Extrémní míra korupce, neexistující kanalizace a boj o holý život dělají z tohoto místa noční můru.
Protože většina keňských věznic vznikla na přelomu 19. a 20. století, jejich vybavenost je opravdu děsivá. Nehygienické podmínky, nedostatek zdravotní péče a téměř žádné oblečení dělají z vězení v Nairobi živnou půdu pro choroby a násilí. Za tento stav může fakt, že příspěvek od státu zahrnuje finance jen pro plánovaných 800 vězňů, kteří by se zde měli nacházet, ale k dnešku jich tu přebývá i 6-9 krát více. Přesným číslem nedisponují ani sami dozorci a vedení. Takže nikdo vlastně netuší kolik vězňů se uvnitř nachází. V celách pro tři spí někdy i 10 lidí. Mnozí z nich nejsou ani právoplatně odsouzeni a stále na svůj proces teprve čekají. Ten je ale skrze nefunkční právní systém v nedohlednu. Takoví vězni tvoří až 45% z celkového počtu, což je opravdu alarmující číslo. Doba čekání se přitom může vyšplhat až na 5 let.
Vězení známé pod přezdívkou Nairobi Prison bylo postaveno ještě v roce 1911, kdy žilo v Nairobi jen pár tisíc obyvatel. V té době se pyšnilo přívlastkem velkokapacitního zařízení. Umístění bylo na okraji města. Po vyhlášení za hlavní sídlo kolonie však lidí začalo přibývat ve velkém. Rázem se z malého městečka stalo milionové velkoměsto. V průběhu let bylo celé nápravné zařízení obestavěno budovami a dnes jsou prakticky v symbióze. Procházka mezi budovami ojediněle může skončit velmi nečekaně, když se z nenadání ocitnete na nádvoří věznice. Dozorci se zde soustředí hlavně na útěky. Novým přírůstkům se tedy moc nediví. Cesta zpět na svobodu je ale ovšem citelně náročnější.
Život zde plyne pomalu. O sedmé ráno se podává první chod v podobě horké vody s kukuřičnou moukou. Prostírá se všude, i přímo na zemi. Odbitím jedné hodiny je čas oběda. Servíruje se vařená zelenina, častokrát po uplynutí doporučené doby spotřeby a typické keňské jídlo - ugali, což je vlastně kukuřičná mouka, voda a sůl. Kromě chudého jídla je zde nedostatek vlastně úplně všeho. Na deset trestanců připadá jedna matrace a deka. Mnoho vězňů postrádá vězeňské pyžamo nebo jakýkoliv jiný oděv. Často tak dochází k vraždám, a to jen kvůli oblečení. Také tu panuje extrémní míra korupce a úplatkářství. Za peníze si můžete dopřát opravdu všechno. Dokonce i propuštění na svobodu. Evropští či asijští zločinci se tu proto většinou dlouho neohřejí.
Vodovodní systém byste zde hledali marně. S nefunkční kanalizací jsou velké starosti, a tak přísun vody probíhá stále ručně jako v minulém století. Několik stovek vězňů je vybráno na každodenní nošení vody do obrovských nádob pro všechny. Dalším a hádám, že největším problémem jsou toalety. Ty zde prakticky neexistují. Potřeba, či už malá nebo velká se vykonává přímo na místě mezi ostatními. Všude je cítit pot a fekálie. Život v nelidských podmínkách si denně vyžádá průměrně tři lidské život. Obzvlášť problematické je určování totožnosti, protože administrativa vůbec nefunguje tak, jak by měla. Dokonce se pravidelně stává, že dotyčného nikdo nezná a nikdo neví ani přesný důvod jeho věznění.
Ředitelství vězení se alespoň ze všech sil snaží roztřídit trestance podle ras a závažnosti spáchaného zločinu. Životnost bělochů a asiatů mezi převládajícími černochy by jinak byla velmi mizivá. Ne vždy jsou ale takováto opatření možná. Například Blok 1 slouží pro izolování masových a sériových vrahů, kanibalů a podobné lidské havěti od menších zlodějů. V celách v tomto bloku jsou proto rozmístění „jen“ po pěti.
Protože razantní změna v právním a vězeňském systému zde zřejmě jen tak neproběhne, bude podobných věznic v Keni stále přibývat. Otázkou je, jak dlouho to takto bude pokračovat i nadále.
