Název alba Café Bar Sunset Love napovídá, jak tahle love story skončí. „Deska mi pomohla ty pocity uzavřít. Nebo aspoň reflektovat,“ upřesňuje hudebnice Tea Sofia.
V rozhovoru pro Refresher zpěvačka s výrazným hlasem mluví o tom, zda rozchod může být empowering, jak ji ovlivnila Barcelona, nebo jak zvládá kloubit kariéru se studiem.
Od vydání posledního alba uplynulo pět let, tehdy jsi byla ještě na střední. Co jsi dělala v období mezi deskami?
Dlouho jsem vydávala míň věcí. Ne že bych měla úplně pauzu, ale spíš jsem se hledala v tom, co bych chtěla dělat dál. Začala jsem studovat na Fakultě sociálních věd, takže jsem byla dost zapřáhnutá školou. A pak jsem odjela na osm měsíců do Barcelony, což to taky trochu stoplo.
Co vnímáš jako hlavní impulz k vydání nové desky? V létě 2023 jsem si řekla, že chci vydat větší projekt. Vrátila jsem se z Barcelony a cítila jsem, že je na čase to vzít plnou vervou.
Jaké to bylo v Barceloně? Pestré a nové. Načerpala jsem spoustu zkušeností, kontaktů, kamarádů a dobré energie z počasí. Byla jsem tam na Erasmu, chodila na vejšku, měla zajímavé předměty a skvělé profesory. Možná se tam v budoucnu vrátím.
Podepsala se Barcelona nějak na desce? Úplně ne. Ke mně inspirace a vlivy chodí později, jsem pomalejší, takže vlna reggaetonu a španělských vlivů možná přijde později, ale do téhle desky se to nehodilo. Do budoucna bych ale chtěla experimentovat víc.
Chybí ti? Určitě. I proto se tam možná vrátím.
Ty máš navíc srbsko-litevské kořeny. Co tě tedy drží tady v Česku? Primárně škola. A taky je to moje základna, vyrostla jsem tu. Vnímám se jako součást občanské společnosti, ale hudbu dělám v angličtině, takže nejsem vázaná jen na Česko. Do budoucna se možná přemístím, ale zatím jsem tady spokojená.
Poskytuje ti Česko jako mladé zpěvačce dobré podmínky? Myslím, že se na ženy zpívající anglicky pořád kouká trochu zvláštně. Možná je to už jen zažitý pocit. Naše generace to podle mě tolik nevnímá. Ale je těžší zaujmout publikum a nároky jsou vyšší. Když zpíváš anglicky, musí to být profi, jinak je to trapný.
Mezinárodní je koneckonců v jistém smyslu i tvoje deska. Na albu ti hostuje francouzsko-britský rapper Chris Sam. Jak vznikla tahle spolupráce? Přes kamarádku, která žila v Paříži. Říkala, že by mě mohl bavit. Poslala jsem mu track, jela za ním do Paříže a vznikl duet.
Píšeš si věci sama? Jo, většinou. Chris si napsal svou část sám, ale jinak si píšu všechno.
Nová deska vyšla symbolicky den po prvním máji. Tea Sofia na ní spolupracovala s producentem Lukášem Mutňanským známým jako LVCIFER, který produkoval i předešlé singly. „Většinu věcí si předprodukuju sama doma, ale finální podobu skladeb dotvářím s ním. Skvěle jsme si sedli, našli společný jazyk a máme nastavený funkční workflow, což nám šetří čas i energii. Potřebuju mít prostor tvořit sama, ale když to pak s někým klape jako s ním, je to hrozně fajn,“ říká o spolupráci.
Tvoje album se jmenuje Café Bar Sunset Love. Proč právě metafora baru? Nejdřív jsem měla v hlavě vizuál, jak sedím v baru s koktejlem. Samotný by ale nedával smysl, a tak mě později napadlo, že by bar mohl sloužit jako takový chlívek pro všechny emoce, které se pojí s koncem partnerského vztahu. A meníčko by mohly být názvy jednotlivých písniček, které by korespondovaly s koktejly.
Netajíš se tím, že jde rozchodovou desku. To zvenku vypadá jako takový girl power move, přetavit takovou životní kapitolu v album. Může být rozchod empowering?
Určitě jo. Rozchod je velká změna a každá změna otevírá nové dveře. Můžeš se zhroutit, nebo to vzít jako nový začátek, posunout se a znovu se najít. Pro mě to bylo empowering, deska mi pomohla reflektovat pocity, celou záležitost uzavřít a pochopit se.
Dodala ti sebevědomí?Stoprocentně. Možná ne navždy, ale krátkodobě určitě. Člověk musí zatnout zuby a soustředit se na sebe.
Překvapilo tě něco na rozchodovém procesu? No jasně, nejvíc asi škála emocí. Ta se propsala i na desce, která je dost pestrá, protože žánrově není úplně koherentní, naopak je v ní spousta různých nálad a emocí. Když se s někým rozejdete, tak jste zmatení a pak ne, myslíte si, že to máte uzavřené, a pak zase ne a tak dál. Nejde o lineární proces – jsou to ups and downs.
Studuješ marketing na Univerzitě Karlově. Jak se ti daří skloubit školu a hudbu? Myslím, že to jde. Můj obor je časově flexibilní a zároveň ho můžu uplatnit v propagaci hudby. Kdybych studovala práva nebo medicínu, bylo by to těžší. Tam často lidé mívají svoje budoucí směřování více přednastavené, u nás naopak mnozí nevědí, co přesně budou po škole dělat.
A ty víš, co chceš dělat po škole? Primárně hudbu. Ale studuju, protože mě baví se učit a nechci zakrnět. Rozvíjím své kritické myšlení.
Pomáhá ti škola i v self-promu? Ano, i když mám problém propagovat sama sebe. Kdybych dělala marketing pro někoho jiného, bylo by to jednodušší. Ale chápu, jak to funguje, a vím, co bych měla dělat. Jen to ještě úplně nedělám.
Ty jsi s hudbou začala ještě na gymplu. Navíc jsi chodila na Gymnázium Jana Keplera, které má pověst těžké, prestižní školy. Jak se to dalo zvládnout? Bylo to náročné, ta škola je těžká, navíc na střední často sedíš ve škole od osmi do šesti. Ale pomohl covid, ve třeťáku jsme měli online výuku, takže jsem měla víc času. Ale hodně studentů a studentek má nějaký koníček, někdo čtyřikrát do týdne trénuje sport, já měla hudbu. Když člověk chce, tak to jde.
Co bys poradila někomu, kdo chce začít už jako teenager? Dneska je vše jednodušší. Digitální svět se rychle vyvíjí, distribuce i propagace jsou přístupné všem, procesy jsou v tomhle smyslu zdemokratizovány. Když jsem začínala já, bylo to složitější – moc lidí nevědělo, jak se vydávají věci a podobně. Dneska si můžeš udělat track doma, dát ho na Soundcloud a propagovat skrz sociální sítě.
Napadá mě, jestli hraje roli i zázemí - rodinné, finanční? Rodinné zázemí pomáhá, ale není to podmínka. Někdy lidi s těžšími zkušenostmi píšou super písničky, protože mají z čeho čerpat a jejich věci jsou autentické a surové. A technicky dneska nepotřebuješ drahé studio, jde to i za málo peněz. Ale peníze samozřejmě stále potřebuješ na věci jako natáčení klipů.
Bylo pro tebe výhodou, že jsi začala brzo? Určitě. Jsem pomalejší typ, takže mi to dalo čas se hledat bez tlaku. Kdybych začala teď, byla bych asi ve stresu. Takhle jsem mohla experimentovat.
Začínala jsi jako klavíristka. Jak ses dostala ke zpěvu?
Začala jsem klavírem v ZUŠce, tedy s klasickou hudbou, etudami. Ale postupně jsem zjistila, že mě víc baví tvořit vlastní věci. Abych se stala klavíristkou, musela bych obětovat všechno, to už se s ničím dalším podle mě kombinovat nedá.
Jak to vypadalo?
Když někdo chodí do ZUŠky, tak často ti učitelé ani nedávají studentům možnost vybrat si, co budou hrát. Já jsem měla fakt velké štěstí na svoji učitelku. Dala mi docela volnou ruku. Jasně, když jsem jí přinesla něco, na co jsem ještě neměla, tak mě ale uměla i uzemnit: „Hele, možná počkej dva roky.“ Ale jinak jsem hrála jen to, co se mi líbilo – a tím mě to vlastně bavilo až do 18 let. Jinak nevím, jestli bych u toho vydržela.
Takže závěrem apeluješ na ZUŠkové učitele a učitelky, aby nechávali volnost? Já ale také dlouho trénovala i ty etudy, třeba do 14 nebo 15. Zároveň jsem ale i hrála, co mě bavilo, repertoár jsme vybíraly společně.
