Jak obstálo v kinech nenápadné biografické drama o založení nejslavnějšího fastfood řetězce na světě?
I když se ani jedna z našich dvou malých zemí nepovažuje za Mekku fastfoodu, dám ruku do ohně, že většina našich občanů již minimálně jednou zavítala do pobočky legendárního burgerového giganta jménem McDonald's. Ten má v dnešní době výběr pořádně široký, ale faktem je, že tomu tak vždy nebylo. Proč se z „mekáče“ vlastně stala světová značka? Jak se malý podnik ze San Bernardina dokázal dostat do posledních zapomenutých koutů východní Evropy? Proč je za zakladatele považován Ray Kroc, když víme, že s prvním nápadem přišli jacísi bratři McDonaldové? Na to vše se snaží odpovědět The Founder, beroucí si na paškál citlivá témata megalomanství, zrady a amerického snu.
Režisér John Lee Hancock (The Blind Side) startuje svůj nejnovější film pohledem na Raye Kroca (Michael Keaton) v 50. letech. V té době byl každý poblázněný myšlenkou žití vlastního amerického snu a je třeba poznamenat, že se to několika lidem skutečně splnilo. Ray? To byl trochu jiný případ. Nepříliš úspěšný podomní prodejce různých prkotin obcházel restaurace napříč Spojenými státy se snahou prodat jim své produkty. Tento byznys mu sice zaručil střechu nad hlavou, ale podnikatel s kořeny v České republice chtěl stále více. Život mu následně změnil jediný telefonát. Do firmy mu totiž zavolali jisti pánové z Kalifornie, Dick a Mac McDonaldovi (Nick Offerman a John Carroll Lynch), kteří si chtěli objednat typ jeho produktu. Ne jeden, ne dva, ne tři, rovnou 8 multimixérů. Ten nemohl věřit vlastním uším, a tak se do pobočky šel podívat na vlastní oči. Výsledek ho překvapil. Bezkonkurenčně rychlý systém obsluhy, preciznost a chuť jídla Kroca ovlivnily natolik, že neuběhl jediný den bez toho, aniž by nepřemýšlel, jak se stát součástí této těžce vydřené značky.
Dnes už víme, že se tak i stalo. Ray se nezastavil před ničím a z běžného chlapíka se stal člověk posedlý nápadem. To dokonale znázorňuje i Michael Keaton. Řeči o jeho comebacku nejsou klamavé. Někdejší burtonovský Batman se skutečně vrátil ve velké formě a podává své životní výkony. Jako zakladatel byl správně slizký a celý jeho osobnostní přerod napříč filmem se vyznačoval velkou autenticitou. Důležitou roli hráli i Offerman s Lynchem. Představovali Krocův protipól, což dávali v jednotlivých scénách jasně najevo, z čehož vzešlo i několik příjemně vtipných momentů. Na scéně se v průběhu trvání filmu střídali i Patrick Wilson (Fargo, Conjuring), Laura Dern (Jurassic Park), Linda Cardellini (Mad Men), ale v podstatě všichni dělali křoví pro skvělého Keatona. Tomu asistoval i poctivě napsaný scénář, který na vlastní škodu nebyl až tak strhující jako ten ve Vlkovi z Wall Street či u Sociální sítě, ale na druhou stranu nepůsobil nejistě nebo neuvěřitelně, což rozhodně kvitujeme.
Atmosféru doplňovaly i pěkné kostýmy či celkový pach 50. let, ale tvůrci si mohli dát mnohem větší pozor při volbě hudby. Ta mě v jistých momentech neuvěřitelně iritovala, jelikož jednak kolísaly dva motivy skrz celý film a k tomu všemu, zmíněné motivy nebyly zapamatovatelné či dokonce v daném okamžiku vhodné. Režie se nesla v jednoduchém a milém duchu, přičemž snad nikoho přítomného neurazila. Bohužel, tam pro mě osobně tkví největší problém Zakladatele. Ani zdaleka se nepovažuji za člověka, který by potřeboval jakýsi wow faktor při každé návštěvě kina, ale tato téměř dvouhodinová biografie prostě minula cíl mého zájmu. Jednotlivé nadprůměrné složky filmu ve své finální podobě nešlapaly tak, jak by měly a já tak mám na kontě další film, na který zapomenu již po cestě domů. Nemile mě také překvapil finální „emoční punch“, připomínající spíše glorifikaci Kroca než kapitalistu par excellence, ale už dávno před tímto okamžikem jsem tušil, jakým směrem se budu v hodnocení ubírat.
Abych to nějak shrnul, The Founder není nezáživným filmem. Právě naopak. Je svižný, dobře napsaný, fajn natočený a excelentně zahraný, avšak absentuje jakýsi adhezní nástroj, který by to celé držel pohromadě a film by tak zůstal v našich hlavách déle než pár hodin. Při značné dávce přehánění mohu říci, že je to charismatickým Keatonem převyprávěná stránka z Wikipedie natažená na dvouhodinovou stopáž, po které dostanete chuť na jeden až pět „čízů“. Objektivně mu však jeho klady upřít nemohu a v žádném případě ani nechci. Počítám s tím, že většina z vás půjde s hodnocením znatelně výše. Já osobně mu ale nemohu udělit více než 6,5/10.
