Domorodci z kmene Korowai patří mezi poslední žijící kanibaly na světě. Běžně jedí své přátele, nejradši mají mozky

Když se dozvěděl o jejich existenci, snažil se o záhadném kmeni zjistit co nejvíce, uvádí portál Adventure India.

Při pátrání po kmeni mu pomáhal místní průvodce ze sousedního kmene Citak. Tyto kmeny spolu v minulosti vedly časté konflikty, které často končily zabíjením a, hádáš správně, vzájemným kanibalismem.

Boje mezi kmeny probíhaly tím nejprimitivnějším způsobem. Domorodci se navzájem zabíjeli luky a šípy, což zůstalo Korowajům dodnes. I dnes Korowajové používají luky nejen k lovu zvířat, ale také k odrážení vetřelců z konkurenčních kmenů nebo nevítaných cizinců, uvádí The Culture Trip.

O nevlídnosti kmene ví své australský novinář Paul Raffaele, který měl možnost kmen navštívit v roce 2006. Jak napsal ve své zprávě o strastiplné cestě za domorodci, Korowajové často vyhrožují cizincům zabitím, pokud vstoupí na jejich území.

„Traduje se, že někteří příslušníci kmene Korowai nikdy neviděli člověka s bílou pletí. Cizincům říkají ‚laleo‘, což v překladu znamená ‚duchové – démoni‘,“ vysvětlil Raffaele.

Přestože domorodci cizince příliš nevítají, našlo se několik dobrodruhů, kterým se v posledních letech podařilo do této izolované komunity nahlédnout blíže. Právě díky jejich odhodlání získat si důvěru Korowajů se nyní dozvídáme více o jejich životě.

Žijí na stromech a věří v magii

Kmen Korowai je známý mimo jiné tím, že jeho příslušníci žijí v domech na stromech. Jejich příbytky se obvykle nacházejí osm až 15 metrů nad zemí, uvádí Adventure Indonesia.

Domorodci ke stavbě svých domů obvykle používají větve stromů, ratan a ságovou kůru. Jednotlivé kusy dřeva k sobě pečlivě svazují ratanovými provazy, protože neznají hřebíky. Z každého takového domku vede na zem dlouhý visutý žebřík, po kterém mohou slézt dolů.

Skutečnost, že domorodci umísťují svá obydlí na stromy, úzce souvisí s jejich pověrami. Korowajové totiž věří, že „zlí duchové“ zůstávají na zemi a nahoře – v korunách stromů, se k nim nedostanou. Bydlení na stromech má pro ně samozřejmě i další strategické výhody. Nejenže jsou ve výšce chráněni před hmyzem a divokými zvířaty, ale cítí se v nich bezpečněji i v případě útoku nepřátelských kmenů.

O Korowajích také víme, že muži a ženy kmene žijí obvykle odděleně. Mladí chlapci vyrůstají po boku mužů, aby se naučili lovit. Když se stanou bojovníky a najdou si partnerku, musí její rodině zaplatit svatební věno. Jak píše Adventure Indonesia, to je hlavní důvod, proč se muži žení až ve vyšším věku, přičemž dívky se stávají manželkami po první menstruaci.

Přestože domorodci touží po harmonii stejně jako my, v kmenech často dochází ke konfliktům, které mohou končit vraždami a kanibalismem. Obvykle souvisejí s krádežemi, manželskými problémy a především s čarodějnictvím.

Podle The Culture Trip hraje čarodějnictví v korowajské kultuře velkou roli. Místní obyvatelé věří v démony a viní zlé duchy z každé smrtelné nemoci. Kromě toho běžně uctívají duchy svých předků, bojí se reinkarnace a praktikují různé magické rituály.

Jedí lidské maso, ale nepřiznají to

Novinář Paul Raffaele, který kmen navštívil, ve své reportáži píše, že odborníci odhadují, že dnes může žít asi 4 000 Korowajů. Přestože se mnozí z nich přestěhovali do osad založených holandskými misionáři v posledních desetiletích, kde se pravidelně setkávají s cizinci, stále mezi nimi žijí domorodci, kteří nikdy nezažili kontakt s civilizovanými lidmi a jinými kulturami. Podle jeho slov jsou to v tomto případě Korowajové, kteří žijí hluboko v deštném pralese.

Příslušníci izolovaných kmenů se podle Raffaelových zjištění dožívají velmi nízkého věku. Protože neznají žádné léky na nemoci a nedokážou si ani řádně ošetřit zranění po boji, mají problémy s vysokou úmrtností.

„Lidé se málokdy dožívají středního věku. Běžně umírají v důsledku bojů s jinými kmeny nebo na nemoci, jako je malárie, tuberkulóza, elefantiáza nebo různé anémie, které označují jako ‚khakhua‘,“ píše Raffaele ve zprávě pro Smithsonian.

Domorodci nemají absolutně žádné znalosti o nemocech, které na ně číhají v džungli, a proto věří, že je způsobuje khakhua – čaroděj, který na sebe dokáže vzít mužskou podobu.

Pokud některý z domorodců spadne z domku na stromě nebo je zabit v boji, považují místní obyvatelé jeho smrt za přirozenou. Pokud někdo onemocní, je to pro domorodce záhada, za kterou nemůže nikdo jiný než khakhua.

„Khakhua se může zmocnit těla muže – nikdy ne ženy, a když se tak stane, začne magicky rozežírat jeho vnitřnosti. Podle logiky jejich kultury musí ostatní domorodci khakhua sníst, stejně jako on snědl člověka, který zemřel. Je to součást jejich systému spravedlnosti založeného na pomstě,“ vysvětlil Raffaele v rozhovoru pro Vice.

Přestože domorodci skutečně jedí těla svých vlastních příbuzných, nepřiznávají se k tomu. Když se jeden z domorodců Raffaela zeptal, zda jedí lidi i z jiného důvodu, nebo jen když je napadne zlý čaroděj, Raffaele se tomu vysmál.

„Samozřejmě, že ne. My lidi nejíme, jíme jen khakhua,“ odpověděl domorodec.

Jak se reportérovi podařilo zjistit, domorodci nejedí lidská těla syrová. Předtím, než je snědí, je spaří na kamnech, která si vyrobí z listí a kamenů.

„S lidským masem zacházejí jako s vepřovým. Nejdříve odříznou nohy a zabalí je do banánových listů. Pak uříznou hlavu a dají ji tomu, kdo našel khakhua (člověka, který našel nemocného, pozn. redakce). Poté odříznou pravou ruku a pravá žebra jako samostatný kus a pak provedou stejný postup s levou stranou těla,“ vyprávěl Raffaele v rozhovoru pro Vice.

Domorodci novináři dokonce prozradili, že lidské maso jim chutná jako kasuár, pták pocházející z Nové Guineje a severní Austrálie, který se vzhledem podobá pštrosovi nebo emu.

Co se týče konkrétních částí lidského těla, Korowaiové snědí vše kromě vlasů, nehtů a penisu. V jejich kultuře také platí zásada, že děti mladší 13 let nemohou konzumovat lidské maso. Domorodci totiž věří, že když jedí khakhua, jsou jim nablízku zlí duchové, což by bylo pro zranitelné děti nebezpečné.

„Jsou to lidé jako my“

Novinář Paul Raffaele v rozhovoru pro Vice prozradil, že když se poprvé setkal s domorodci, byl vyděšený. První dva domorodci, které měl možnost poznat, byli bratři Kili-Kili a Bail.

Jakmile mu byli představeni nazí muži – jejich intimní partie byly zakryty pouze listy na provázku –, Kili-Kili novináři okamžitě navrhl, že mu ukáže lebku muže, který byl nedávno zabit. Prozradil mu, že je to jejich dobrý přítel.

„Bylo to děsivé. Opravdu jsem se té lebky nechtěl dotknout, ale musel jsem, jinak by mi nevěřili. Myslel jsem si, že Kili-Kili je trochu šílené jméno pro chlapa, který zabil 23 mužů a snědl je. Vrchní část lebky byla rozříznutá, aby se dostal k mozku – nejoblíbenější části lidského masa,“ vzpomínal novinář.

Za dobu, kterou Raffaele strávil v džungli s domorodci, se mu také podařilo s některými z nich sblížit. Vedl s nimi dlouhé důvěrné rozhovory o jejich životě a chápání světa. Jednou si s jedním z nich dokonce povídal o sexu.

„Zeptal jsem se jednoho z mužů: 'Kde máte sex? Odpověděl, že když dostanou chuť, prostě vyběhnou do džungle. Protože jsou nazí, zeptal jsem se ho, jestli mu vadí komáři. Odpověděl: ‚Ne, ty si to tak užíváš, že je ti to jedno!‘ Taková otevřená debata s nimi pro mě byla vzácným okamžikem,“ vypráví novinář a dodává, že si uvědomil, že Korowajové jsou v jádru stejní lidé jako my.

Raffaele tvrdí, že i když domorodci žijí v době kamenné, neznamená to, že jsou méně inteligentní než my. Stejně jako lidé z civilizovaného světa mohou milovat, nenávidět, po něčem toužit, zlobit se a mít ambice.

„Tito lidé neměli tu výhodu mezikulturní spolupráce, jakou měly naše civilizace. Z Číny do Evropy přišlo hedvábí, o matematice jsme nevěděli nic, dokud nám ji neukázali Arabové, to platí téměř o všech inovacích. Kdybychom žili izolovaně v kmenech v deštných pralesích, byli bychom na tom stejně jako Korowajové. Lidský mozek je lidský mozek,“ uzavřel novinář.