Bojující stejně obratně a statečně jako muži.
Milující matky, sestry, dcery a manželky, ale i nemilosrdné bojovnice schopné obětovat pro vlast a čest vlastní život. Takto by se daly stručně popsat ženské oddíly, které si svou silou a chrabrostí vysloužily v patriarchální společnosti nevídaný respekt.
Amazonky
Matriarchální národ založen na základech války žijící pod Kavkazem, na severu Malé Asie nebo na území dnešního Krymu. I když mnoho starověkých dějepisců považuje bojovné ženy za historický národ a píše o nich s pozoruhodnými podrobnostmi, dnešní historici se spíše přiklánějí k možnosti, že jde jen o jakýsi symbol nebo ukázku dávno zaniklého ženského zřízení. Samotné jméno Amazonek je odvozeno od slova „amazoi“, v překladu bezprsé, protože kvůli boji (aby se prý svalstvo soustředilo výhradně do ramene a ruky, čímž by se docílilo účinnějšího požívání meče nebo luku) jim byl v útlém věku odťatý jeden nebo dokonce oba prsy. Po dovršení asi sedmého roku dívky opouštěly své matky, aby se následně připojily ke své jednotce, která se pro ně stala doslova rodinou.
Budoucí nemilosrdné vražedkyně podstupovaly tvrdý jezdecký a bojový výcvik. Jako zbraně používaly krátké meče, štíty, kopí, luky, praky či oštěpy. Nicméně jejich nejpreferovanější zbraní byla jednosečná sekera. Během celého výcvikového procesu zůstávaly bojovnice pannami, až po jeho skončení jim bylo schváleno rodit děti. Podle dochovaných dokumentů neměly amazonky jednotný stát, žily většinou v menších klanech či kmenech. Jelikož se jednalo o matriarchální seskupení, dominantní postavení zastávaly ženy. Na vrcholu společenské pyramidy stály dvě královny, z nichž jedna spravovala vnitřní věci „státu“ a druhá měla na starosti otázku dobyvačných výprav a válek. Vrstvu plnoprávných občanů tvořily výhradně jen ženy bojovnice nebo ženy, které ukončily základní vojenský výcvik. Na spodku pyramidy se tak krčili muži, starající se o chod domácnosti a sloužící výhradně na plození dětí. Nemají žádná práva, a tak je s nimi zacházeno jako s otroky. V mnoha ženských klanech však podle dobových spisů muži nežili, plození dětí tak nahradily bojové výpravy do sousedních krajů s cílem unést mladé dívky a následně je převychovat na amazonky.
Samotné styky houževnatých bojovnic s okolním světem končily skoro vždy krvavými jatkami. Příkladem je nečekaný vpád Amazonek do izolované Lýkie, kde několik dní beztrestně rabovaly a vraždily, nakonec je zastavil až syn koritského krále Bellerofontés, který ženské bojovnice v zdrcující bitvě porazil. Proti jejich nejznámější královně Hippolyte (dcera boha války Area a jeho milenky Otréry) zase vedl bojové tažení hrdina řeckých bájí Herkules. Poslední známý válečný střet zažily Amazonky při obléhání Tróje. Bojovnice přišly do legendárního města v den pohřbu mladého Hektora. Panovnice amazonek Penthesileia tehdy prohlásila, že jeho smrt pomstí, chopila se zbraně a vyhledala v nepřátelském táboře Acháji hrdinu Achillea. Následně se sním vrhla do zuřivého souboje, na jehož konci padla k zemi mrtvá. Při pádu jí spadla z hlavy přilba, tehdy Achilles uviděl její krásnou tvář a okamžitě se do ní šíleně zamiloval, bylo však příliš pozdě. Amazonky pak odtáhly společně s tělem Penthesileia, pod přísahou, že už nikdy proti Řekům nepozdvihnou zbraně.
Štítonošky
Ženské bojovnice známé ze skandinávského folklóru a severské mytologie. Často zmiňované v ságách jako Hervarar sága ok Heiðrek (Sága o Hervor a Heidrek) či Gesta Danorum (Skutky Dánů). Objevují se však i v legendách a příbězích germánských Gótů, Markomanů a Kimbra. Mezi odborníky se dodnes vedou spory o historické existenci těchto elitních bojovnic, podle zastánců jsou jednoznačným důkazem hrobky, kde se vedle kostí vikingských žen našly meče, sekery, helmy a vzácné šperky. Odpůrci však argumentují nedostatečnými písemnými zmínkami a rovněž skutečností, že pouhá přítomnost zbraní nemusí vůbec znamenat, že je na daném místě pohřben bojovník. Počet ženských ostatků na východě Anglie ale později potvrdil tezi, podle které seveřané nenechávali družky na statcích, ale naopak společně s nimi vyráželi na bojové výpravy. Štítonoškou se tak staly účastníky krvavých plenění a bitev, kde umírali po boku svých mužů. Podle dobových záznamů z 11. století, kdy na území dnešní Anglie docházelo k dlouhodobým osídlení, se dokonce na čelo dvaceti osad postavily přímo bojovné ženy. Je také zajímavé podotknout, že ve výše zmíněných ságách se štítonoškou stávaly výhradně svobodné ženy. Ale ani po svatbě nebylo neobvyklé, že některé vdané ženy pozvedly zbraň, aby chránily své rodiny a majetek. I když za určitých situací bylo přístupné, aby něžnější pohlaví ve vikingské patriarchální společnosti ovládalo umění meče, mnoho takových pokusů se podle tehdejších zákonů bez milosti trestalo: „Oblékne-li si žena mužské šaty, oholí si vlasy či proti vůli chopí se zbraně, bude potrestána vyhnanstvím... žalobu ať vynáší každý, kdo chce. Totéž platí o mužích, kteří si obléknou ženské šaty.“
Amazonky království Dahomey
Také známé jako Ahosi (manželky králů) nebo N'Nonmiton (naše matky) jsou první zdokumentované ženské bojové oddíly v novodobé historii. Počátky jednotky se datují od roku 1645, kdy král Houhebdja založil skupinu složenou striktně ze žen specializovaných na lov slonů (pravděpodobně proto, aby se muži mohli naplno věnovat válce). Postupem času se ale panovník rozhodl (možná kvůli nedostatku vojenských sil či jejich nemilosrdné povaze) loveckou skupinu povýšit na jeho osobní stráž a následně na plnohodnotnou vojenskou jednotku. Řady elitní gardy se násobily a z původních 800 bojovnic jich bylo v polovině 19. století něco více než 5000, což činilo zhruba jednu třetinu armády království Dahomey. Jako 8leté vstupovaly mladé rekrutky do specializovaných táborů, kde se od nich vyžadovala agresivita, neoblomná oddanost a absolutní poslušnost. Během svého členství v jednotce nesměly mít bojovnice děti nebo být v manželském svazku (ačkoli byly legálně vdané za krále). Samotný trénink spočíval v tvrdém fyzickém drilu, celodenním zápasení, vyčerpávajícím běhu či přechodu přes neprostupný terén. Kdo neplnil rozkazy, byl nahý, jen s mačetou poslán do lesa po dobu devíti dnů. Plnohodnotné africké amazonky musely dokonale ovládat oštěp, zahnuté dýky, luk a později i mušketu. Jejich „zbroj“ se skládala z bohatě zdobené sukně a šerpy, na nohou a rukou se často nosily zlaté náramky a šperky. „Manželky králů“ byly hojně využívány ve válce proti sousednímu nepříteli, království Abeokuta. Stejně tak v konfliktu s Francií, mnoho francouzských vojáků tehdy při prvním střetu s amazonkami zaváhalo se střelbou (vojenské zákony striktně zakazovaly střelbu do žen a dětí), což mělo za následek ohromné ztráty v řadách koloniální armády. Později byly elitní bojovnice využívány i jako agentky či vražedkyně speciálně zaměřené na likvidaci francouzských důstojníků. Legionáři v těch dobách psali o „neuvěřitelné odvaze a drzosti“ afrických amazonek. Avšak po zdrcující prohře Dahomey ve válce a nástupu Francouzského protektorátu se africké bojovnice rozpustily a každý nový pokus o jejich vzkříšení byl novou vládou zamítnut.
Onna Bugeisha
V minulém článku o elitních jednotkách Japonska jsme si už něco málo o hrdých bojovnicích s naginatou řekli. Jednalo se o skupinu vážených šlechtičen, které byly zároveň i členkami Bushi (samurajské třídy), jejich role spočívala v ochraně domácnosti, rodiny a vlastní cti během války. Za tímto účelem se po celém Japonsku budovaly sítě ženských škol zaměřených na sebeobranu a trénink se zbraněmi. Do tohoto neoficiálního oddílu patřily mnohdy i manželky, vdovy a dcery, které tímto způsobem protestovaly proti zákazu zúčastňování se žen na bitevním poli. Vrchol své slávy zaznamenaly ženské protějšky samurajů v obdobích Heian a Kamurak, kdy se mohly osobně účastnit bitev po boku svých mužů. Osobitou skupinou v Onna Bugeisha byly i bojové řeholnice, služebnice boha vyzbrojené katanou, železnými tyčemi či luky. Osobně se sice na bojové pole nestavěly, ale při ochraně klášterů prokázaly nevídanou statečnost a náboženský zápal. Pro ženské samuraje zazněla labutí píseň v roce 1868, během krvavých povstání namířených proti reformám vlády Meidži. Ženy z rodu Aizu tehdy do roztrhání těla odolávaly náporu 20 000 imperiálních vojáků obléhající pevnost Ogaki. Posledních dvacet bojovnic pak raději spáchalo sebevraždu, než by se nechalo uvěznit nepřítelem.
Perzské levice
Impérium nevídaných rozměrů rozprostírající se po celé Střední Asii a blízkém Východě bez jakéhokoliv konkurenta. I tak by se dala popsat Perská říše za vlády Achaimenovců. Postavení svobodných žen v této veleríši bylo na vysoké úrovni, manželky a dcery šlechticů se mohly účastnit občanských a politických projevů, mohly také vlastnit otroky, majetek či vstoupit do armády. Výsadu bránit svou vlast tak neměli jen muži, ale i statečné ženy, které se po zařazení do jednotky učily jezdeckému, šermířskému a lukostřelecké řemeslu. Za největšího rozmachu Staroperské říše byly dokonce ženy na vrchních velitelských pozicích, příkladem je známá Artemis, námořní velitelka pověřená vítězstvím nad Řeky u Salamíny. I když se staly perské bojovnice nedílnou součástí stálé armády, jejich výzbroj byla překvapivě totožná s mužskou „Nevídaný to obraz ... v perské armádě ... jsou prý ženy oblečené a vyzbrojené než jejich muži,“ píše aténský vyslanec. Jejich hrdinské činy popisují mnohé eposy a legendami ověšené příběhy. Asi nejznámější skupinou bojovnic starověkého impéria jsou elitní jezdkyně ze srdce Perské říše. Tyto „amazonky“ byly známé především svou kadencí střelby z luku a nemilosrdným bojem zblízka. Kombinací sekery a krátkého meče dokázaly v nepřátelských řadách vytvořit chaos nevídaných rozměrů „...když se otočila v sedle a vytáhla ostrou čepel, v okamžiku ho rozsekla na dvě části ...“
