Prahy se sem dostaneš do hodiny, je to zhruba 40 kilometrů. My ale doporučujeme využít městskou hromadnou dopravu, jelikož naučná stezka neutváří okruh a musel*a by ses vracet, případně si cestu poměrně hodně protáhnout. Nebo využít MHD alespoň na návrat k autu.
Pokud ale pojedeš z Prahy, raději se sem doprav autobusem, vystoupit můžeš na zastávce Štěchovice-Třebenice a zpátky jet z centra Štěchovic. Z pražského Smíchovského nádraží to jezdí každou chvilku a cesta netrvá ani 40 minut.
Pozor na sráz!
Naučná stezka Svatojánské proudy je dlouhá devět kilometrů a nemá vlastní značení, půjdeš tak nejprve po modré a pak po zelené turistické značce. Na cestě tě čeká 15 zastavení, která turisty a turistky seznamují s faunou a flórou, geologickou stavbou vltavského kaňonu, voroplavbou nebo osadou Ztracenka.
Trasa stezky vede skalnatým údolím Vltavy, její terén tak není jedním z nejlehčích. Určitě se sem nevydávej s kolem, v minulosti tu už několik cyklistů zahynulo, a raději ani s kočárkem. Pevná obuv je základ, jelikož budeme procházet přímo u strmého srázu. Zase nás ale díky tomu čeká spousta nádherných výhledů na vlnící se řeku i zelené lesy.
Nezapomeň si s sebou vzít také svačinu a dostatek tekutin, nejenže v místě nic moc nekoupíš, ale stezka také z velké části vede na přímém slunci bez stínu, což může být v parném létě nebezpečné. Pozitivní ale je, že se můžeš na mnoha místech po cestě zchladit. Třeba u Mravenčí skály v osadě Ztracenka, na které se tyčí totem a je zde také pietní místo zemřelých osadníků. Samotná skála je ale běžným návštěvníkům nepřístupná.
Dej si ale pozor, pokud ve vodě uvidíš pomalu tekoucí pramének jakoby z mědi nebo stříbra, není to kov, ale chráněný slepýš křehký. Neboj, nic ti neudělá – jen je dost pomalý, tak mu dej prostor, ať se může odplazit do bezpečí.
Až dojdeš na konec, budeš mít spoustu možností, kde se posilnit. Pokud toužíš po pravé trampské atmosféře, zajdi třeba do hospody U Taterů.
