Čínské pracovní tábory jsou neustále předmětem zájmu v očích ochránců lidských práv.
Čínská nápravná zařízení neslouží jen jako instituce na převýchovu lidí odsouzených za trestné činy, ale velkou měrou se také podílejí na růstu čínské ekonomiky. Fyzické tresty jdou totiž ruku v ruce s tvrdou prací, jíž jsou vězni vystaveni. Ta se liší s každým zařízením, ale co zůstává je až 12 hodinová pracovní doba, při které pracují v uhelných dolech či vyrábějí baterie do mobilů. Čínský justiční systém věří, že jen tvrdá práce převychová nepoctivé občany na pořádkumilné a produktivní lidi. Když vezmeme v úvahu statistická data, ty nevypadají ve srovnání s jinými státy opravdu vůbec špatně. Na každých 100 000 obyvatel Číny připadá „jen“ zhruba 160 vězňů, ale ve srovnání s Ruskem, kde je to až 615, či dokonce s USA, kde se tato hodnota pohybuje na úrovni 740, jde v podstatě o zemi bez trestných činů. Statistické údaje se však dobře vyjímají pouze na papíře a ne vždy postačují k vytvoření celkového obrazu. Druhá část reality, která už tak proslulá není, jsou podmínky a přístup v čínských věznicích.
Už koncem 50. let minulého století začal velký vládce Mao Ce-tung prohlašovat, že trest smrti není řešením žádné trestné činnosti. Z takového rozsudku se odsouzený nepoučí a nemůže být ani příkladem či výstrahou pro ostatní potenciální delikventy. Nemluvě o tom, že v úvahu je třeba brát i lidský faktor, který dokáže někdy pěkně rozházet karty. Takže pokud již k podobnému rozsudku dojde, nelze jej vrátit zpět. A v posledním případě, člověk odsouzený k smrti není žádným přínosem pro stát, zejména pokud mluvíme o státní kase. Vypadalo by to na docela rozumnou řeč, která nebere lidská práva na lehkou váhu, ale po těchto prohlášeních směřovala celá záležitost spíše k opačnému konci. Mao Ce-tung totiž krátce nato vybudoval síť pracovních táborů, tzv. laogai. Ty fungují po menších změnách dodnes. Ne nadarmo se říká, že některé čínské nápravné instituce připomínají spíše továrny s nepřetržitým provozem. Práce v čínských věznicích zkrátka nezná konce.
Celý obraz o chodu v nápravných zařízeních však většinou nepochází od domácích, ale od cizinců, kteří byli následně vydání do rodných zemí. Nikdo z místních totiž nechce riskovat další trestní vyvozování důsledků. Výpovědi tak mohou být mírně zkreslené, protože k cizincům se dozorci chovají přece jen o něco lépe. Pojďme se ale podívat na celou hierarchii nápravného systému. Celý kolotoč se roztáčí jednoduchým umístěním do vazby (vazba předčasného zadržení). Něco jako presumpce neviny je v čínském slovníku neznámý pojem, takže i když jste možná nevinní, v očích policie a soudů to může vypadat jinak. Už jen to, že vás policie vyšetřuje je špatným signálem a většinou to zadržené staví na druhou stranu zákona. Za menší nedorozumění se zákonem, jako jsou účast v bitce či prostituce, čekají na hříšníky jen domluvy, případně výchovné školení. Nástup do pracovních táborů si vysloužíte až za větší přešlapy, jako jsou například účasti na nepovolených demonstracích či běžné krádeže.
Pracovní převýchovné tábory spadají do rukou policii a soudu, které vynakládají vlastní iniciativu, abyste byli i navzdory svému nezákonnému chování pro svůj národ stále přínosem. 10 až 12 hodin fyzické práce po dobu jednoho až tří let dokáží udělat z delikventů poslušné občany. O to víc, když úřady využívají možnosti ročního prodloužení. A že ji mají docela v oblibě. Nejhorší pověst však mají vazební zařízení. Ty jsou kombinovány s pracovními tábory a uvíznout zde můžete na pár týdnů, ale i celá léta. Jinak řečeno, do té doby, než se ke svým činům nepřiznáte. Že nemáte k čemu? Nevadí, raději si třeba rychle něco vymyslete. No kdybyste se pokoušeli vzdorovat příliš dlouho, i na vás existuje řešení. Takzvané cvičné výslechy jsou velmi účinnou metodou, jak se lze dopracovat k požadované výpovědi. Paradoxně se Čína jakýchkoli nátlakových a hrubých metod zříká, ale vězni a aktivisté za lidská práva to vidí odlišně.
Na denním pořádku je bití obuškem a lámání kostí či prstů. Psychicky vás pak může vyšťavit cela bez možnosti spánku nebo buzení každých 30 minut. Na náladě vám nepřidá ani chybějící polštář či v horším případě rovnou celá postel. To je spolu s velmi bídnou hygienou, chladem a nedostatečnou stravou vcelku černá budoucnost. K tomu je třeba přičíst těžkou práci a smrtící koktejl je na světě. Na samém konci nápravného systému stojí nakonec věznice. Paradoxně jsou v nich podmínky lepší než v detenčních centrech, což je po hlubším zamyšlení se pochopitelné. Jakmile se totiž pachatel k činu přizná a je řádně odsouzen, úřady chtějí na jeho pobytu vytěžit co nejvíce. Proto je systém ve věznicích mírnější.
Start do dne udává budík obvykle nastavený na pátou, v lepším případě šestou hodinu ranní. Po něm následuje "ranní hodinka", za kterou si musí vězni stihnout uklidit celu, sníst snídaně, hygienu a nastoupit do zaměstnání. Na papíře to vypadá docela normálně, ale realita se opět mírně liší. Zatímco sprchy by měly být přístupné třikrát týdně po dobu 15 minut, v praxi to znamená jednou týdně, avšak do 15 minut se započítává i oblékání a svlékání, čekání v řadě a podobně, takže pod tekoucí vodou to musíte stihnout za maximálně 5 minut. Během pracovní doby mají také 30 minut na oběd a večeři, přičemž jídlo není podle výpovědí vůbec špatné, protože je potřeba udržet vězně při síle.
Pracovní morálku udržují vězení podle výkonnostních norem, které jsou nastaveny velmi vysoko, aby nedocházelo k častému plnění plánů a následným benefitům. Navíc jsou pohyblivé a individuální, takže pokud je někdo skutečný pracant a blíží se ke splnění svého plánu, vedení ho může okamžitě navýšit. Ojedinělé tak nejsou ani sebevraždy z obrovského tlaku a nestíhání pracovních norem. Když totiž nesplňujete kvóty, jako byste zde ani ten den nebyli. Odlišný přístup se vede k odsouzeným na doživotí či k trestu smrti. Zejména druhá varianta zajišťovala čínskému zdravotnictví neomezený přísun tělesných orgánů, neboť darování nebylo tak úplně dobrovolné. Toto se již dnes naštěstí změnilo a o osudu svého těla po smrti dnes vězni rozhodují sami. Tedy alespoň tak to stojí na papíře.
