Jedna z nejslavnějších českých skladeb vstupuje do světa, ve kterém se hudba nejen poslouchá, ale také sleduje. Festival Dvořákova Praha představuje videoklip s Alžbětou Malou v hlavní roli.
Klip se nebojí filmové estetiky, současného tance ani vizuálního jazyka generace, která vyrůstá na TikToku. A funguje překvapivě přirozeně. Ikonická Symfonie č. 9 Z Nového světa v něm neztrácí nic ze své síly. Naopak připomíná, že velká hudba nepotřebuje být modernizovaná, stačí ji vyprávět způsobem, kterému dnešní publikum rozumí.
Ambiciózní videoklip s názvem Don't be so dramatic. Stay classy!, propojuje klasickou hudbu, současnou estetiku a mladou generaci umělců a umělkyň. Jak dnes představovat kulturní dědictví generaci, která objevuje svět především prostřednictvím obrazů, je hlavní téma dialogu, který chce festival vést.
Vedle herečky a tanečnice Alžběty Malé se před kamerou objevují také mladí interpreti a interpretky letošního festivalu – houslista Daniel Matejča, violoncellista David Pěruška, klavíristky Vivi Nguyen, Magdaléna Kovářová, Nora Lubbadová a Valentýna Ibriqi. Menší roli si v klipu zahrál také ředitel festivalu Jan Simon.
Novosvětská je banger
Autory kreativního konceptu jsou Lucie Šplíchalová a Petr Vaněk. „Naším záměrem bylo ukázat, jak neuvěřitelně nadčasová Novosvětská symfonie je. Když ji Antonín Dvořák komponoval, nebál se inspirovat hudbou afroamerických spirituálů či kulturou původních obyvatel Ameriky. Na svou dobu to bylo odvážné, inovátorské a dost revoluční. Odvahu jsme chtěli promítnout i do vizuálního zpracování klipu. Ne proto, abychom Dvořáka modernizovali, ale abychom připomněli, že inovátorem už on sám opravdu byl. Pokud si po zhlédnutí klipu mladí lidé řeknou, že klasická hudba může být stejně silná, aktuální a vlastně i 'cool' jako cokoliv, co dnes sledují online, pak jsme splnili svůj cíl. Protože Novosvětská je i po více než sto letech pořádný banger,“ říká Šplíchalová.
Klasika a street dance jdou dohromady
Pro Alžbětu Malou představovalo natáčení vůbec první zkušenost s choreografií postavenou na klasické hudbě, a navíc jedné z nejslavnějších skladeb světového repertoáru. Přestože se dlouhodobě věnuje především street dance, klasika pro ni nebyla překážkou, ale naopak inspirací.
Mám ráda, když se propojují světy, které by člověk na první pohled nespojil. Právě z takových kontrastů často vznikají nejzajímavější věci.
„Měla jsem obrovskou radost, když mě pro tento projekt oslovili, a zároveň mě překvapilo, jakým způsobem přistupuje ke klasické hudbě. Nešlo o to udělat z ní něco trendy, ale spíš ukázat, že i dnes dokáže oslovovat a rezonovat,“ říká.
„Bavilo mě hledat, jak ji propojit s něčím, s čím by si ji člověk na první pohled možná vůbec nespojil. Při tanci jsem si uvědomila, kolik energie, emocí a dynamiky v té hudbě je. Upřímně mě překvapilo, jak přirozeně se na ni pohyb hledal, přestože jsem zvyklá pracovat s úplně jiným typem hudby.“
Snažili jsme se s choreografem Danielem Vítešníkem vycházet z toho, co je pro mě samotnou přirozené. Hledali jsme pohyby, které mám s klasickou hudbou intuitivně spojené, ale snažila jsem se v improvizaci neomezovat a chodit i do větších extrémů. Spoustu pohybů přinesl sám Daniel a vždycky to souznělo i s tím, co bych si sama představovala. Myslím si, že se mladší generace třeba bojí, že klasické hudbě nebude rozumět. Já jsem ale při tomhle projektu měla pocit, že ve chvíli, kdy ji na sebe nechám jen působit, můžu v ní najít velkou hloubku, emoce a energii. Opravdu moc jsem si to užila.“
