Jano dal výpověď v korporátu a odjel na Nový Zéland. „Sbíral jsem marihuanu a spal v autě.“

Čím se musíč vybavit před cestou na Nový Zéland?

Víza, letenky a nějaké peníze na účtu před vstupem do země, myslím, že se udává 1500 až 2000 eur, ale to tam nikdo moc nekontroluje.

Jaká byla cesta na Nový Zéland?

Z budapešťského letiště do Šanghaje nebo Pekingu to trvá 11 hodin. Pak máte asi 20 hodin mezipřistání a pak dalších 12 hodin do Aucklandu, což není hlavní město, ale je to takové centrum všeho na Novém Zélandu. Takže cestujete dlouho, já jsem odletěl 5. listopadu 2023 ráno a dorazil jsem tam 7. listopadu večer, protože k tomu ještě musíte připočítat 12hodinový posun času.

Dočetl jsem se, že ačkoli je Nový Zéland od Evropy vzdálený téměř 20 tisíc kilometrů, lidé se tam cítí podobně jako tady.

To je pravda. Jelikož tam Britové nastavili systém, je to cítit. Mluví se tam anglicky, věci fungují podobně jako u nás, celkově je to dost podobné jako někde v Evropě. Také obyvatelé, ti jsou převážně Evropané, původních Maurů je tam opravdu málo, a i tak žijí někde na venkově nebo na okraji měst. Připadá mi to možná jako v Anglii.

Jaký je Nový Zéland na první pohled?

Je tam docela bezpečno. A poměrně hodně hoaxů je spojeno s nebezpečnou divokou zvěří, ale ve skutečnosti tam nic nežije. Nemusíte se bát žádných hadů ani pavouků, možná nějakého tuleně na pláži a žraloka v moři. Je tam také čisto, lidé běžně chodí po ulici bosí.

Jaké je tam počasí?

Je tam docela větrno, protože je to ostrov. Na jedné straně masivně prší a na druhé je velké sucho, protože ho zadržují hory. Zajímavé je to i z hlediska stupňů. Málokdy tam mrzne nebo sněží, v létě je tam kolem 25 stupňů Celsia a v zimě pět až 15 stupňů Celsia.

Jaké byly vaše první dny?

Hostel mě stál 30 eur (750 korun) za noc, což je docela dost. (smích) Když jsem se ubytoval, zjistil jsem, že recepční v hostelu je Slovenka. První věc, kterou musíš udělat, když tam chceš pracovat, je zřídit si bankovní účet a daňové registrační číslo. Pak řešíš auto, bez auta jsi tam doslova ztracený*á.

Proč?

V Aucklandu se možná můžeš spolehnout na veřejnou dopravu, příměstské vlaky a podobně, ale pokud chceš jet dál a vidět víc, bez auta se nepohneš. Vlaky mimo města jsou opravdu drahé a uzpůsobené spíše pro turisty, na veřejnou dopravu se spolehnout nejde. (smích) Takže jsem si koupil auto.

Je koupě auta na Novém Zélandu v něčem jiná?

No, celkem dost. (smích) Neřešíš žádné přepisy, policii ani nic podobného. Sešel jsem se s prodejcem, prohlédl si auto, zašel na poštu vyplnit jeden formulář a bum, auto bylo moje. Obecně jsou tam auta velmi spotřební zboží. Baťůžkářská a turistická sezóna je rozdělená na dvě části: koupíš si auto, používáš ho a pak ho snadno prodáš dál. Hodně aut je tam přestavěných, takže v něm můžeš spát a teoreticky i bydlet.

A ty jsi takové auto měl?

Jo. Měl jsem takový delší Nissan, stál mě pět tisíc eur (125 tisíc korun) a dalo se v něm v pohodě spát. Jinak na Novém Zélandu takhle žije hodně lidí, i místních, prostě mají velké karavany a bydlí v nich. Na Slovensku by tě považovali za bezdomovce. (smích) Je tam spousta míst, kde můžeš stát, využívat služeb jako v kempu.

Jak jsi hledal práci?

Existuje pár stránek, kde lidé nabízejí práci, nebo pak obcházíš farmy a ptáš se, jestli někoho nehledají. Já jsem začal na farmě, kde jsem dělal sběr jablek. Většina farem funguje tak, že ti dají k dispozici kuchyň, sprchu, místo na praní prádla atd., plus tedy místo na kempování, kde zaparkuješ auto, ve kterém bydlíš.

Jaké lidi jsi tam potkal?

Přijedeš tam a zjistíš, že v kuchyni potkáš Filipínce, Francouze, Němce atd. Chtějí si takový život na rok vyzkoušet. Pro pár zemí je skvělé, že mají neomezený počet víz. Je to ale velmi náhodné, protože třeba Polsko má taky jen 100 míst, a to je jich 40 milionů.

Pracoval jsi i na farmě s kiwi, to zní skvěle. Jaké to bylo?

Funfact na začátek, oni to ovoce pojmenovali po ptáku kiwi, protože nejdřív se jmenovalo čínský angrešt, ale pod tím názvem se těžko prodávalo, tak ho přejmenovali. Mým úkolem bylo prořezávat keře.

Dostal jsi se až na marihuanovou farmu?

Vlastně jsem se vždycky přestěhoval za prací do jiné oblasti, odpracoval jsem pár týdnů, sbalil se a šel jinam. Mezitím jsem chtěl hodně vidět, tak jsem cestoval. A tak jsem se dostal k farmě s hrozny, k třešním a pak k marihuaně. Tam vlastně kouří trávu skoro všichni. Pro lékařské účely můžeš mít až 30 gramů, nebo tak nějak. (smích)

Takže se tam marihuana pěstuje legálně?

Byla to biofarma, která byla nasmlouvaná s velkou farmaceutickou firmou, a všechno, co se zpracovalo, šlo prostě do výroby léků.

Je člověk na takové farmě nonstop sjetý?

To bych ani neřekl. Měl jsem za úkol sbírat rostliny a také jsem dělal noční, kdy se rostliny dávaly sušit.

Ale mohl sis něco vzít, ne?

To bys neměl. (smích) Ale byly případy, kdy bylo hodně „odpadu“, protože konečný produkt musel být neporušený, takže sis občas mohl něco vzít. Většinou takhle brali Francouzi. Mě tam například nikdy nekontrolovali, jestli něco beru, nebo ne. Nezneužíval jsem to, ale znáš to, sem tam mi něco spadlo do tašky. Nejsem nějaký velký fanoušek. (smích)

Kolik si tam můžeš vydělat prací na farmách?

Na Novém Zélandu je minimální mzda pro každého, kdo oficiálně pracuje. Bylo to 23 dolarů na hodinu. K tomu vám dávají 8 procent za dovolenou, kterou si nevezmete. Pak si odečtou zálohovou daň a při sazbě, kterou platili, to vycházelo asi na 12 eur (300 korun) na hodinu čistého. S tím, že za služby na farmě, jako je kuchyně a podobně, si od vás vezmou asi 50 až 100 novozélandských dolarů (650 až 1300 korun) týdně.

A ubytování v apartmánech?

No, to záleží na tom, jaký je to apartmán, ale pohybovalo se to od těch 200 do 400 novozélandských dolarů (2 600 až 5 200 korun) týdně. Takže člověk si vybírá, jestli zaplatí malý poplatek za kempování a spaní v autě, nebo hledá apartmán.

A co cena jídla nebo dalších věcí?

Jídlo stálo podobně jako u nás, v některých supermarketech bylo možná o 10 až 20 procent dražší než na Slovensku. Nejlevnější cigarety stály kolem 25 eur (zhruba 620 korun). Láhev místního vína stála pár eur. Pohonné hmoty byly o něco dražší než na Slovensku.

Co nejbizarnějšího jsi v těch táborech zažil?

Když přišli lidé, kteří byli po hotoví z toho, že po dlouhé době vidí ledničku.

Jak jsi řešil například vztahové problémy při bydlení v autě nebo karavanu?

No, stalo se, že tam pár přátelství skončilo. Chlap si našel ženskou, vykašlal se na kámoše a byl problém. A hele no, já tam měl taky lovestory, a když je člověk odkázaný na auto, je to přinejmenším zajímavé. (smích)

Jací byli místní?

Velmi pohodoví a pracovití. Neměl jsem jediný problém, umějí se smát, jsou vtipní, jsou i milí v tom smyslu, že tě někam hodí nebo ti nabídnou ganju. (smích)

S jakým jejich zvykem ses během roku nedokázal ztotožnit?

Určitě s tím, že kavárny a spousta podniků zavírá už ve dvě odpoledne. To mě docela zaskočilo.

Co tě na Novém Zélandu nejvíce fascinovalo?

Oceán, ten byl úžasný. Jedna z farem, kde jsem pracoval, měla kemp na pobřeží, takže člověk šel spát s tím, že se dívá na Pacifik, ráno tam skákali delfíni a běžně jsem viděl tuleně. To jsou věci, které mi utkvěly v paměti.

Potkal jsi tam nějaké Slováky nebo Čechy? Čechů je tam hodně, jsou oceňováni za dobrou práci a opravdu na jejich komunitu narazíte téměř všude. Slováků je málo a je to různé. Potkal jsem dobré kluky, ale i trochu jednodušší, se kterými se nedalo ani normálně pokecat.

Napadlo tě během toho roku, že bys tam chtěl zůstat déle?

Je to velmi časté téma, řeší to tam skoro každý. Ale chyběla mi tam nějaká kultura, historie, gastronomie a tak dále. A je to hodně daleko od všeho, co může někomu vyhovovat.

Jaká tam byla gastronomie?

Velmi chudá, národní jídlo je fish and chips a pořád se tam jedí britské koláče, což jsou kvazi koláče s masovou náplní a zapečené se sýrem, takže žádná sláva. 

Žil jste krátkodobě nebo dlouhodobě v Polsku, Rumunsku, Německu, na Islandu, ve Švédsku, na Novém Zélandu. Viděl jsi Blízký východ, Nepál, Singapur, Thajsko a Austrálii. Jaký vztah máš teď ke Slovensku?

Jsem velmi šťastný, že jsem se narodil na Slovensku. Máme krásnou zemi a navzdory všem špatným věcem, které se tu dějí, je to stále skvělé místo pro život, kde můžeš žít tak, jak chceš. Můžeme být rádi za to, co máme. V Nepálu se nedá pít voda z kohoutku, byl jsem tam dvakrát při zemětřesení a vzduch je znečištěný a dusí vás. Mnohdy si ani neuvědomujeme, co máme. Ze společensko-politického hlediska je to horší, to mě teď odrazuje od toho, abych se tu usadil natrvalo.