Jak se jeden pražský maloobchod s uměleckými potřebami proměnil v oázu pro začínající i známé umělce, co stojí za jeho vtipnými videi na sociálních sítích a jaké má jeho majitelka plány do budoucna?
Z původně partnerského maloobchodu, jenž v jednu dobu krachoval, se stal úspěšný de facto rodinný podnik – taková byla cesta My Art Shop by Simply-T s adresou na Soukenické 14, kde sídlí už od roku 2015.
V současnosti prodejnu sleduje na Instagramu takřka 19 tisíc lidí, na Facebooku má přes 11 tisíc fanoušků a fanynek a daří se jí tolik, že její majitelka Aneta už v Praze otevřela dokonce i druhou pobočku. Ta se tedy bude kvůli nečekaným potížím zanedlouho stěhovat, stejně tak tu první ale možná čeká rozšíření o nové prostory a pokud vše dobře půjde, převezme šikovná podnikatelka brzy i rodinnou velkoobchodní část, jejíž tradice sahá až do začátku devadesátých let.
Jak to všechno začalo? Proč se Aneta rozhodla dát malé neznámé prodejně s uměleckými potřebami v Praze šanci? Překvapila ji někdy obliba konkrétních produktů? Co může v uměleckém světě vyvolat nedostatek bílé barvy? A jak se dívá na problematiku AI v umění? Na tyto a další otázky jsme se byli ptát a ty si o tom všem nyní můžeš přečíst níže.
Můžeš na úvod trochu vysvětlit tu historii zpoza prodejny v Soukenické, protože co jsem si všiml, tak na Instagramu máte jeden název, a na Facebooku zase jiný. Čím to?
Maloobchod se původně jmenoval Výtvarné potřeby v Soukenické, vlastnil ho náš partner a té prodejně se moc nedařilo. Já tehdy zrovna začínala pracovat v tátově firmě, která nám v té době velice dobře fungovala, akorát jsme byli zoufalí, že tomu maloobchodu se nedaří. A tak mě napadlo, že ho zkusím vést já, protože se mi líbila adresa i celá ta představa, že budu vést obchod, kam se umělci a lidé, kteří tvoří pro radost, budou rádi vracet.
Postupem času to opravdu začalo fungovat, ale název už na Facebooku nešel změnit. Takhle vlastně vznikl ten chaos ve značkách, kdy tu ještě je i ten tátův velkoobchod, který se dříve jmenoval Velkoobchod Jaroslav Tůma, a dnes je to Simply-T, jehož součástí jsou v současnosti právě i prodejny v Praze.
No a co tě tedy konkrétně vedlo k tomu, že ses chtěla realizovat právě tímto?
Mě nejdřív všichni odrazovali od toho tohle dělat, protože výtvarných potřeb už bylo v Praze dost. Já si ale říkala, že kdyby se to vedlo trošku jinak, tak si ten prostor mezi těmi tradičnějšími obchody možná vytvoříme.
Navíc já se kolem uměleckých potřeb točila už od malička. V šesti letech jsem různě chodila počítat barvy, když mi bylo osm, tak jsem na trhu prodávala obarvená mýdla. Tudíž i když jsem později v 16 nebo 17 zvažovala dráhu investigativní novinářky ve stylu Sabiny Slonkové, jakmile jsem se pak vrátila k tomuhle, zjistila jsem, že to je vlastně něco, co mě opravdu naplňuje a co mě baví.
Měla jsi třeba někdy ambice stát se sama umělkyní?
Vůbec ne. Já vnímám umělce jako někoho, kým se narodíš a ta potřeba malovat nevychází z toho, že si řekneš: „dnes je hezky, něco si namaluju,“ ale je víc živočišná. A tu já v sobě nemám. Tvořím spíš proto, abych k teorii mohla doplnit i nějaké praktické rady.
Je provozování takové prodejny něco, co člověk dělá víc z lásky, nebo se tomu opravdu daří i jako byznysu?
Daří se nám, což jde ruku v ruce s tím, že výtvarné potřeby jsou naší srdeční záležitostí. Jsme vnímaví vůči potřebám a přáním zákazníků a neustále se snažíme zvedat celkovou úroveň našeho obchodu. To se odráží ve spokojenosti zákazníků a motivuje nás to k dosažení ještě vyšší laťky. Co si ale myslím, že nás odlišuje od konkurence, je, že nenabízíme takové značky, u nichž víme, že by se třeba prodávaly dobře, ale nesplňují naše parametry kvality. My se snažíme vlastně o takový kurátorský výběr.
Zmínila jsi parametry kvality. Jaké to jsou?
Aby zákazník přišel a dostal přesně to, co hledá. Aby barva dobře fungovala, aby měla dobrou přilnavost a tak dále. Záleží na konkrétních produktech. My budujeme byznys se značkami, které mají třeba tak vysokou cenu pro český trh, že si musíme ponížit marži na úplné minimum, takže na tom zase tolik nevyděláme, ale na oplátku nabídneme zákazníkovi tu nejvyšší kvalitu.
Poměrně nedávno jste otevřeli novou pobočku v Praze na Eliášově. Jak se jí zatím daří?
Zájem byl velký a je pořád rostoucí, ale bude se zavírat. Chtěli jsme do městského prostoru, protože tam byl nízký nájem a skvělé podmínky pro rozjezd, kdy bychom mohli sledovat, co v těch Dejvicích funguje, a co ne. Jenže s tímhle městským prostorem je zároveň velký problém, protože tam není topení a je tam hrozně vlhko. Což bohužel například papírům ani trochu nevyhovuje. Takže se nám všechno kroutí a kvůli tomu teď musíme hledat nový prostor.
Ideálně bychom chtěli zůstat v Dejvicích. Momentálně hledáme nový prostor, zatím jsme ale nenašli.
Ještě se na chvíli vraťme k začátkům na Soukenické. Dokážeš popsat, jak vlastně vznikala ta zákaznická komunita, kterou máte dnes?
Ty začátky byly fakt těžké. Občas mi do obchodu přišli lidé, kteří si spletli adresu, nebo se přišli jen na něco zeptat. Postupem času i tím, že jsem o těch produktech věděla tolik, jsem ale měla možnost zákazníky edukovat a ukazovat jim ten trochu jiný přístup. To se nejspíš pak rozšířilo dál, takže i když jsme si neplatili žádnou reklamu, najednou začali přicházet další a další zákazníci s tím, že jsem jejich známým dobře poradila, a jestli bych nemohla pomoci i jim.
Věřím, že právě tímto jsme si vytvořili tu komunitu lidí, u kterých máme důvěru, přijdou si k nám pro radu a cítí se u nás dobře, protože i my se tam cítíme dobře, což se pak přenáší samozřejmě dál.
S tím souvisí i má další otázka. Vy máte na sociálních sítích poměrně početnou skupinku fanoušků a fanynek. Existovala na to nějaká větší strategie, nebo se to nabalovalo tak nějak organicky?
Plán tam nebyl, bylo to hodně autentické. Na začátku jsem ten obsah vymýšlela jen já, a já mám poměrně sarkastický humor, tudíž jsem se snažila to takhle prodat i na ty sociální sítě. Ze začátku tak vznikala videa, která mě bavila a přišla vtipná, ale zároveň jsem se nesnažila za každou cenu zalíbit. Takže spíš to bylo o tom, že si to postupně samo nacházelo tu cílovku, kterou tyhle věci taky baví.
Řekla bys, že dnes už se podnikání bez sociálních sítí neobejde?
Znám obchody, které jsou prosperující a fungují zcela bez sociálních sítí, ale je to třeba i klientelou, která už je starší. Myslím si, že oslovit mladší cílovku bez sociálních sítí už je dnes prakticky nemožné.
V lékárnách občas chybí léky, v elektronice zase důležité komponenty na výrobu. Co je ta věc, která může ovlivnit trh s uměleckými potřebami?
Bílá barva. Když nemáš bílou barvu, nemá moc smysl prodávat žádné další. Protože s bílou barvou neustále pracuješ, zesvětluješ s ní, děláš s ní odlesky, korekce. Vzniká to tak, že se velmi těžko predikuje odbyt. Jedeš podle nějakých předpokladů, ale stane se, že najednou někde vystřelí nějaký trend, a rázem je o bílou barvu větší zájem, než se čekalo.
Pár let zpátky byl takto trend obrazů z modelovací pasty. Vzápětí vystřelila poptávka, umělecký svět na to nebyl připravený a když nebyly pasty, lidé kupovali bílou barvu, která když se naředila s příslušným médiem, mohla tu pastu trochu simulovat. A takto vznikl ten nedostatek.
Je nějaký produkt, jehož obliba tě překvapila?
Určitě, strašně moc. Já třeba moc nerozumím takovému tomu hobby světu korálků, takže když se vytvořil produkt pro podobnou domácí výrobu a lidé jej pak začali ve velkém chodit nakupovat, tak mě to mile překvapilo. Dalším příkladem budiž pár let zpátky křišťálová pryskyřice, do které si lidé začali zalívat brouky, sedmikrásky a tak.
Kdo je vlastně vaše konkurence, pokud tedy nějaká je, a jak se od ní odlišujete?
Konkurence určitě byla a je, to nás posouvá dopředu, ale já si myslím, že náš koncept je tak unikátní, tak moc založený na informovanosti a servisu, že ve chvíli, kdy jsi velká značka a máš pod sebou více obchodů, tak tyto věci nemůžeš uhlídat.
Narážím na to například, když dělám nějaká školení, a prodavačky či prodavači v obchodech, s nimiž spolupracujeme, nemají povědomí o produktech, co nabízí. Já to vnímám jako základ, který musíme mít. V tom je ta naše síla, protože my zákazníkům tyto informace dokážeme zprostředkovat a díky tomu kurátorskému výběru produktů se nikdy nestane, že by k nám někdo dorazil a odcházel s něčím, pro co si nepřišel.
Je to něco, co bereš v potaz i při hiringu? Kolik vás vlastně na jedné prodejně pracuje a jak si lidi vybíráš?
Je nás pět a rozhodně je pro mě klíčová ochota a přístup k práci. U nás to prochází velmi jemným sítem, než si někoho vybereme. Ten člověk k nám musí zapadnout v několika klíčových faktorech. Aby byla pohoda v týmu, aby byl vstřícný k zákazníkům. Tady vnímám, že se náš přístup podobá spíš obchodům v Americe než v Česku. Další věc je pak ta informovanost. Kvůli tomu se třeba zaškolují dva až tři měsíce.
Ty jsi nakousla to zahraničí. Je nějaké místo, odkud konkrétně čerpáš inspiraci?
Neřekla bych, že někam chodím vyloženě pro nápady, ale když jsem začínala, tak jsem hodně cestovala. Do New Yorku, do severských států, do Paříže. V podstatě jsem navštěvovala věhlasné umělecké prodejny, kde jsem se samozřejmě nechávala inspirovat, ale co jsem si z toho všeho vzala primárně je, že atmosféra v obchodě je naprosto klíčová.
Umělci jsou svým způsobem bázlivější lidé, takže když navodíš přátelskou atmosféru, budou se u tebe cítit líp a budou se ti vracet. A jinak konkrétní příklad, tak asi nejhezčí prodejna, co jsem viděla, byla v Oslu, kde měli venku i řeku a křesílka, kde si lidé mohou malovat. Něco takového ale na Praze 1 zreplikovat úplně nejde.
Jaký typ zákazníků k vám vlastně nejčastěji přichází?
Máme hodně profesionálních umělců, spoustu studentů z AVU (Akademie výtvarných umění v Praze), z UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová), ale co já vnímám – abych se maličko vrátila na začátek – že zatímco dřív lidé přišli do v uvozovkách papírnictví a stačily jim jen nějaké akrylové barvy, dneska i díky těm sociálním sítím zjišťují, že když mají lepší výtvarné potřeby, mají i lepší výsledky.
Proto nás vyhledávají i lidé, kteří tvoří pro radost, protože s kvalitnějšími potřebami se i jim zkrátka pracuje mnohem líp.
Nezvažovala jsi, že by se obchod využíval například i k nějakým výstavám? Nebyli jste už na tohle téma třeba osloveni?
Nabídek bylo moc, ale zjistili jsme, že to dělá trochu zlou krev ve smyslu, že se pak řešilo, proč tu byl někdo dvakrát, zatímco někdo jiný ještě ani jednou. Takže jsme od toho zase ustoupili, a protože zde máme naši talentovanou Rózu, tak jsme veškerý výtvarný obsah teď svěřili jí. Ona je v zásadě takový náš ambasador a stará se o dekoraci, aby bylo vidět, co je s našimi produkty možné.
Jsme ale hodně zvaní na různé výstavy, a to až do té míry, že to všechno ani nestíháme, čehož si nesmírně vážíme.
Co nějaké plány do budoucna?
V nejbližší době plánuji přestěhovat ten náš velkoobchod, protože stávající prostor v Kladně už i díky neustálému rozšiřování sortimentu nevyhovuje. Ráda bych navíc, aby to bylo ekologické, takže nějakou moderní halu se solárními panely, kde by navíc bylo místo i na takový menší showroom. No a samozřejmě zvelebování a možná i rozšiřování flagship storu na Soukenické. Detaily ale zatím prozradit nemohu.
Poslední otázka. Co si myslíš o AI v umění?
Myslím si, že to může sloužit umělcům například jako nástroj k urychlení práce. Určitě to má svá pozitiva. Jsou ale i negativa, kdy například v minulosti si firmy nechaly adventní kalendář vytvořit nějakým umělcem, dnes jim to udělá AI.
Každopádně já to vnímám tak, že v budoucnu bude hrozně snadné získat všechny informace, vše bude na dosah ruky. Co ale bude opravdu drahé, bude lidský faktor.
Pokaždé, když se věci nějakým způsobem vychýlí, tak zatoužíme po tom druhém. Takže si myslím, že s nástupem AI bude lidský faktor opravdu k nezaplacení, a že umělcům to může ve finále pomoci, protože umělci budou schopni zprostředkovat emoce, které AI nezvládne, protože umění vytvořené člověkem je zkrátka nenahraditelné.
