Když barva kůže znamená smrt.
Rasismem chápeme teorii o nerovnosti lidských ras, která zahrnuje rozdělování lidí do hierarchických skupin a těm přisuzuje sociální chování a vrozené schopnosti, které mohou být měřeny, porovnávány a hodnoceny. V následujícím článku si tak v krátkosti představíme historii tohoto nevědeckého učení spojeného s genocidou, otroctvím a násilným šířením náboženství a kulturních hodnot.
Kořeny myšlenky o ochraně rasové integrity můžeme najít již v antickém Řecku a Římě. Například římský básník Claudius Claudianus otevřeně opovrhoval rasovým míšením, upozorňoval na „rizika“ sjednocení s africkými barbary a možné „pošpinění bílé kolébky.“ Tyto názory však ve společnosti fungující na mozolnatých rukou otroků nebyly ničím neobvyklým, protože se právě rasismem a xenofobií mohly omlouvat kruté praktiky starověkých otrokářů. Blízko k podobným názorem měl i Aristoteles, který ve svých spisech vysvětluje, že zatímco jsou Řekové přirozeně svobodné bytosti, barbaři (každý, kdo nebyl Řek) jsou otroky „od přírody“, a tudíž se mohou využívat na nucenou nelidskou práci, čímž umožňují svým pánům věnovat čas politice a řádné správě veřejných statků. Římská říše byla ale na rozdíl od mnoha izolovaných městských států v Řecku rozsáhlým impériem zasahujícím do všech koutů světa. A tak i navzdory všeobecnému přesvědčení o nadřazení římské civilizace a mnohdy politicky cílené a výhodné nenávistí vůči „barbarům“ (vyhrocená kampaň proti Octaviánově spojencům v Egyptě, kde byli obyvatelé severní Afriky vykreslení jako nevyhnutelná barbarská hrozba) byli Římané oproti tehdejším kulturám mnohem ochotnější k integraci a asimilaci cizinců. Časté udělování občanství a romanizace podmaněných území učinili z mnoha „barbarů“ nejbohatší a nejmocnější občany říše, zářným příkladem je i 1. římský císař z Afriky - Septimius Severus. Ve starověku tak kladivo segregace a xenofobie nedopadá na barvu kůže, ale na celé podmaněné národy a skupiny, do kterých spadali i Makedonci, Řekové, Kartaginci, Galové, Britové, Židé, Egypťané, Dákové, Syřané, Slované a všichni ti, kteří by mohli posloužit jako pilíře otrokářské společnosti.
Rasismus však nebyl doménou jen Starého kontinentu. Na Blízkém východě a v částech severní Afriky byly xenofobní názory obsaženy v mnoha dílech tehdejších historiků a geografů. Ve 14. století n. l. tuniský učenec Ibn Khaldun napsal: „V jižních oblastech Afriky se nenachází žádná civilizace. Žijí tam lidé, kteří mají blíže k zvířatům než k racionálně smýšlejícím bytostem. Žijí v houštinách a jeskyních, jedí byliny a mnohokrát se požírají navzájem. Nemůžeme je považovat za lidské bytosti. Tyto negroidní národy jsou zpravidla submisivní, určené k podřízení a otroctví, jelikož mají vlastnosti blízké divým zvířatům.“ Přestože se v samotném Koránu nenacházejí žádné rasistické výroky, postupem času přijali mnozí Arabové názory o podřadné negroidní rase jako důvod k dobyvačným válkám a obchodu s otroky. Několik století před tím se v Evropě vyhlašuje série křižáckých výprav, kterými se zároveň legalizuje nenávist vůči hříšným Židům a muslimům - znesvětitelům božího hrobu. První jmenovaná skupina byla kvůli zavraždění Ježíše Krista okamžitě zatracena a odsouzena papežem Inocencem Vlll. k věčnému útlaku. S požehnáním Svatého otce tak v Evropě dochází k brutálním pogromům, nucenému konvertování, vraždám a hromadnému vystěhování tisíců Židů. V Jeruzalémě mezitím dochází k boji o Boží hrob, který se dostal do rukou barbarských bezvěrců. Krev se valí jako řeky ve starém Babylonu a přestože jsou v popředí náboženské rozbroje, v mnoha dílech i soukromé korespondenci tehdejších hodnostářů lze narazit na rasismus cílený na černou rasu - ačkoli neexistují důkazy, že by černošští bojovníci byli o něco brutálnější než jejich arabští spolubojovníci či křesťané bílé barvy kůže, mnohdy jsou líčeni jako nenapravitelní nevzdělanci, barbaři a krvežízniví ohrožovatelé křesťanských poutníků. Nicméně v temném středověku samotné teorie o nadřazené rase a podlidech neexistují. Historiky nebyly zjištěny žádné doktríny rasové hegemonie, místo toho se projevovala nauka o náboženské nadřazenosti.
S příchodem renesance se však datuje vznik teorie o nadřazenosti „evropského člověka“ nade všechny jiné kultury i rasy. Tato myšlenka sílí objevením Nového světa, přičemž pasuje miliony domorodců do pozice nemyslících škůdců. Španělské dobývání Jižní Ameriky je tak poznamenáno vražděním, rabováním a znásilňováním - praktiky conquistatorů Pizarra a Cortéze vedou ke genocidě mnoha místních kmenů. Brutální zacházení s příslušníky domorodých obyvatel se projevovalo v 17. a 18. století na jakýchkoli územích obsazených Španělskou korunou. Dominikánský mnich Bartolomeo de las Casas popisuje brutální činy „evropských nadlidí“ následovně: „Na území dnes známém jako Florida, Španělé zabili tisíce lidí, aby podle zvyku do jejich srdcí zaseli hrůzu a beznaděj. Proměnili jim život v peklo, zacházeli s nimi jako s dobytkem. V jiném městě zase tito řezníci povraždili všechny, mladé i staré, náčelníky i prostý lid, neušetřili ani děti. Vrchní kat nařídil uřezat mnohým domorodcům nos, rty i bradu, pak je v obrovských bolestech, celé zakrvácené, poslal pryč, aby hlásali mocné činy a svaté divy, které tito nebojácní misionáři katolické víry konají.“ Zprávy tohoto mnicha vyvolaly u španělských správců Nového světa značné znepokojení, což vedlo k rozpoutání oficiální diskuse ve Valladolidu, kde se tehdejší „odborníci“ zabývali nejen špatným zacházením s Indiány, ale i tím, zda je vůbec považovat za lidské bytosti s duší a myslí. Na jedné straně panoval názor, který zařazoval Indiány ke svobodným tvorům, nakolik je lze převést na křesťanskou víru, čímž by měli být zbaveni otrockých okovů a mělo by s nimi být nakládáno jako s občany Španělského protektorátu. Naopak proti svědectví Bartolomea se postavil jezuita Juan Ginés de Sepúlveda, ten argumentoval výše zmíněnými myšlenkami Aristotela. Opomínalo se však skutečností, že antický filozof neměl na mysli příslušnost k nějaké určité rase. Las Casas se tak nakonec v roce 1552 podařilo dosáhnout zákazu ohavného zacházení s Indiány, jejichž pohnuté osudy zanedlouho zdědili černošští otroci z Afriky. Ti se společně s americkými indiány, asijskými Indy i národy Dálného východu zařazují podle tehdejších vědců mezi podřadné rasy, tedy typy lidí, kteří musí sloužit civilizovanému bílému člověku. Moderní rasismus se tak spojuje s vědeckým rozvojem, inspiruje se přírodními vědami či evolučním určením darwinismu. Vznikají tak dnes už nevědecké obory, teorie jako frenologie, sociální darwinismus či eugenika.
I přes řadu předchůdců se za otce novověkého rasismu považuje orientalista a diplomat Joseph Arthur de Gobineau, který ve svém díle „Studie o nerovnosti lidských ras“ rozděluje lidské rasy na bílou, žlutou a černou. Za nejvyšší rasu považuje bílou (árijskou), obdařenou nejvyšší inteligencí, vytrvalostí v práci, mravností, tvořivostí i fyzickou zdatností. O stupínek níže se krčí žlutá rasa, ta údajně snadno podléhá antipatii a je málo kreativně zdatná. Naopak jí přiznává značné nadání na řemesla a obchod. Nejméně schopnou a vyvinutou rasou je černá, která podle něj vyniká pouze fyzickou silou. Skutečnými nositeli kvalit nadřazené rasy jsou podle francouzského aristokrata Árijci (Indoevropané), přesněji Germáni ze severní a západní Evropy, údajně poslední strážci rasové čistoty, jejichž typickými představiteli byli normanští Vikingové. Na tyto teorie navazuje i skotský zoolog, etnolog a lékař Robert Knox, ten v díle „Rasa je všechno“ hovoří o nemožné civilizaci podřízených skupin: „... literatura, věda, umění - na nich stojí celá civilizace. Je možné černé rasy civilizovat? Podle mého názoru to není možné v žádném případě.“ Stejně přichází k názoru, že nižší rasy jsou předurčeny k boji proti nadřazeným rasám, které je přirozeně v budoucnu ovládnou. V této „vyhlazovací válce“ se má bojovat o existenci rasy, kde jedna nebo druhá bude muset vyhynout. Dalším známým propagátorem rasových a antisemitských teorií a myšlenek byl i Houston Stewart Chamberlain. V knize Základy devatenáctého století poukazuje na spojitost západních civilizací a germánských kmenů. Ty měly být kvůli pokoření Římského impéria považovány za dědice antických říši a nositele největších hodnot. Jako zastánce eugeniky opovrhoval míšením ras a věřil v zachování čistoty a zdraví bílého člověka. V USA se tento sociálně-filosofický směr vymyká kontrole, vznikl eugenický registrační úřad, který v některých oblastech přísně trestal sňatky uzavřené s „rudokožci“ či černochy. Zákony o ochraně zdravé bílé rasy však později přijalo také dalších 27 států - metodicky se zkoumali předkové a vyhledávaly chybné linie, které by mohly narušit „tvorbu“ svrchovaného bílého jedince.
Mnoho těchto teorií se následně stalo doktrínou nového koloniálního otroctví, stojícího u zrodu brutálních zvěrstev a největších zločinů imperialistické éry. Samotné osidlování Ameriky vede k expanzi, která si okamžitě vyžaduje levnou pracovní sílu - méněcenné bytosti bez duše (kdyby bylo prokázáno, že mají duši, jejich zotročování by znamenalo hřích) s černou barvou kůže se okamžitě stávají předmětem obchodu. Jsou loveni, prodáváni a kupováni. Jako jakékoli jiné zboží se dají vyměnit či zdědit. Obchodníci s otroky vedou ničivé nájezdy především do oblastí západní Afriky (Senegal, Kongo), brzy vylidňují část Angoly a jsou nuceni pronikat stále hlouběji do kontinentu, kde jim s odchytem mnohdy pomáhá i místní obyvatelstvo. Tisíce černochů tak umírá již při samotném lovu, ještě více jich však přijde o život během cesty do přístavů. Jistý obchodník zaznamenává situaci v afrických docích následovně: „Novým otrokům vypálili na prsa firemní znak společnosti, která je zakoupila, svázali je po dvou řetězy, převezli čluny na loď a tam je nacpali do podpalubí jako sardinky. Pokud přežili cestu, byli nabídnutí na prodej. Žena měla cenu jako dva muži. Přes den totiž pracovala na plantáži, noci trávila s majitelem a měla s ním i děti.“ Téměř za čtyři století obchodování s otroky se přeplavilo přes Atlantik 11 milionů černochů, z toho se v roce 1860 v USA nacházela jedna třetina. Nejdéle trvající a nejrozsáhlejší násilná migrace v dějinách měla za úkol ukojit nenasytné plantážní hospodářství. Otrokářství a s ním spojený rasismus zapustili do americké společnosti hluboké kořeny - otroci neměli práva, nesměli chodit do školy, bez souhlasu pána vlastnit majetek, prodávat nebo kupovat, měli zakázáno svědčit proti bělochovi či proti němu pozvednout prst - jakékoli porušení těchto nařízení se trestalo smrtí. To vše se provádělo v době, kdy největší evropští myslitelé odsuzovali otrokářství jako hřích nenasytnosti a nemorálnosti, přičemž hlásali všeobecnou rovnost a rovnoprávnost. Vznešené myšlenky encyklopedisty - Russa, Voltaira, Hume, Diderota se však do reálného života nepodařilo prosadit. Ačkoliv se koncem 17. a začátkem 18. století zakázal dovoz nových otroků do země a Spojené státy americké se pokládaly za nejvyspělejší zemi v oblasti lidských práv, zrušení otroctví znamenalo nemyslitelnou realitu, se kterou by se jakýkoliv otrokář vyrovnával jen těžko. Otázka o budoucím směřování USA rozdělí zemi na dvě protichůdné celky a vyvrcholí čtyřletým bratrovražedným konfliktem, který si vyžádá přes 600 tisíc mrtvých.
Po něm se v roce 1865 okovy segregace značně povolují, nastává nová éra spravedlnosti a svobody, která má však od dokonalosti pořádně daleko. Černošské obyvatelstvo se ze dne na den ocitne na mizině, bez žádného majetku, přičemž mnohým nezbývá nic jiného, než pracovat pro bývalé pány. Bílý plantážník však musí v novém systému své pracovníky řádně živit, šatit a dělit se s nimi o polovinu zisku, ale z té strhává náklady vynaložené na černošskou rodinu, což vede ke koloběhu dluhů. I když plnoletí černoši získali volební právo, brzy se začaly hledat různé způsoby, jak zamezit „barevným“ účast ve volbách. Jedním z nich byla tzv. zkouška dospělosti, která spočívala v přezkoušení černocha ze znalosti matematiky, jazyka, všeobecné gramotnosti a historie. V tomto případě se počítalo s nízkým vzděláním černochů. Brzy začíná segregovaný národ fungovat na systému JIM CROW (jméno podle představení zesměšňujícího černochy), prosazující myšlenku rasové nerovnosti v každodenním životě. Černoši měli zakázáno sportovat, nesměli se podívat bělochovi do očí či chodit s nimi po stejném chodníku. Na dodržování těchto „zákonů“ kromě státního aparátu dohlížel i nechvalně známý KuKluxKlan - rasistická organizace stojící za veřejným lynčováním, vraždami, žhářstvím a znásilňováním měla v dobách své největší slávy až 4 miliony členů. No ani po úpadku populárního spolku teorie o rasové nadřazenosti ze společnosti nevymizely. Staly se dokonce důležitou součástí zábavního průmyslu - v divadlech či kinech se běžně ukazoval stereotyp nevzdělaného černocha - symbolu natvrdlosti, neschopnosti a hlouposti. Samotný osud „barevného“ obyvatelstva tak byl ještě na dlouhá léta velmi nejistý a příliš na tom nezměnila ani účast Afroameričanů v americké armádě během 2. světové války. Nicméně činy lidí jako Martin Luther King, Rosa Parksová či Thomas Merton přinutí vládu jednat, prosazují se zákony za stejná volební práva, lepší pracovní podmínky i ukončení rasové diskriminace ve veřejných zařízeních. Sen o tom, jak budou synové bývalých otroků a synové bývalých majitelů otroků schopni společně zasednout za stůl bratrství, v zemi, kde je nebudou posuzovány podle barvy kůže, ale podle charakteru, se stával pomalu realitou.
Mezi ukázkové příklady rasismu, netolerance a nenasytnosti patří i působení Britů v Austrálii, kde se svědkem asi nejohavnější genocidy v dějinách stává ostrov Tasmánie. Na ten vstupují britští kolonisté roku 1803, přičemž se hned u břehů písečné pláže setkávají s domorodým kmenem Tasmánců. Kolonisté, zaskočeni množstvím divochů, se v domnění o jejich nečistých úmyslech rozhodnou střílet, čímž začne krvavý koloběh událostí, který sprovodí ze světa celou 5tisícovou domorodou populaci. Obyvatelé žijící více než 10 tisíc let v naprosté izolaci se okamžitě stávají v očích bílých mužů satanovým dílem. Národ bez kultury, náboženství a hodnot se dostává na vlastním území do pozice štvané zvěře. Přestože se vláda snaží zabránit zbytečnému krveprolití a vytyčuje hranici mezi oblastí bělochů a Tasmánců, kolonisté na nekontrolovaných územích pronikají hlouběji do vnitrozemí a místní obyvatelstvo brutálně potlačují. Válka s přívlastkem „černá“, probíhá v ústraní, ale o to brutálnějším způsobem - únosy, znásilnění a masové popravy jsou na denním pořádku. Tyto zbytečně brutální a krvavé činy si bílí kolonisté omlouvali teorií o podřízených rasách, podle níž domorodce nelze považovat za lidské bytosti, nejsou schopni přijmout učení Ježíše Krista, čímž jsou odsouzeni k neodvratnému zatracení a smrti. Genocidu zpečetilo zjištění, že domorodci tráví noci kolem ohňů, což z nich činilo ještě snadnější kořist, jelikož je bylo snadné překvapit ve spánku. P. Janega cituje ve své knize kronikáře, který popisuje hrůzy těchto nocí. „Raněné dobíjeli, děti házeli do ohně a bodáky propichovali jejich těla. Oheň, kolem kterého se domorodci scházeli, aby si přispali, se ještě před svítáním stal jejich vlastní hranicí.“ Výsledkem těchto strašných masakrů je pokles domorodého obyvatelstva na asi 300 členů, ti jsou vládou vyvezeni na Flinders Island v Bassově průlivu, kde jim je bezohledně vnucena cizí kultura. Brzy je však začnou decimovat evropské choroby a tzv. „chronická sklíčenost ducha“, která způsobí apatii k životu, což vede k nulové porodnosti a postupné smrti celého kmene. V roce 1876 umírá ve věku 75 let poslední čistokrevná příslušnice Tasmánců, Trugani. Spolu s ní odchází na druhý svět i mnoho jiných kmenů na územích Austrálie, které ničí střevní katar, červenka, černý kašel, tuberkulóza, ale i samotné krvavé běsnění bělochů. Z původních 250 - 300 tisíc Australanů jich dnes žije necelých 50 tisíc čistokrevných a asi 80 tisíc míšenců, z toho polovina žije v rezervacích či vládních osadách.
Podobně krutým osudem si prošlo i Kongo pod vládou Belgičanů či kmeny Herero a Námové v Německé jihozápadní Africe, kde byli v tamních koncentračních táborech doslova drcení těžkou a nelidskou prací. Předchůdce táborů smrti z 2. světové války se nacházel na ostrově Shark Island, kde docházelo k masové likvidaci, přičemž lebky a těla „barevných“ končily jako výstavní exponáty v evropských muzeích. Dlouhá léta využívali tuto základnu němečtí vědci jako své privátní laboratoře zaměřené na studium afrických národů, které byly v oficiálních studiích pravidelně přehlasovány za podřadné a méněcenné. Černá rasa tak byla od počátku kolonizační expanze považována za podřadnou, podřízenou každé jiné rase či kultuře. Podobně, ale s menší intenzitou na tom byla mongoloidní rasa, přesněji Číňané pod nadvládou Britů, kteří společně s dalšími evropskými mocnostmi roztrhali sebevědomí zlatého draka na kusy. Obyvatelé jedné z nejstarších civilizací na světě se stávají ve vlastní zemi vyvrheli a služebníky evropského člověka. Docházelo k drancování přírodních zdrojů, násilnému konvertování na křesťanskou víru či nucené industrializaci, která připravila o živobytí tisíce lidí a v konečném důsledku vyprovokovala nechvalně známé boxerské povstání. Tehdejší situaci asi nejlépe vystihuje legendární nápis, visící v šanghajském parku v oblasti, kde žili Evropané: „Zákaz vstupu psům a Číňanům“.
Podobné smýšlení se neslo celým obdobím kolonialismu, Velkou válkou i národním obrozením, aby nakonec vyústilo do největší lidské tragédie v dějinách - holocaustu. Německý nacismus čerpající z teorií de Gobineaua či Chamberlaina přivedl rasismus, xenofobii a antisemitismus do absolutních krajností. V koncentračních táborech si během sedmi let našlo smrt 12 - 16 milionů lidí, zejména příslušníci „podřadných“ ras/etnik, především Židé, Romové a Slovanské národy. No ani po pádu šíleného režimu a vzniku několika mezinárodních dokumentů o lidských právech se rasistická ideologie zcela nevytratila. I po roce 1945 se státy jako Jihoafrická republika či Zimbabwe řídili myšlenkou segregace a nadřazenosti bílé rasy. Výše uvedené příklady by nám proto měly být mementem, že jakékoliv rozlišování převahy na základě rasy je z vědeckého hlediska falešné, morálně odsouzeníhodné, nespravedlivé a nebezpečné, přičemž neexistuje žádný důvod pro rasovou diskriminaci, kdekoli, v teorii nebo v praxi.
