Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Judistka Renata Zachová pro Česko získala historickou medaili na mistrovství Evropy a teď míří naplnit svůj sen získat zlato na olympijských hrách v Paříži. O její cestě a kariéře jsme si popovídali v novém rozhovoru.
Prát se začala už v sedmi letech a na závodech porážela i svého bratra. Dnes je Renata Zachová jednou z největších nadějí českého juda. Je jí teprve 24 let, ale už se do historie zapsala zlatým písmem.
V našem rozhovoru popsala, kdo může za to, že se stala profesionální bojovnicí, jaká byla její příprava na olympiádu v Paříži, jak se vyrovnává se strachem nebo v jaké jediné situaci musela uplatnit judo i v reálném životě.
Sleduj Renatiny zápasy na olympiádě. První boj ji čeká 30. července v 10:00. Od 16:00 se budou konat opravy a semifinále, kolem 17:30 se bude bojovat o bronz a v 18:00 bude finále.
Čeká vás první start na olympiádě. Co to pro vás znamená a jaké se ve vás mísí emoce?
Moc se těším. Nejvíc jsem se ale těšila na fasování olympijské kolekce, protože jsem sama takto nikdy nefasovala. Vždycky, když jsem někde startovala, tak to za mě fasovali ostatní, protože dostat se z Olomouce do Prahy je pro mě trochu těžší. Teď jsem ale fasovala sama, takže na to jsem se hrozně těšila. (smích) A samozřejmě se těším i na olympiádu.
Když se mě po škole někdo zeptal, co bych chtěla dělat, vůbec jsem nevěděla. Věděla jsem jen, že chci zůstat u juda a dělat ho dlouho.
Když zmiňujete kolekci, tak ta už trochu tradičně rozdělila společnost. Někomu se líbí, někomu ne. Jak se líbí vám?
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Těšila se na ni, ale něco by jí vytkla. Co říká Renata Zachová na olympijskou kolekci.
Co Renatu motivovalo věnovat se judu profesionálně.
Když jsem ji viděla poprvé, tak se mi popravdě moc nelíbila. Říkala jsem si, že to není úplně můj vkus. Když jsem si ji ale potom vzala na sebe a viděla ji na ostatních, tak na holkách se mi hodně zalíbila. Ale přijde mi, že klukům moc nesluší. (smích)
Koho na olympiádě považujete za svou největší konkurentku? Jaké země jsou v judu nejsilnější?
Jednou z těch nejsilnějších podle mě bude Japonka Miku Takaichi, potom taky Francouzka Clarisse Agbegnenouo (na LOH 2020 získala dvě zlaté medaile, pozn red.).
Máte nějaké přání, koho byste chtěla na první zápas?
Většinou se říká, že se nesmí říkat, koho bych nechtěla. Kdybych ale měla říct, koho bych chtěla, tak na první zápas by to byl asi někdo, kdo není tolik papírově silný. První zápasy jsou vždycky těžší na rozehřátí a dostat hned někoho hodně silného by samozřejmě byla výzva, ale lepší by bylo na začátek někoho z těch papírově slabších.
Rozhovor proběhl ještě před losem v pondělí 22. července, v prvním zápase se Renata utká s Maďarkou Szofi Özbas.
Zdroj: Renata Zachová/se svolením
Na olympiádu jsem se chtěla dostat od 12 let, kdy jsem viděla Krpoše jít po schodech na žíněnku.
Můžete popsat, jak vypadala vaše příprava na olympiádu? Liší se to od toho když se chystáte na nějaké jiné závody?
Celý plán vždycky řeší trenér, můj úkol je všechno odtrénovat. Bylo to samozřejmě strašně těžké. Začali jsme hned po mistrovství světa kondičním soustředěním na Pradědu, potom se jelo na dva týdny do Japonska a zakončili jsme to soustředěním v Německu. Úplný závěr jsme pak strávili kempem v Olomouci.
A jak se teď fyzicky cítíte?
Po přípravě se teď cítím hodně dobře, tak doufám, že to taky uplatním.
Jak jste s judem začínala? Přivedli vás k němu rodiče, nebo to byl váš nápad?
Ani můj, ani rodičů. (smích) Bylo to tak, že jsme byli na vesnici v první třídě, kde nás bylo jen pět. Kamarád pak zrovna začal dělat judo a s bráchou jsme si říkali, že když to začal dělat on, tak bychom to taky mohli zkusit. Ve druhé třídě jsme začali.
A bylo pro vás od začátku ambicí stát se profesionální bojovnicí?
V sedmi letech jsem to tak nevnímala. Nejdřív mě to jen hrozně bavilo a užívala jsem si to. Až později jsem si uvědomila, že bych se tomu chtěla věnovat déle a dostat se na olympiádu.
V kolika letech to bylo?
Dělat judo na profesionální úrovni jsem se rozhodla zhruba v době, kdy jsem přemýšlela, kam chci na střední školu. Když se mě někdo zeptal, co bych chtěla dělat, vůbec jsem nevěděla. Věděla jsem jen, že chci zůstat u juda a dělat ho dlouho. Na olympiádu jsem se chtěla dostat od 12 let, kdy jsem viděla Krpoše (Lukáš Krpálka. pozn. red.) jít po schodech na žíněnku. Děti ji totiž mají normálně na zemi, po schodech se tam nejde. To mě hrozně zaujalo a říkala jsem si, že bych tam jednou taky chtěla jít jako on.
Takže za vaše rozhodnutí být profesionální judistkou může Krpálek?
Asi jo, určitě. (smích)
Zdroj: Renata Zachová/se svolením
Měla jste i nějaké další vzory, ke kterým jste vzhlížela nebo pořád vzhlížíte?
Mám, například kámoše Davida Klammerta, protože měl dlouhé období, kdy se mu nedařilo a neměl výsledky, ale pořád věřil a tvrdě makal dál. To na něm obdivuju.
Vy jste dosáhla už celé řady velkých úspěchů. Toho největšího letos v dubnu, kdy jste se stala mistryní Evropy. Pro Česko to první medaile mezi judiskami za 20 let. Jak jste takto historický úspěch prožívala?
Je to titul, kterého si vážím nejvíc, bylo to ale strašně náročné, protože celé závody byly v jeden den. Skončili jsme po páté hodině a pak jsme tam ještě dvě hodiny čekala na rozhovor, byla jsem šíleně unavená, ale zároveň samozřejmě nadšená, že se mi to povedlo. Potom jsme přijeli domů a už zase začala příprava na mistrovství světa a olympiádu, takže nějaké extra oslavy nebyly. Věřím ale, že po olympiádě budou. I tak jsem ale za ten výsledek strašně šťastná.
Každý může dělat to, co ho baví a co chce. To, že si holky hrají s panenkama a kluci s autíčkama, už dávno neplatí
S bojovými sporty se často pojí taky docela drsné diety a hubnutí před zápasy. Je to tak i v judu? Máte to tak i vy?
To je různé člověk od člověka. Někdo hubne 10 kilo, někdo jen pár. Když jsem byla menší, tak v dorosteneckém věku jsem si to tak neuvědomovala, sladkého jsem si dala kolik jsem chtěla a na zápasy zhubla. Jenže když jste starší, tak si uvědomujete, že to jde i bez drastického hubnutí, proto se snažím udržovat životosprávu. Neříkám, že si nedám sladké nebo burger, ale není to v takovém množství, že by mě to mělo ohrozit na váze. Snažím se proto držet maximálně dvě kila nad limit, abych potom tolik neshazovala.
Zdroj: Renata Zachová/se svolením
Člověk to nedělá pro peníze, ale je rád za to, že může cestovat a živit se tím, co má rád.
Máte přehled o tom, jak jsou na tom soupeřky? Hubne někdo záměrně hodně, aby měl druhý den váhovou převahu?
Přehled v tom úplně nemám, ale samozřejmě na někom je někdy opravdu vidět, že hubne a druhý den má hodně navíc. Spousta holek z mé váhovky má ale maximálně čtyři kila nad. Myslím si, že se běžně neděje, že by někdo hubnul víc. Někdo tam asi bude, ale nemám to potvrzené a odhaduju to jen podle toho, co vidím.
Prožíváte před zápasy strach? Strach v bojových sportech je totiž trochu tabu a málokdo přizná, že ho má, ale přitom je to lidská emoce, kterou prožívá úplně každý*každá.
Já to mám jak kdy. Někdy jsem nervózní a někdy ne. Strach můžete mít vždycky například z toho, že prohrajete hned první zápas a pojedete domů, což nikdo nechce. Nikdo nechce mít skóre 0:1. Snažím se s tím bojovat vnitřně a když mám pocit, že to sama se sebou nezvládám, tak řeknu trenérovi, že mám strach, že to nezvládnu a popovídáme si o tom. Je to pro mě lepší, že ví, že mám strach, pak je to pro mě míň náročné.
Zatím to moc vnitřně neřeším. Buďto to přijde až tam přijdeme, budu v olympijské vesnici a všechno to tam na mě padne, nebo až později v den závodů.
Judo je jedním ze sportů, kde organizace odměňují ženy i muže stejně. Je to tak i na turnajích v Česku?
Ano, je to tak. Český svaz to tak má nastavené tuším od roku 2022. Každá soutěž, jako mistrovství světa nebo Evropy, to tak má taky a muži i ženy dostávají stejně.
A jsou odměny na turnajích podle vás adekvátní tomu, co tomu sportu musíte obětovat? Je těžké se tímto sportem plně uživit?
Vzhledem k tomu, že jsem sama s přítelem na bytě, tak jsem s tím absolutně v pohodě. K tomu jsem ještě zaměstnaná u VSC (VICTORIA Vysokoškolské sportovní centrum MŠMT, pozn. red.), takže plat mám a jsem spokojená. Určitě to ale není to, co vydělávají fotbalisti. (smích) Jsem ale ráda za to, že vůbec něco dostáváme. Člověk to nedělá pro peníze, ale je rád za to, že může cestovat a živit se tím, co má rád.
Zdroj: Renata Zachová/se svolením
Co si myslíte o tom, že se někteří lidé na ženy v bojových sportech dívají skrz prsty? Setkala jste se sama někdy s takovými předsudky?
Určitě jo. Když jsem byla menší, tak se tomu někteří smáli nebo se divili, že dělám judo a pereme se tam. Každý ale může dělat to, co ho baví a co chce. To, že si holky hrají s panenkama a kluci s autíčkama, už dávno neplatí.
Byla jste někdy v situaci, kdy jste musela judo uplatnit v reálné životě, například že by vás obtěžoval někdo na ulici?
To naštěstí ne. Judo jsem použila jenom jednou v životě, a to bylo na základní škole ve druhé nebo třetí třídě. Nepohodli jsme se s jedním kamarádem, pak jsme tu hádku ukončili s tím, že půjdeme domů. On pak ale zaútočil zezadu na bráchu a to mě hrozně naštvalo, tak jsem ho hodila na zem a on pak utekl.
Když jste zmínila bratra, se kterým jste judo začínala, tak byla mezi vámi rivalita? Rvali jste se spolu?
Ano, když jsme se začínali učit techniky, potom jsme prali doma na posteli rodičů, protože ta byla velká. Pak jsme se prali i na tréninku. Dlouho jsme spolu cvičili, ale pak jsme přešli do Kaplice a tam nás trenér rozdělil, protože to už bylo na hraně a bylo to o zranění.
A kdo vyhrával?
Na tréninku si to už tolik nepamatuju, na závody to je ale 2:1 pro mě. (smích) On ale říká, že se to nepočítá, protože náš první zápas byl někdy v osmi letech, kdy to trvalo asi jenom půl minuty. Podle něj to teda neplatí, ale pro mě je to 2:1.
To bývá běžné, že na závodech proti sobě bojují i chlapci s dívkami?
Ano, v mládežnických kategoriích to je normální.
Zdroj: Renata Zachová/se svolením
Jaké máte před sebou cíle, kterých byste ještě chtěla dosáhnout? Je to zlato na olympiádě, nebo i něco jiného?
Zlato na olympiádě to pro mě bylo vždycky. Jako dítě jsem si ale představovala, že to bude úplně jiné. Teď už jsem větší, zažila jsem si kvalifikaci a vím, že v realitě je to samozřejmě daleko těžší. (smích) Ráda bych byla ale i za jakoukoliv medaili. A když se mi povedlo mistrovství Evropy, tak bych to ráda dokončila i na mistrovství světa.
Zmínili jsme vaše vzory. Vy jste dnes v pozici, kdy jste sama vzorem pro děti, kterým je tolik, kolik bylo vám, když jste viděla Krpálka. Je to něco, nad čím přemýšlíte, že jste dnes vzorem pro mladší?
Moc nad tím nepřemýšlím, ale když byl třeba teď v Olomouci kemp dětiček, tak mě požádali, jestli bych tam mohla přijít. A vidět tu radost z dětských očí a jak strašně chtějí podpis na pásek nebo fotku, to pro mě byl krásný pocit.
Do kolika let se dá judo dělat na té nejvyšší úrovni?
U holek a kluků je to rozdílné. Když holky chtějí založit rodinu, tak je to pro ně stopka. Kluci můžou rodinu založit a pokračovat v tom. Určitě bych ale chtěla jet minimálně ještě na olympiádu do LA. U té další v roce 2032 se uvidí, co budoucnost přinese.
Myslíte už na to, čemu byste se ráda věnovala, až nebudete zápasit?
Moc upřímně nevím. Sice to uteče rychle, ale pořád je to přece jenom zhruba osm let daleko. Určitě bych chtěl zůstat u juda a ráda bych někoho trénovala. Zatím ale nevím koho a jakou skupinu.
