Richard Chase pil krev svých obětí, konzumoval jejich maso a to ani zdaleka nebylo vše.
Množství sériových vrahů trpělo mentálními problémy. Jejich kořeny by se ve více případech daly vystopovat již do období jejich dětství, kdy v sobě začaly objevovat zvláštní choutky a cítili, že se do běžné společnosti svých vrstevníků nedokážou jen tak zapojit, i když se o to občas snažili. Jeden z nejnotoričtějších amerických sériových vrahů splňuje předchozí popis téměř do puntíku a navzdory všem příznakům ho nikdo nedokázal zastavit ještě před tím, než se pustil do provádění ohavností, které americkou, ale i světovou veřejnost pobouřily na dlouhá léta.
Jmenoval se Richard Chase a narodil se v roce 1950 v americkém státě Kalifornie, kde se o několik let později odehrály i jeho skutky. Richard v dětství zažíval tvrdou ruku svých rodičů a dalo by se říci, že fyzické násilí bylo v jeho domácnosti na denním pořádku, protože jeho rodiče, a zejména jeho otec, nevěřili na žádné zdlouhavé domlouvání. Pravděpodobně zážitky z dětství začali v mladém Chaseovi vyvolávat neobvyklé potřeby, které zanedlouho vedly k silnému alkoholismu a úchylkám, jaké neměly a dodnes nemají ve společnosti místo. Richardovi se podařilo procházet školou relativně klidně, ale po návratu domů ho nezajímaly knihy, ba právě naopak, vydával se do přírody, kde vyhledával bezbranná zvířata, která ho začala nevysvětlitelně přitahovat. Vzrušovaly ho momenty, kdy je mohl pitvat, rozřezávat a hrabat se v jejich pozůstatcích, což ho v budoucnu motivovalo i k tomu, aby něco podobného vyzkoušel i s lidmi.
V teenagerském věku se u mladého chlapce začaly objevovat halucinace a paranoia, protože Richard věřil, že se jeho tělo mění a pomalu umírá. Panikařil, když si nedokázal nahmatat puls a myslel si, že jeho srdce se postupně zmenšuje, což řešil extrémními způsoby, jako například koktejlem ze zvířecích ostatků a různých dalších přísad. Všechno se to vystupňovalo až do stádia, že nutně potřeboval jakýsi lék, protože mu nacisté otrávili krev a zanedlouho se mu právě krk promění na prach, což způsobí jeho smrt. Kvůli tomu odmítal žít se svou matkou, takže když se naskytla první příležitost, jeho rodiče ho přinutili vystěhovat se, protože si už nevěděli rady s jeho chováním a úchylkami. Richard se pak přestěhoval do bytu, kde chvíli přebývali i jeho kamarádi, ale soužití netrvalo příliš dlouho, protože věčně opilý a zdrogovaný Richard odmítal nosit oblečení, v bytě vykonával nechutnosti a obtěžoval i příchozí návštěvy. Chlapec tehdy dostal ultimátum, jehož výsledkem mohlo být jeho vystěhování, nebo odchod jeho přátel, a situace se nakonec vyřešila tím, že Richard zůstal v bytě úplně sám.
Když se Richardovi blízcí dozvěděli o všem, co v bytě chlapec vyvádí, většině z nich bylo špatně. I když jim bylo zcela jasné, že se Richard v tom stavu, v jakém se tehdy nacházel, neměl šanci začlenit se do společnosti jako její plnohodnotný člen aniž by nebyl pro jiné nebezpečný, rozhodli se ho donutit nastoupit na kliniku mentálních chorob, která mu alespoň na chvíli a alespoň naoko skutečně pomohla. Mluvit o tom, že to bylo jen naoko můžeme proto, že si Richard na klinice zanedlouho vysloužil přezdívku Dracula, protože nedokázal se svou závislostí na krvi přestat a jeho paranoidní chování pouze nabralo na obrátkách. Přímo v ústavu spáchal několik skutků spojených se snahou získat jakoukoliv krev, kterou by mohl vypít, a zprávy hovoří o tom, že si to neodnesli jen ptáci náhodně prolétající pár centimetrů od okna jeho pokoje, ale dokonce i nevinný pes, ze kterého se mu krev podařilo dostat pomocí injekční stříkačky, když ji ukradl z ambulance lékařů. Právě s přihlédnutím na všechny zmíněné aspekty Richardova chování člověku se staví rozum z toho, že lékaři v ústavu v roce 1976, čili pouze rok po nástupu, uznali za vhodné údajného schizofrenika pustit na svobodu a svěřit ho do péče vlastní matky, která ho celé dětství společně s otcem týrala. Richard podle doktorů nepředstavoval žádnou hrozbu pro své okolí, a protože matky jsou již jednou takové, i ta jeho vzala situaci do vlastních rukou a namísto podpory jeho léčby mu vyházela všechny léky na schizofrenii a poslala ho bydlet do dalšího vlastního bytu. Kdo ví, jak by následující období jeho života dopadlo, kdyby se zůstal léčit v ústavu, nebo kdyby poslušně bral předepsané léky.
V následujících měsících se v jeho životě odehrálo několik incidentů a v jednu chvíli byl dokonce téměř zatčen, nicméně policie se domnívala, že vřískající člověk pokrytý krví není dostatečně nebezpečný na to, aby ho vzali do vazby. Podle jeho matky se jednoho dne přišel ukázat do rodičovského domu, kam přišel i s mrtvou kočkou, kterou pak před očima matky roztrhal a celý se potřel její krví. Nepochopitelně, nic z toho nebylo nikomu nahlášeno, a tak Richard pokračoval ve svém životě dál. Začal se zajímat o zbraně, a tak si jich samozřejmě i několik opatřil, aby pak jednou z nich začal své vraždící běsnění. První výstřel na lidskou bytost zažil 27. prosince roku 1977, kdy jen tak vystřelil do kuchyně jedné ženy v americkém Sacramentu, avšak již o dva dny později přišla první vražda, která započala pekelný kalifornský měsíc, během kterého ztratilo život rukama Richarda Chase hned několik osob .
První vražda přitom nenaznačovala, že by v Sacramentu měla začít kariéra sériového vraha. Jeho první obětí se stal 51letý chlapík jménem Ambrose Griffin, jehož Richard zastřelil přímo z projíždějícího auta při tom, když vynášel nákup do svého domu. Podezřelým se stal nevinný Griffinův soused, ale policii se rychle rozjasnilo, když se objevily zprávy o odporné vraždě Teresy Wallin.
Na začátek bychom měli poznamenat, že navzdory všem mentálním problémům se Richard při každém svém skutku řídil jedním neměnným pravidlem. Několika lidem zřejmě zachránil život fakt, že si stihli zamknout své dveře do domu, protože, jak se Richard později během výslechu FBI vyjádřil, zamčené dveře pro něj znamenaly, že si ho majitelé v domě nepřejí mít. Naopak odemčené dveře pro něj sloužily jako znamení, že jeho přítomnost je vítána. Právě odemčené dveře podepsaly rozsudek smrti zmiňované Terese Wallin, která se 23. ledna 1978 vydala vynést odpadky před dům. Byla v té době ve třetím měsíci těhotenství, ale ani to Richarda nezastavilo před tím, aby si na ni počkal v domě a pak do ní třikrát vystřelil ze své zbraně. Teresa neměla žádnou šanci a po úvodním skutku následovala kolekce odporností, které Richarda vzrušovaly nejvíce. Nejdříve Teresu znásilnil a pak ji nožem několikrát rozřezal, aby z ní vybíral orgány a nabral její krev do kbelíku, v níž se pak vykoupal. Zvrácený muž pak nezapomněl vypít několik sklenic krve z jejího rozřezaného těla, a až poté, co na ni na závěr naházel psí výkaly, konečně z domu odešel.
Poslední vražda, respektive několik vražd najednou, se pak odehrála o pár týdnů později, když se Richard 27. ledna dostal do odemčeného domu ženy jménem Evelyn Miroth. V té době se v domě Evelyn nacházeli hned čtyři lidé, mezi nimiž byli dva dospělí. 38letá Evelyn hlídala svého 22měsíčního synovce, svého 6letého syna Jasona a společnost jí dělal soused Dan Meredith. Evelyn se v době vraždy koupala, takže neviděla, co za krvavá jatka Richard Chase rozpoutal v jejím domě. Po vniknutí se ocitl tváří v tvář Danovi, kterého střelil přímo do hlavy, aby následně zastřelil i prchajícího 6letého Jasona a pak střelou do hlavy zabil i malého Davida. Nic netušící Evelyn zaslechla výstřely, ale už se nestačila jakkoli ubránit před Richardem, který vešel do koupelny a surově ji zastřelil přímo ve vaně. V dalších minutách následovaly jeho zvrácené hrátky s krví, když ji mnohokrát ubodal, rozřezal, vybíral vnitřní orgány a ještě si i krev nechal slít do kbelíku, aby ji mohl vypít. Všechno to jen kvůli tomu, že věřil v otravu své krve nacisty, a nechtěl, aby se mu životodárná tekutina proměnila na prach. Nebylo to však vůbec všechno, protože se ještě vrhl i na tělíčko malého Davida. 22měsíční chlapec zemřel okamžitě po střele do hlavy, ale Richard mu stihl poškozenou lebku rozřezat a dokonce zkonzumoval kus jeho mozkové hmoty. Kdoví, jak by celá situace pokračovala dál, kdyby v tom na dveře nezaklopala malá kamarádka zabitého Jasona, která si měla přijít do jeho domu hrát. Vystrašený Richard okamžitě utekl v autě mrtvého souseda a stihl si s sebou vzít tělíčko malého Davida, v jehož konzumaci pak pokračoval i ve vlastním bytě.
V panice, kterou zažíval po zaklepání holčičky na dveře, zapomněl Richard na to, že v domě zanechal desítky otisků prstů a nakonec i ty sloužily k jeho dopadení. Shodou okolností dala policii a FBI tip na Richarda jeho stará spolužačka ze střední školy, která ho ještě před vraždami potkala procházet se po ulici, a kterou chtěl přimět, aby ho odvezla. Vystrašená spolužačka od Richarda utekla a po vraždách upozornila policejní složky. Ty Richarda zatkly před jeho bytem, když z něj vynášel krabici plnou zakrvácených předmětů okamžitě ho spojujících s vraždou. V jeho bytě se pak našly důkazy, o kterých se člověku i těžko mluví, protože sestávaly z orgánů, kusů masa a dokonce i mozku zavražděných obětí.
Soud s Richardem sice začal až v roce 1979, ale netrvalo dlouho, dokud se porota usnesla na tom, že chlapík je vinen ze šesti vražd prvního stupně a odsoudila ho k smrti v plynové komoře. Navzdory snahám jeho obhájců o poukázání na mentální poruchy Richardovy mysli byl rozsudek pravomocný a čekalo se už jen na to, kdy bude moci být Richard usmrcen. Nakonec ale využití komory nebylo ani nutné, protože vystrašený Richard po čase povolil a usmrtil se předávkováním tabletek proti depresi, které si uschoval v kapsách. Během výslechu se Richard vždy držel své skálopevné verze, že on jen dělal to, k čemu byl přinucen, a za všechno ve skutečnosti mohou nacisté. V jednu chvíli dokonce vyšetřovatele poprosil, aby mu dali přístup k radaru, na kterém jim ukáže pozici nacistů, aby je mohli zatknout.
