Od útlého dětství bubnuje, dnes bicí učí. Stín svého hudebního umění nicméně překročila a teď se snaží uchytit na popové scéně. Ester Švábková alias Ester LC je naším dalším objevem, jemuž se v Česku holdy zatím nevzdávají. V Německu však ano.
Ester má ambice ukázat tuzemské popové scéně, zač je toho loket. Světlo domácí hudební scény na ni ale zatím nedolehlo. Proto, když se dozvídáme o jejích neobjevených úspěších, se setkáváme v brněnské kavárně a povídáme si o tom, kým vlastně je, co do hudby přináší a kam směřuje.
Jak bubenici napadlo zpívat?
Postupem času, kdy jsem se věnovala hudbě, jsem zjistila, že mě z vlastní přirozenosti hodně láká vykládat příběhy. A bubnováním se to dělá špatně (smích).
To je fakt. Jedině morseovkou…
Přesně. Tak jsem doma psala vlastní texty a na looperu zkoušela zpívat. Ostatně tak to bylo vždy; psala jsem básničky, příběhy a podobně.
Taťka mi na to potom dal zpětnou vazbu s tím, že nápady a melodie mám skvělé, ale že na zpěvu, co se techniky týče, je třeba zapracovat. Proto jsem se rozhodla navštěvovat lekce, online kurzy a co nejvíc makat na posílení hlasu.
Taťka je teda zpěvák?
Rodiče jsou skvělí muzikanti, kteří se ale hudbou neživí. Táta se živil zvukařinou. Později však s mámou dělali i vlastní tvorbu. Mamka zpívá a maluje.
Takže na tebe umění působilo už od samého začátku.
Vždycky říkám, že u nás bylo normální, že když nám bylo jako malým špatně v posteli s horečkou, tak k nám rodiče sedli s kytarou a zpívali nám.
Moment, místo léků?
Ezo (smích). To samozřejmě ne, ale dá se říct, že na zlepšení nálady. Žili jsme v křesťanském prostředí, tak nám zpívali chvály (duchovní písně, pozn. red.) a tím nám dodávali asi takovou naději, že se nemoci nemusíme poddávat a že to za chvíli bude dobré.
Jasně. Chápu, proč je ve tvém pseudonymu jméno Ester. Co ale znamená LC?
To také souvisí s rodinou. Jmenujeme se Švábkovi a rodiče, když začínali svůj podomácku vyrobený hudební projekt, potřebovali jméno. Vymysleli, že v angličtině je švábek little cockroach, tak se jejich kapela jmenovala LC Band a já se rozhodla, že půjdu v jejich šlépějích.
Stále však, jak dedukuji z toho, co vydáváš, jsou bubny věc, která tě drží nejvíc. Je to tvá full-time práce?
Živím se jako lektorka hry na bicí a jako nájemná performerka. Studovala jsem bicí na konzervatoři a mám je nejdéle v krvi, jelikož jsem se jim věnovala od osmi let. Z toho důvodu jsi to takto nejspíš vyhodnotil.
Na zpívání makám oproti bubnování teprve pár let. Jsou to asi dva roky, co jsem začala zpívat live, a vnímám to jako velký krok dopředu. Kromě vydávání a produkování písniček se chci následně zaměřit na vydávání a zaznamenávání live session.
Proč?
Produkuji hudbu ve studiu, ve kterém je možné skladbu donekonečna opravovat. Ale když je člověk na živém eventu, musí to dát dobře na první dobrou a akceptovat své nedokonalosti. To je pro mne level up. Tím, že jsem dobrá na bubny, pro mě bylo těžké vylézt na světlo s něčím „nedokonalým“.
Pamatuju si, jak Mac Miller při sample diggingu zmínil, že z live záznamů dostává nejlepší zvuky, jelikož jsou unikátní a ve studiu je nemáš šanci vytvořit. Není i tohle pro tebe motivace – objevovat hudební šíře?
Mě nejvíc láká výzva udělat to dobře napoprvé.
Jak bys popsala žánr, kterému se věnuješ? Já jsem na něj škatulku nenašel. Přijde mi, že si půjčuješ od každého, co se ti líbí.
Vnímáš to správně. Já bych to charakterizovala jako storytelling, potřebuji něco říct, tak dělám hudbu, a ne naopak. Hodně kolegů muzikantů chce hlavně hrát a tolik neřeší, o čem se zpívá. Mně je blízký pop, jelikož se mi zdá, že se v něm hodně surově vyjadřují emoce, emoční pochody a příběhy. Svůj žánr bych proto asi zařadila do indie popu. Nebo třeba do alternativy.
Zmínila jsi, že si hudbu textuješ sama. Když jsem ji poslouchal, zdálo se, že se neřídíš konkrétní agendou ani neopakuješ témata, ale v momentě, kdy tě něco napadne, to ze sebe vysypeš. Mám pravdu?
Spousta textů byla založena na impulzivním období. Není to sekunda, ale týden nebo měsíc. Přemýšlím, jestli to bylo vždy spojeno s nějakou extrémní emocí, ale asi jo. Tím, že se zajímám o psychologii a terapii, tak jsem si jistým způsobem sama pro sebe zanalyzovala, co se ve mně děje.
Prvotní výplod, kdy přijdu a napíšu báseň, zpětně připojuji k melodiím a hookům, které nacházím a které k tomu sedí. Pak text modifikuji do popové podoby, aby to bylo konzumovatelné. I tak ale někteří říkají, že je to hodně náročné (smích).
Dostáváš feedback, že děláš hudbu pro náročnějšího posluchače?
Je to hodně o vyjadřování, o příběhu. Dost slov.
Když o sobě něco nového zjistím a rozšířím si obzory, mám pocit, že se mi pak lépe žije. Vychází to z podstaty mé osobnosti, jelikož mám ráda progres. Nezůstávat na místě.
K té psychologii, to není nic, co bys nějak studovala, ale spíš koníček, ne?
Je to takový životní styl. Mám tendenci se sebeobjevovat a sebeanalyzovat, čímž se posouvám dopředu. Motivací je to, teda alespoň mám takový pocit, že se mi potom zlepšuje kvalita života. Když o sobě něco nového zjistím a rozšířím si obzory, mám pocit, že se mi pak lépe žije. Vychází to ale z podstaty mé osobnosti, jelikož mám ráda progres. Nezůstávat na místě.
Velká část tvých textů je anglicky. Proč?Má úplně prvotní tvorba je česká, ale myslím, že postupem času, jak jsem přibírala lidi do týmu, nechala si věci aranžovat a kecat si do toho, abych na to s finálním názorem nebyla sama, se hudební styl změnil a tam mi sedí angličtina.
I když jsem si teď nedávno dala výzvu, že jsem některé písničky přetextovala do češtiny, a jak se říkává, že to pak zní spíš trapně, nedopadlo to až tak špatně. Asi i plánuju přetextování písniček na sociální sítě s tím, že kolem toho udělám nějaké vtípky.
Všiml jsem si, že se snažíš brát své umění a sama sebe s nadhledem…
Je to tak. A ještě k té češtině. Já vím, že je na to v Česku tlak, že se dá jen těžko prorazit, když neděláš věci v češtině, ale na druhou stranu neznám nikoho, kdo by neposlouchal rádio s anglickými věcmi.
Je to zažitá stížnost. Já své texty dodávám do popisku i česky, protože vím, že mou hudbu poslouchají i lidé, kteří anglicky nemluví. Ale nemyslím si, že by to měla být extra překážka. Navíc bych řekla, že stejně jako vzhlížím k anglickému standardu i ve filmové tvorbě, mám angličtinu ve zpěvu mnohem víc zažitou. Když jsme s partou venku a děláme si srandu, tak mě napadají vtípky výhradně v angličtině.
Koukal jsem na tvůj Spotify a v nabídce umělců, kteří se líbí posluchačům interpreta, se u tebe objevili Katarzia, Lenka Dusilová, J.A.R. a Prago Union. Dokážeš se s tímto hudebním vkusem také ztotožnit?
Myslím, že J.A.R. jsou skvělí groovaři, to tady obdivujeme nejvíc. U Katarzie miluji texty, flow a to, že je samostatná a dokáže s hudbou nezávisle pracovat. A Lenka Dusilová u vystoupení taky vlastně experimentuje, takže jsem ráda, že to tak vyskočilo.
Co rap?
Nejde to úplně mimo mě, ostatně v mém rytmickém frázování zpěvu je hodně znát, že bubnuju. To mi říkají i kolegové. Navíc zrovna teď budeme točit live jednu mou rapovou věc.
Co se týče videí, jsi hodně kreativní, prý si do svých klipů nenecháš mluvit a zvládáš si je spravovat sama. Je to kvůli finanční stránce, nebo prostě potřebuješ mít o všem přehled?
Je to asi naopak. Potřebuji, aby jednotliví členové týmu cítili, že v projektu mají slovo. Když je budget 100 tisíc korun, jde pořád o low budget a členové týmu by měli dostat víc peněz, než dostávají. Proto je pro mě důležité, aby v tom viděli vlastní přínos, angažovali se, realizovali, budovali si portfolia nebo zažili něco, co nikdy předtím.
Na druhou stranu jsem po škole zkoušela spoustu projektů se spoustou lidí a zjistila jsem, že to dost často rychle ztroskotá na tom, že drive opadne a nikdo nedělá nic. Přišla jsem na to, že si musím většinu úkolů víceméně udělat sama. Co si neuděláš/nezaplatíš, to nemáš.
Tak to je asi na všeobecný shoutout.
Určitě. V každém postu se snažím podtrhávat a zdůrazňovat, že bez týmu by natáčení nebyl tak úchvatný zážitek a každý, kdo se jej zúčastnil, tam měl nepostradatelnou roli. Oni to snad vědí, že miluju každého z nich.
Letos jsi prý stihla právě se svými klipy vyhrát dvakrát Munich Music Video Awards. Můžeš popsat, co ta soutěž obnáší a v čem jsi zabodovala?
Podobných klipových soutěží je po světě hodně. Byť mají nějakou tradici, nejsou tak moc známé, až tedy na tu berlínskou. Spočívá to v tom, že klipy hodnotí odborná porota. Dostaneš diplom, postnou tě na socky a pak jdeš možná do nějakého slosování. Záleží na kategorii.
Pro mě význam tkví v jakémsi ocenění od lidí z oboru, kteří by se k mému dílu jinak nedostali. Většina těch soutěží má také live event, což je dobrá přidaná hodnota. Live odezva je mnohem víc naplňující, s diplomem se to opravdu nedá srovnat.
Tak to je úspěch, ne? Vyhrála jsi přece soutěž v Německu.
Určitě, já si toho moc vážím. Vždycky mi to vrátí energii.
Nebylo by super, když jsi na live eventy, přihlásit se třeba do Startéru Radia Wave nebo do podobné domácí soutěže?
S kapelou, v níž jsem bubnovala, jsme ve Startéru byli. Moc ale nedávám soutěže, kde hlasují lidi. Vzhledem k tomu, že mám ve své bublině zejména muzikanty, můžu potvrdit, že jim žádostí o hlasování chodí mraky. Sami jsme potom s hlasy měli namále. Spíš se přikláním k soutěži, kde je to o porotě. Nemám ráda spamování.
Nakousli jsme to, ale co tě ještě baví kromě klipů a hudby?
Je to ta psychologie a různé způsoby práce se sebou samým. Ať už jsem v psychickém vypětí z práce, nebo životních situací, hledám způsoby, jak jimi procházet s lehkostí a učit se mít pozitivní náhled na život a brát si z věcí to nejlepší.
Ráda také čtu vědeckou literaturu. Třeba teď jsem četla studii o lidech, kteří měli prožitek blízké smrti. Vědec se bavil s tisícovkou lidí a následně vyvozoval hypotézy o životě před životem nebo životě po něm.
To, co děláš, zní všechno velmi časově náročně. Odpočíváš? Jaká je tvá oblíbená odpočinková činnost?
Asi momenty na samotě v přírodě. Mám taky ráda čas s přáteli a filmy. Studuji je, inspiruji se jimi.
Kromě toho jsem na tvém youtubovém kanálu zaregistroval obsahový formát s názvem Nenásilný podcast. Je tohle také součást tvé umělecké persony?
Jak jsem zmiňovala na začátku, že je pro mě velmi důležitý text, tak mě u spousty umělců zamrzelo, že svou platformu nevyužívají košatěji. Teď plácnu nepodložené číslo, ale třeba pět ze sedmi písniček je pořád o tom samém. Z toho důvodu jsem si říkala, že by bylo zajímavé učit publikum, že text je zásadní věc a aby začali být náročnější na své umělce.
Proto jsem se rozhodla na témata obsažená v písničkách dělat přesahy v podobě podcastu. Vzhledem k tomu, že je to časově náročné, jich ještě tolik není, ale měli jsme například díl věnující se toxickým vztahům a díl o komunikaci, do něhož jsme pozvali lektory nenásilné komunikace.
Neznám nikoho, kdo by prohluboval své písničky králičí norou psychologického rozboru. Uvažuješ o nějakém cíli, kam tu spirálu myšlenek prohloubit?
Baví mě rozhovory na jistá témata. Mám nápady na videokampaně o přístupu ke vztahům. U Nenásilného podcastu máme třeba nápad, že bychom prováděli službu hodinových terapeutů, což vzniklo z toho, že jsme v rámci podcastů sehrávali scénky, u nichž seděl lektor a dával hercům podněty a zpětnou vazbu v reálném čase. Pak se člověk zamýšlí, jaké by to bylo pozvat si lektora domů, kde se s partnerem spontánně chytnete.
Dostali jsme se na konec. Zatím se nezdá, že bys oslovovala davy, ale je to cíl, kam se chceš posunout? Dáváš si vůbec cíle?
Nedávám si cíle. Spíš mám přání, kam směřovat. Určitě bych chtěla oslovovat davy, protože mám tendence otevírat témata z různých neotřelých úhlů. Kromě hudby mě baví i, jestli se to tak dá nazvat, influencerství, takže kromě vystoupení chci zapojit do eventu i přednášku či debatu na momentální témata. Učím mladé lidi, takže vím, o čem se mluví a co je trápí. Moc mě baví spojovat různé kanály umění.
