Česko je domovem asi 70 tisíc Vietnamců a Vietnamek, což z nich dělá třetí největší etnickou menšinu v zemi. Důležitou úlohu v této komunitě hrají mladí lidé, kteří se u nás buď narodili, nebo do Česka dorazili v dětství.
„Druhá generace“ vietnamské komunity v dětství chodila do českých škol a běžně používala český jazyk. Doma však byla vychovávána v často odlišném kulturním prostředí, které se vyznačuje především respektem k autoritám, udržováním rodinných hodnot či pracovitostí.
Pro mladé Vietnamce a Vietnamky je tak často důležitá otázka vlastní identity. Cítí se více jako Vietnamci nebo Češi? Jakým způsobem se ve svém životě vyrovnávají s očekáváními rodičů, která jsou často odlišná od jejich vlastních životních priorit? Jak vnímají integraci vietnamské komunity do české společnosti? Na tyto otázky jsme se zeptali několika mladých Vietnamců a Vietnamek, kteří se s námi podělili o své příběhy.
„Na základní škole to bylo obzvlášť náročné,“ říká Linda
Lindě Tranové je 25 let a v současnosti se v rámci své profese věnuje pomoci cizincům. Narodila se v 90. letech nedlouho poté, co její rodiče dorazili ze své původní domoviny do České republiky. Kvůli jejich pracovnímu vytížení v dětství trávila většinu času s náhradní českou babičkou, která ji intenzivně učila český jazyk.
- České babičky (ale i tetičky, dědové či strejdové) jsou neviditelným fenoménem vietnamské komunity v České republice. Jedná se o jakési „adoptivní“ rodiče většinou z řad rodinných známých, kteří malé vietnamské děti vychovávají namísto jejich rodičů. Díky výchově v českém prostředí mají děti jedinečnou možnost naučit se český jazyk a navyknout si na tuzemské kulturní prostředí.
„Doteď si pamatuji, jak mě učila písmenko „R“. Také jsem díky ní poznala koncept českých Vánoc, protože ve Vietnamu dárky nosí Papa Noel,“ vzpomíná Linda na své dětství, které trávila v Hradci Králové. Později se přestěhovala za studii do Olomouce a nakonec do Prahy.
Poměrně těžké chvíle zažila na základní škole. Její rodiče se totiž nikdy nenaučili dobře česky, a tak se musela celým školním systémem probojovat sama. „Na základní škole to bylo obzvlášť náročné, nebyl tam nikdo, kdo by se mnou dělal úkoly nebo mi pomohl s učením. Postupem času jsem si však začala více uvědomovat, kým jsem,“ uvedla.
Na otázku, zda se cítí více jako Vietnamka nebo Češka, odpovídá nejednoznačně. „Musím přiznat, že hledání vlastní identity pro mě nebylo jednoduché. Od dětství jsem vyrůstala na pomezí dvou kultur, což bylo často matoucí. Například stolování, ve vietnamské kultuře je běžné jíst na zemi, zatímco v českém prostředí je to nemyslitelné,“ uvádí jeden z příkladů kulturních odlišností, s nimiž se v mládí potýkala.
Podle svých slov se v současnosti cítí více jako Češka, neboť v Česku vyrůstala a většina jejích přátel byli Češi. „Stále si však vážím svého vietnamského původu. Přijala jsem evropský způsob života, ale zároveň respektuji hodnoty vietnamské kultury,“ doplňuje s tím, že do Vietnamu se během svého života podívala pouze jednou.
Česká vietnamská komunita je známá svoji částečnou uzavřeností, která může navenek působit mnohem silněji, než je tomu v případě jiných etnik. Linda tento fenomén vysvětluje větší vzájemnou solidaritou, která v komunitě panuje.
„Vietnamci, kterém se nedaří integrovat do české společnosti, často mají přirozené tendence zůstat pohromadě. A to nemusí být nutně tak, že by se integrovat nechtěli, ale pro někoho je nepřekonatelné se naučit český jazyk, protože se výrazně liší od vietnamštiny,“ vysvětluje Linda jeden z důvodů, proč mohou někteří Vietnamci působit navenek uzavřeně.
Linda také připomíná fakt, že první generace Vietnamců, která do Česka dorazila v období komunismu, se obecně do společnosti zapojuje v menší míře než mladší lidé. „Podle mě v tom hraje roli to, že do ČR přijeli primárně za ekonomickými důvody a tvořit lepší budoucnost pro svoje děti, ale už je nenapadla rizika, že se jejich děti budou od nich lišit,“ vysvětluje s tím, že díky druhé generaci jsou nyní Vietnamci do majoritní společnosti integrováni mnohem lépe, než tomu bylo v předchozích dekádách.
Vi Tranová: „Nemyslím si, že je potřeba škatulkovat“
O své životní zkušenosti se s námi podělila i Huyen Vi Tranová, mladá herečka, hudebnice a zakladatelka známé kapely Viah, která vyrůstala na pražském Jižním městě. „Vychovaná jsem sice byla spíše v kontextu vietnamské kultury, ale už od nástupu do školky jsem byla v přímém kontaktu s českou kulturou. Někdy to byla spíš symbióza, někdy se jednalo o střet dvou kultur,“ říká Vi.
Největší pražské sídliště hrálo podle jejích slov důležitou roli v utváření vlastní identity. „Formovaly se mi tam názory na svět, ucelovalo se moje chápání světa,“ vysvětluje a dodává, že v Česku se cítí rozhodně více doma než ve Vietnamu.
„Už si ani nemyslím, že je potřeba se identitárně škatulkovat jako Češka nebo Vietnamka, strávila jsem několik let ponořená v téhle otázce, ale od té doby uběhlo již deset let a všechny svoje myšlenky spojené s obdobím dospívání jsem uzavřela a zabalila do představení A odkud jste doopravdy?, které vzniklo pod taktovkou našeho divadelního dua Ňun & Vi,“ vysvětluje, proč myšlenku odlišnosti na základě identity odmítá.
Za velmi důležité Vi považuje ochotu mladé generace otevírat mezikulturní dialog. Podle ní si vietnamská diaspora v současnosti hledá své místo v české společnosti a jde o důležitý okamžik.
Za menším zapojením Vietnamců do společnosti podle jejích slov stojí také tradiční výchova. „Můj předpoklad je takový, že většina z naší druhé generace vietnamských imigrantů v ČR byla rodinou vedena k tomu, aby byli co nejméně vidět a slyšet,“ uvádí. Sama však podle svých slov nabourává představy svých rodičů kariérní volbou umělecké dráhy.
Jako zásadní pro integraci komunity vnímá její větší zastoupení v politice. „Zásadní je mít zastoupenou vietnamskou minoritu v této zemi, kde je multikulturalita zatím relativně novým konceptem, na který si majoritní společnost postupně zvyká,“ říká.
V Praze už jsou projevy rasismu minimalizované, ale stačí vyjet do menšího města, jako je Olomouc, a hned se cítím jak zpátky na základní škole
Vi ve svém vyprávění zmiňuje také problém rasismu, s nímž se v životě běžně setkává. „V dětství jsem to zvládala podstatně hůře, protože jsem vůči tomu neuměla zaujmout postoj. V Praze už jsou projevy rasismu minimalizované, ale stačí vyjet do menšího města, jako je Olomouc, a hned se cítím jak zpátky na základní škole, kdy jsem byla jediná Vietnamka ve třídě,“ říká Vi.
Zároveň vyjádřila přání, aby další generace českých Vietnamců nemusely být středobodem zvýšeného zájmu o jakousi „exotiku“. Podle svých slov má však pocit, že se tento fenomén postupně mění.
Mezigenerační rozpory ve své rodině nikdy nevnímala, neboť pochází z (podle svých slov) poněkud netradiční vietnamské rodiny. „Oba moji rodiče vystudovali vysokou školu v Bratislavě. Znali tedy základy slovenského jazyka, strávili v Československu nejzásadnější roky svého dospělého života, už několik let mají české občanství, oba mluví česky a konkrétně můj táta odjakživa kriticky pohlížel na vietnamské smýšlení,“ vysvětluje Vi, čím se odlišuje od většiny české vietnamské minority.
Vi aktuálně nepřemýšlí o tom, že by se z Česka v budoucnu odstěhovala do zahraničí. „Mojí kotvou je Praha, ale v blízké době plánuju i několik pobytů v zahraničí, půjde ale vždy o kratší dobu. Mám totiž ráda pocit, že se mám kam vracet, kde to znám a kde mám vybudovanou základnu,“ dodává.
„Mladá generace se snaží změnit stereotyp,“ říká Michal
Na své dětství vzpomíná i Michal Furch, který v současné době studuje teritoriální studia na pražské Karlově univerzitě. Stejně jako Linda, i on prožil raná léta u tzv. české babičky. „Výhradně u ní jsem si osvojil český způsob života. Rodiče museli vydělávat na živobytí a na moji výchovu už nezbyl čas. Vozit mě po stáncích za každého počasí také nepřicházelo moc v úvahu,“ vzpomíná.
Později si Michalovi rodiče otevřeli vlastní kamennou prodejnu a snažili se svého syna nechat navyknout na vietnamský životní styl. „V té době však už bylo pozdě, protože jsem navštěvoval mateřskou školu, kde jsem se pohyboval mezi českými dětmi, a tudíž nebyl prostor na nějaké předávání jiných hodnot,“ říká a dodává, že přestože se svými rodiči dodnes komunikuje výhradně ve vietnamštině, s jejich hodnotami či způsobem života se ztotožnit nedokáže. Proto se cítí více jako Čech.
Jedním z důvodů je i jeho omezená znalost vietnamštiny, způsobená českou výchovou. Kvůli ní má i v dospělosti se svými rodiči poměrně neutrální vztah. V poslední době se však Michal snaží vietnamskou část své identity přijmout. „Je to koneckonců můj původ a podle mého názoru je dobré vědět, odkud pocházíme,“ vysvětluje.
I podle něj je příčinou nízké ochoty starší generace participovat na veřejném životě hlavně jazyková bariéra. Vyšší ochotu však necítí ani ze strany druhé generace. „Druhá generace se již pomalu účastní, ale není to nic výrazného. Soustředí se spíš na sebe, zakládají třeba startupy a snaží se změnit zažitý vietnamský stereotyp,“ říká s tím, že větší zapojení Vietnamců do veřejného života by mohlo zlepšit jejich integraci do společnosti.
I Michal se během svého života setkal s rasismem, v současné době je ale podle něj situace mnohem lepší. „Dřív jsem se setkával s narážkami typu ‚Vy jíte psy‘ nebo ‚ten Kung Pao od vedle‘, což už dnes naštěstí neslýchám. Pořád mi ale vadí fráze jako ‚Jdu k Číňanovi‘ apod.,“ uvádí.
Katie: „Ve Vietnamu si připadám jako turista“
Jako směs obou kultur označuje svoji identitu mindsetová koučka Katie Le, která prožila dětství u své české babičky v západočeském Chebu. „U ní jsem se naučila tradiční české pokrmy, zvyky i mentalitu. Přesto bych se nikdy neoznačila za stoprocentní Češku. Když jsem mezi Čechy, často narážím na kulturní rozdíly,“ říká s tím, že se zároveň necítí ani jako stoprocentní Vietnamka.
„Když navštěvuji rodinu ve Vietnamu, připadám si jako turista, neboť jazyková bariéra i neznalost tamních tradic mě odlišují. Ve výsledku bych se popsala jako ‚vietnamská Češka‘, což mi dává svobodu čerpat z toho nejlepšího, co obě kultury nabízí,“ doplňuje.
Nejmladší generaci Vietnamců vnímá Katie jako jakýsi kulturní most mezi vietnamskou komunitou a majoritou. „Jsme takovými kulturními mosty, běžně mícháme tři jazyky dohromady (češtinu, vietnamštinu a angličtinu), což je unikátní styl komunikace, kterému rozumíme jen my,“ vysvětluje a dodává, že Vietnamci si obvykle z obou kultur berou to nejlepší, což obohacuje jejich život.
Katie nesouhlasí s tvrzením, že by míra integrace Vietnamců do společnosti závisela na míře jejich zastoupení ve veřejném životě. „Samozřejmě by inspirovat mohl ministr s vietnamskými kořeny, ale v rámci integrace jde o mnohem hlubší věci než jen o viditelné role. Jde o každodenní interakce, porozumění a společné hodnoty,“ uvádí.
I ona vnímá, že se situace kolem rasismu v Česku postupně zlepšuje. „Když jsem byla malá, občas jsem se setkávala s rasistickými poznámkami. V posledních letech to ale téměř zmizelo. Dnes se cítím přijímaná a vnímám, že vietnamská komunita má v Česku pevné místo,“ dodává a jako důvod uvádí vzájemné porozumění a společné soužití.
Katie nepociťuje rozpor mezi svými životními představami a očekáváním svých rodičů. „Mám štěstí, že moji rodiče jsou otevření a přejí mi štěstí bez ohledu na národnost partnera. Přísnější jsou spíše příbuzní ve Vietnamu, kteří by si přáli, abych si vzala Vietnamce. Obecně jsem ale viděla, že i když jsou rodiče zpočátku proti, nakonec vždy přijmou partnera svých dětí, protože chtějí jejich štěstí,“ uvádí.
Přestože se svou rodinou každý rok navštěvuje své příbuzné ve Vietnamu, jako doma se více cítí v Česku. „Cítím se tam spíše jako turista. V Česku jsem vyrostla a považuji ho za svůj domov. Vietnam je pro mě místo, kde nacházím kořeny, ale zároveň cítím, že jsem tam trochu cizí,“ uzavírá Katie.
