V roce 1212 se ve Francii a Německu shromáždily skupiny zbídačených dětí, které měly svou nevinností porazit ozbrojená vojska muslimů.
V západní Evropě se v druhé polovině 11. století pod vlivem reformního clunyjského hnutí zvýšilo povědomí o náboženství. Veřejnost se začala více zajímat o jeho dějiny, zejména o svatá místa - především o Jeruzalém. V roce 1095 však toto místo obrovského náboženského významu napadli Arabové a jeho křesťanské obyvatelstvo vyhnali. Nepřímo tak započal krvavý trend, během něhož se ve jménu Ježíše Krista bojovalo proti bezvěrcům, a to nejen na Blízkém Východě, ale i v severní Evropě, na Balkáně či Byzantské říši. Papež Urban II. totiž ještě v témže roce vyhlásil první křižáckou výpravu, jejímž účelem bylo navrátit Jeruzalém do rukou křesťanské církve.
Rytíři s vyšitým křížem na hrudi tak pochodovali Evropou a Malou Asií až do doby, kdy po krvavé bitvě roce 1099 Jeruzalém nedobyli. Město však v následujících letech a stoletích neustále měnilo majitele, což křesťanské autority neustále podněcovalo k vyhlašování dalších výprav křižáckých vojsk. O něco přes sto let později, kdy svaté město bylo opět v rukou muslimů, konkrétně v roce 1212, se udála událost, která je dodnes opředena rouškou tajemství, dohadů a pověr. Dostala název Dětská křížová výprava.
I přes svůj název nešlo o oficiálně vyhlášenou výpravu, nakolik to bylo pouze v pravomoci papeže. Tehdejší papež Inocenc III. však k tomuto kroku nikdy nepřistoupil, celá iniciativa vzešla z řad jejích účastníků, jež tvořili v převážné míře mladí lidé. Ti pocházeli především z nižších, chudších společenských vrstev, nechyběli však mezi nimi ani rolníci, ženy a dokonce ani starší lidé. Většina jejích účastníků opravdu složila křižácký slib a na hrudi nosila kříž. Název dětská pochází pravděpodobně z latinského pueri, což znamená dítě, resp. chlapec - jsou však i hlasy tvrdící, že toto slovo označovalo dříve chudé lidi, tvořící v tomto hnutí majoritu. Výprava probíhala ve dvou hlavních proudech - francouzský a německý. I když je možné a pravděpodobné, že někteří účastníci byli členy obou, probíhaly odděleně, přestože měly velmi podobné osudy a neúspěšný konec.
Myšlenka výpravy se zrodila v červnu roku 1212 pravděpodobně ve Francii, kde panovaly horlivé křesťanské nálady, namířené jednak proti muslimům samotným (ti nebyli jen v Jeruzalémě, ale i na sousedním Pyrenejském poloostrově), ale i proti francouzským albigenským - katarům, jež papež prohlásil za nepřátele církve. Mladí lidé - pueri - se začali shromažďovat v regionu kolem města Saint-Denis, mělo jejich údajně být 15 až 30 tisíc a v jejich čele měl stát mladík Štefan z Cloyes. Ten hlásal, že jejich výprava je požehnaná jediným pravým bohem a že se před nimi rozestoupí moře, podobně jako tomu bylo v Bibli. Tvrdil, že děti jsou vhodnějšími účastníky výpravy než dospělí, protože jsou čistší. I přesto však plánoval Svatou zemi dobýt železem a krví. Štefan u sebe nesl dopis, který údajně dostal od samotného Ježíše a plánoval ho předat francouzskému králi Filipovi II. Mocný panovník však nebyl myšlenkou výpravy nadšený a údajně dokonce požadoval její rozpuštění. Je však jisté, že z celé Francie se na stranu odhodlanců přidalo množství lidí, zejména mladých chlapců, ale i dívek, dokonce i šlechticů, kněží a jiných lidí. Není znám jejich konečný počet, ani přesná trasa, existují však záznamy, že se dostali do Marseille, kde o nich jakákoliv zmínka končí. Zda se vůbec dostali do Svaté země, je nejisté.
Právě ze země galského kohouta pravděpodobně pronikly myšlenky výpravy i do sousedních německých států. Zde se do čela pueri postavil jistý Mikuláš z Kolína. Ten obdobně hořel za myšlenku výpravy, a také tvrdil, že se před dětmi rozestoupí moře, Jeruzalém však nechtěl dobýt silou, ale konverzí bezvěrců. Členy tvořily opět různorodé živly, avšak stále dominovaly děti a mládež, zejména z řad chudoby a rolníků. Mikuláš vedl dav, čítající údajně 20 000 hlav, přes jih Německa, Švýcarsko, Alpy, až k branám Janova v Itálii. Už během této cesty mnoho z dětí zahynulo, nejdrastičtější statistiky hovoří o dvou třetinách. Zde si křižáci rozložili svůj hlavní stan a čekali, že se před nimi moře opravdu rozestoupí. Když se tak však nestalo, mnoho z nich řady křižáků opustilo. Několik tisíc jich však zůstalo žít v tomto janovském přístavním městě, jelikož levná pracovní síla zde byla vždy vítána. Existují také zprávy, že malému množství z nich se také podařilo nalodit a dostat se do Palestiny, jejich osud je však opět neznámý, podobně jako u jejich francouzských vrstevníků, pravděpodobně však byli prodáni nebo usmrceni.
Výprava tedy skončila fiaskem v obou svých hlavních proudech. Děti nebyly na dlouhou cestu připraveny ani materiálně, ani fyzicky. Jelikož jim chyběl oficiální patronát církve a papeže, po cestě se nesetkaly s přílišnou solidaritou ostatních křesťanů. Také mladí vůdci, ať už Štefan, nebo Mikuláš, kteří sice hořeli svými ideály, nedisponovali organizačními schopnostmi řídit tak velké množství lidí. Do dnešního dne není přesně známo, kolik z událostí tzv. dětské výpravy se opravdu událo a zda k ní vůbec došlo tak, jak to je zachyceno v středověkých kronikách. Mnoho dětí však v tomto roce zahynulo resp. bylo prodáno do otroctví, případně bylo donuceno k tvrdým pracem - není však jisté, zda pochodovaly pod křižáckou vlajkou. Obecně však panuje názor, že události v tomto roce, resp. odhodlání veřejnosti zakročit proti muslimské nadvládě nad Jeruzalémem, přispěly k vyhlášení páté křížové výpravy, ke kterému došlo v roce 1213. Ani ta však Svatou zemi nedobyla.
