Tento týden vstupuje do kin nový snímek režiséra Osgooda Perkinse Longlegs, jenž už se nyní řadí mezi největší hity roku. Jak se povedl?
FBI agentka pátrající po sériovém vrahovi, jehož satanistické rituály motají hlavu policii už dlouhé dekády. Tísnivá atmosféra doplněná o bezútěšné záběry na americký venkov. Vynikající práce se zvukem a hudbou a k tomu fantastické herecké výkony. To všechno a mnohem víc platí o novém snímku Longlegs, který po dlouhých měsících konečně přichází i do českých kin. Tyto řádky by pak bohatě měly stačit na to, aby jsi na film chtěl*a vyrazit.
Pokud tě ale přece jen zajímá, čím je snímek tak unikátní, proč se o něm už dlouhé měsíce mluví jako o jednom z nejlepších filmů roku, rozhodně čti dál.
Vynikající virální kampaň provázející novinku s Maikou Monroe a Nicolasem Cagem ji už dlouho vyzdvihuje jako nejděsivější horor roku. Po nadšených recenzích i povedených trailerech se tak relativně levnému filmu podařilo prorazit do mainstreamu, díky čemuž už brzy bude na kontě přepočítávat sto milionů dolarů. Což je pro snímek tohoto ranku (a distribuční společnost NEON, která za ním stojí) mimořádný úspěch.
Ono označení „nejděsivější horor roku“ mu však prokazuje zároveň tak trochu medvědí službu. Ačkoliv se totiž technicky jedná o horor, u něhož ti bude pravidelně běhat mráz po těle, byla by chyba na něj vyražet jenom z toho důvodu, že se chceš bát, sledovat hromadu lekaček a do toho nějaké ty krvavé lázně. V takovém případě si zajdi raději na nového Vetřelce (jenž je mimochodem vážně skvělý, jak si přečteš v jiné naší recenzi).
Longlegs jde na vytvoření hororové atmosféry trochu jinak. Cestou, která je podle mého výrazně působivější, odvážnější, ale dost možná nebude pro všechny.
Pomalé tempo a agentka s jasnovideckými schopnostmi
Film začíná v poměru stran 4:3, což okamžitě vyvolává klaustrofobický pocit, negativní prostor černých pruhů po obou stranách obrazu pak nenápadně naznačuje, že se blíží něco pohlcujícího. Zlo, které spolkne všechno a všechny, kteří mu přijdou do cesty. S tímto pocitem se pak přenášíme do současnosti (zkraje zjišťujeme, že snímek střídá vícero časových rovin) k hlavní postavě, agentce FBI Lee Harker (Monroe), která s kolegou vyráží obcházet domy s fotkou podezřelého.
Celá sekvence má pár vteřin a víceméně dokonale vystihuje podstatu celého filmu. Kamera je úsporná, využívá velkých celků i dlouhých švenků, během kterých má vaše fantazie pokaždé čas přijít s deseti možnými výklady toho, co se zrovna odehrává na plátně před vámi. Každopádně Lee, která má tak trochu šestý smysl (její jasnovidecké schopnosti nejsou jediným mysteriózním aspektem v celém příběhu), vycítí přítomnost hledaného v jednom z domů, následuje brutální a šokující scéna a odtud vlastně celý příběh vykopává.
Scénář se následně drží obvyklé krimi struktury. Jsme svědky pečlivě procedurálního vyšetřování, a čím více detailů je rozkryto, tím blíže jsme samotnému vrahovi s přezdívkou Longlegs. Jeho hvězdný představitel Nicolas Cage tak přichází na scénu zhruba v půlce, kdy už je patrné, že své činy nepáchá sám, ale má ještě nějakého pomocníka.
Co je taky čím dál jasnější, že hlavní postavu k Longlegsovi pojí osobní vazby, o kterých předtím nevěděla, nebo jí je někdo „vymazal“ z hlavy. Zápletka každopádně krásně graduje a napíná, aniž bychom se někde zbytečně zdržovali. A to i proto, že je scénář obroušený opravdu jen na to nejzásadnější, aby se prostor mohl věnovat postavám a především neobvyklé formě vyprávění plné záhad a prázdných míst.
V tomhle je film specifický, jelikož od diváků vyžaduje určitou dávku vlastního interpretování, aby dokázali s dějem držet tempo. Odmění se jim však lahůdkovou atmosférou i nezapomenutelným audiovizuálním stylem, který někde odkazuje na Finchera, jinde zase na herního Alana Wakea. Režírující Oz Perkins (mimochodem syn Anthonyho Perkinse z Psycha) přesto dokázal film nabít dostatečným množstvím vlastních nápadů, aby na něj nešlo použít nálepku „nové Mlčení jehňátek“ nebo „nových Sedm“ a bylo hotovo. Takhle jednoduché to není. Naštěstí. Inspirace obojím jsou však očividné, a to je jedině dobře.
Finále je pak už jen třešničkou na dortu. Cesta k němu byla natolik fascinující a svým zvráceným způsobem zábavná, že člověk alespoň trochu toužící po nových nepříjemných zážitcích bude zákonitě nadšen, aniž by se z něj hned stal vyznavač satanismu. I když nějaké to „Hail Satan“ během závěrečných titulků možná vypustíte. Ďábelsky dobré filmy holt tenhle efekt mají.
Hodnocení: 8/10
