Úspěšná manažerka Romy Mathis (Nicole Kidman) by mohla hrát v reklamě na perfektní život. Dokud nepotká 25letého stážistu.
Romy je geniální byznysmenka, která založila technologickou firmu zaměřenou na roboty. Pečlivě se stará o dvě dcery a svého manžela - divadelního režiséra (Antonio Banderas) doprovází na všechny premiéry. Za všech okolností je vkusně oblečená, upravená a vypadá skvěle.
Pod dokonalou – možná až trochu moc dokonalou – fasádou má Romy ale tajemství, které úspěšně schovává i sama před sebou. Ovšem jen do chvíle, kdy uvidí mladého muže (Harris Dickinson), jak si poradí se zvláštní a nebezpečnou situací.
„Hodná holka“
Když začne lidi na ulici ohrožovat agresivní pes, většina kolemjdoucích zpanikaří. Ale on ne. Klekne si, promluví na fenku a jako zázrakem ji uklidní. „Hodná holka,“ pochválí pejska a vrátí ho majitelce. Ve vzorné manažerce se v tu chvíli něco zlomí. O pár hodin později zjistí, že mladík se jmenuje Samuel, je mu 25 let a právě nastoupil do její firmy jako stážista.
Samuel se chová trochu divně. Jako by nechápal hierarchii firmy, do které právě přišel. Nebo jako by pro něj neplatila. Jeho sebejisté, trochu drzé chování ho dostane na schůzku s Romy. A jejich tajná zakázaná romance může začít.
Už od Vánoc, kdy Babygirl vtrhla do amerických kin (s padnoucím sloganem Konečně dostaneš, co chceš), sbírá bouřlivé reakce na všech sociálních sítích i filmových webech. Ne vždy pozitivní: někdo je znechucený, někdo pobouřený, někdo nadšený, ale podle všech se zdá, že půjde o pořádný zážitek. Je tento hype zasloužený? Na to ti odpovíme na následujících řádcích, ale recenze bude spoiler free, takže i když plánuješ výlet do kina, můžeš číst dál.
Žádné laciné, senzacechtivé soft porno
I když se Babygirl tváří spíš jako příběh o sexuálním dobrodružství jedné zralé ženy, ve skutečnosti jde víc do hloubky. I když to je právě to, čeho si všímá většina recenzí – že Nicole Kidman aka Romy před kamerou prožívá jeden orgasmus za druhým, masturbuje, přehrává slavnou scénu ze Základního instinktu a objevuje kinky sex.
Když scenáristka a režisérka Halina Reijn film psala, měla ale v hlavě skutečnou ženu, svou kamarádku, která za 25 let trvající manželství neprožila jediný orgasmus. Inspirovalo ji to k prozkoumání otázky, do jaké míry žijeme podle pravidel společnosti i na úkor sebe samých. „Konflikt, kdy děláte to, co od vás společnost čeká, ale zároveň chcete být sama sebou, i když to znamená být divná a zvláštní, to je jádro celého filmu. Sexualita je jenom metafora,“ popisuje Reijn v rozhovoru pro IndieWire.
Jedna otevřeně erotická scéna sice střídá druhou, ale ty spoléhají na to, že předávají určitý pocit, i když mají postavy všechno oblečení na sobě.
Romy je prostě žena v krizi. Celý život si postavila podle toho, co se od ní čeká. A najednou zjistí, že ji to unavuje. Chce udělat místo pro svou autenticitu a opravdovost. I když to v jejím případě znamená něco zásadně nepřípustného – vzrušuje ji nebezpečí, risk, mocenská dynamika, dominance versus submisivita. Samuel to jako zázrakem vycítil.
Mimochodem, i scéna s mlékem vychází ze skutečného příběhu, který se stal přímo režisérce. Romy pak napsala částečně podle sebe samé, podle ženy, která má velké ambice, ale zároveň se potýká s vnitřními konflikty. A stejně jako Romy, i Reijn prožila dětství v sektě a určitým způsobem ji to poznamenalo.
O sexu bez sexu
Babygirl si všechen ten hype zaslouží. Je strhující. Sebejistá režie tě dynamicky uvede do příběhu, vypráví vynalézavě a se značnou vizuální sílou. Film není příliš doslovný, hodně si hraje s metaforami a symbolikou, dialogy jsou krátké, ale nabité jako elektřinou, ve vzduchu pořád visí napětí. Ve vypjatých chvílích často rozhoduje jediný pohled, gesto.
Reijn tě svou podmanivou režií přilepí k plátnu, za což vděčí i famóznímu soundtracku skladatele Cristobala Tapia de Veera, který je podepsaný například pod hudbou k Bílému lotosu. Doslova na vlastní kůži to ucítíš ve vybroušených scénách v bazénu, v klubu nebo v té taneční, která je tak zvláštní, pozvolná a divná, až je spolu s lyrics I Will be your Father Figure úplně geniální.
Jde tu samozřejmě o erotický thriller, ale explicitní soulože se na plátně spíš mihnou a když už jsou delší, všechno je díky ultra měkké hloubce ostrosti decentní a intimní. Spíš než o odhalená nahá těla tu jde o vyobrazení emocí a prožitků. Jedna otevřeně erotická scéna sice střídá druhou, ale ty spoléhají na to, že předávají určitý pocit, i když mají postavy všechno oblečení na sobě.
Role, do které se Romy touží vžít, je vykreslená tak detailně, až je to nepříjemné. Když poslouchá na slovo, leze po čtyřech nebo líže mléko z misky, je to skoro nesnesitelné sledovat. Nahoty je v nich přitom minimum.
Film stojí do velké míry na hereckých výkonech a ty jsou brutálně přesvědčivé. Kdo viděl Harrise Dickinsona v Trojúhelníku smutku, kde se sebou jako uťápnutý kluk nechá manipulovat, bude (spolu se mnou) žasnout, jak věrohodně tu z něj sálá sebejistota, dominance a určitá tvrdost. Skvělá Nicole Kidman tě zase přiměje cítit všechno to emoční vypětí své hrdinky nepříjemně přímo.
Myslím, že právě pro ty kontroverzní, hmatatelné až absurdní zážitky je film často přijímaný s určitým znechucením. Prostě tebou otřese. Zároveň není úplně líbivý ve smyslu, že před tebe nestaví postavy, ke kterým si vytvoříš kdovíjak hluboké sympatie. Prostě to všechno prožiješ s nimi, ale ani si je nemusíš moc oblíbit nebo jim fandit. Tím, že charaktery zůstávají tak neutrální, mi vlastně připadají až trochu ploché – hlavně mužské postavy, protože jejich motivace a vnitřní pochody se prostě moc neřeší.
I tak je ale Babygirl silný film, který přináší něco svěžího a nového. Nemusí být vždycky vyloženě příjemný, ale silný je rozhodně.
