Léčebna Waverly Hills se zapsala do historie jako jedna z nejděsivějších v historii.
Během 20. století byly Spojené státy pustošeny tuberkulózou. Protože v té době proti ní ještě nebyly vyvinuty žádné medikamenty, zabíjela celé rodiny, někdy dokonce likvidovala malá města.
Epicentrem šíření choroby se stal díky místním podmínkám Louisville v Kentucky. Právě zde vzniklo v roce 1910 Waverly Hills Sanatorium. V prostorách bývalé školy tak najednou vyrostlo sanatorium pro léčbu a pomoc nakaženým tuberkulózou. Zpočátku dokázala nemocnice pobrat jen pár desítek pacientů. Jak se však nemoc šířila, rozšiřoval se zároveň i celý komplex.
Již v roce 1926 byla nemocnice největší a „nejvyspělejší“ na léčbu tuberkulózy v celé zemi. Za celou dobu fungování v ní zemřely tisíce pacientů (oficiálně se hovoří o 8 000), některé neoficiální zdroje si troufají uvádět až desítky tisíc mrtvých.
Zařízení si vyžádalo i oběti v řadách personálu. O pokoji 502 koluje mnoho historek, které si vysloužil poté, co zde vrchní sestra v těhotenství spáchala sebevraždu a o několik let později další vyskočila z okna.
Zatímco na léčení přicházeli nakažení předními dveřmi, po léčebných procedurách opouštěli sanatorium většinu zezadu – tzv. „tunelem smrti“. Zpočátku byl tunel využíván pro přepravu zásob, ale jak se mrtvá těla hromadila, vedení nemocnice našlo pro tento cca 500 metrů dlouhý tunel nové využití. Začal sloužit na převoz zohavených mrtvých těl, která měla být skryta před očima ještě živých pacientů. Vedl v podzemí sanatoria až k železniční stanici. Po jedné straně je lemován schody a druhá strana slouží na převoz těla.
Protože lékaři nedokázali poskytnout nemocným žádný lék, uchylovali se k pokusům. Ty byly mnohdy doprovázeny různými pofidérními praktikami. Plíce nakažených ozařovali UV světlem, čímž chtěli zabránit šíření bakterií. Neškodnější byly pokusy s čerstvým vzduchem, protože se věřilo, že ten je na léčbu nejlepší. Nemocné vystavovali čerstvému vzduchu v zimní zahradě nebo před velkými okny bez ohledu na roční období.
Další postupy již byly opravdu extrémní. Tlakem rozšiřované plíce, odstraňování žeber a svaloviny, aby plíce absorbovaly více kyslíku, hraničily s chorobomyslným zacházením. Paradoxem byl fakt, že čekací listiny do léčebny byly permanentně přeplněné.
Zvrat přišel až v roce 1942, kdy byl nalezen účinný lék streptomycin, který pacienty spolehlivě vyléčil. Léčebna tedy ztratila význam a v roce 1961 byla uzavřena. Do roku se však komplex stal domovem stovek důchodců. Ze sanatoria se rázem stalo Geriatrické centrum WoodHaven.
Zařízení fungovalo 20 let, ale následně bylo uzavřeno kvůli podezření na zneužívání pacientů. Místo dostalo přezdívku geriatrická mučírna. Proslýchá se, že z domova pro seniory se stala spíše pokusná laboratoř, kde se experimentovalo a kde se prováděly hrůzostrašné operace na nemohoucích starých lidech.
O celé budově kolují nejrůznější místní legendy. Návštěvníci, kteří si sem přijdou vyzkoušet neopakovatelnou atmosféru starého rozpadlého komplexu s pestrou minulostí, hovoří o tichých krocích, světlech v místnostech, hlasech křičících o pomoc a podobně.
Nejvyhledávanější bývá samozřejmě pokoj 502 a celé 5. patro, kde sídlili psychicky nemocní pacienti s tuberkulózou, a tunel smrti, který přivodí nejednomu návštěvníkovi úzkostný stav a sevřené hrdlo. O místě vzniklo i několik filmů a dokumenty volně přístupné i na YouTube.
