Nadřazená, geneticky dokonalá. Bytost, která nebude nemocná nebo postižená. Zdravé oči, chrup i bystrá hlava plná revolučních myšlenek.
Píše se rok 1869 a britský vědec Francis Galton vydává knihu Dědičnost geniality a její důsledky, čímž se zároveň začíná rozvíjet nová věda eugenika, která má za úkol dotáhnout lidský rod k dokonalosti. Téma „nadčlověk“ prochází boomem a stává se prioritou mnoha vědců v zahraničí. Výjimkou není ani Německo, kde se sestra slavného filozofa Elisabeth Nietzscheová rozhodne vybrat čtrnáct chudých rodin ze Saska jako vzorek čistokrevných Árijců. Společně zamíří do džungle v Paraguayi. Daleko od nástrah evropského Německa pošpiněného nečistou krví si založí vesnici Nueva Germania (Nové Německo). Počáteční zklamání kolonistů, boj s hmyzem a teplem vyžaduje odhodlaný postoj „vědkyně“, jejímž konečným cílem se stane zalidnění světa Árijci – dokonalými nadlidmi. Právě podobné experimenty a myšlenky se objevují v prvních letech existence Sovětského svazu, kde chtějí místní vědci vytvořit sovětského superčloveka.
Je říjen 1917 a daleko na východě se mění běh dějin. Skrz mrtvé a zmrzačené si dláždí cestu socialismus, který měl zaručit pro ruský lid zářivou budoucnost. Pro nový systém jsou ale potřební noví lidé – dokonalejší. Tamní vědci se proto neváhají uchýlit k neobvyklým experimentům čerpajícím z myšlenek eugeniky a veřejně prohlašují, že „chtějí od základů předělat člověka, vytvořit z homo sapiens (člověk rozumný) homo sapientssimus (člověka nejrozumnějšího).“ Začíná tak tvorba dokonalé bytosti. S prvním revolučním nápadem přichází v roce 1924 filozof, lékař, ekonom a spisovatel Alexander Bogdanov, podle kterého je nejpřirozenější způsob, jak přetvořit starou společnost na novou, krevní transfúze, přičemž se přímo odvolává na svou vědecko-fantastickou knihu Rudá hvězda. Podle ní uskuteční Rusové na Marsu výsadek, proběhne revoluce a zavládne komunismus. Zároveň kolonisté zjistí, že krevní transfúze regeneruje jejich tělo a rozhodnou se pro pokrevní bratrství s Marťany, což z nich učiní nesmrtelné bytosti. Bogdanov by rád tuto fikci proměnil na realitu, jelikož mu však není poskytnuta laboratoř, zkouší výměnu krve na sobě. Červené zlato si nejprve bere od blízkých přátel a rodiny. I když jsou v té době objeveny všechny krevní skupiny (0, A, B, AB), zdravotních komplikací se nebojí. Prvotní neúspěchy brzy vystřídají výsledky, všímá si zlepšení zraku, zastavení plešatosti a dalších pozitivních symptomů. „Našel jsem klíč k vytvoření nového člověka,“ píše v dopise své manželce.
Má novou vizi a neochvějnou vůli, neomezený přísun té nejlepší krve pro mladé a staré, která mezi jednotlivými generacemi vytvoří nezlomné pouto. Chce dosáhnout věčného mládí nebo přinejmenším částečného omlazení. Stejně tak je přesvědčen, že krev obsahuje obranné látky vůči chorobám a sama nemůže být „zkažená“. Mezi Bogdanovy „pokusnými králíky“ je i Leninova sestra Marie Uljanová nebo významný diplomat Leonid Krasin. I oni jsou svědky stárnoucích veteránů převratu či smrti samotného otce Říjnové revoluce. Přichází tak čas na Bogdanovu krevní transfuzi. Ten doufá, že výměnou krve omladí hrdiny socialismu a dodá jim novou sílu. Mladí se ale ze začátku bojí a do programu v roce 1926 se nehlásí. Kolují totiž zvěsti, že jim chce „zákeřný lékař vysát krev, aby s ní oživil Lenina.“ I přes prvotní odpor se v roce 1928 provede v Bogdanově klinice přes 200 transfuzí. Sám jich přitom podstoupil 11 a prohlásil se za „pokusné morče číslo jedna.“ Dvanáctá je však pro „pokrokového vědce“ osudná, vstříkne si totiž krev studenta kontaminovaného tuberkulózou (student se uzdraví a dožije se 87 let), čímž ukončí svůj život a i výzkum. O několik let později jsou Bogdanovy teze o krvi vyvrácené a označené za protisovětské.
Krátce po revoluci je ruská veřejnost v moskevském muzeu svědkem prvních exponátů lidských kostí, vypreparovaných opic i modelů prehistorických monster. Podle ruských vědců zde je ale jeden problém, a sice neznámý článek mezi opicí a člověkem. Právě tento mezidruh chtějí sověti vytvořit křížením. V prosinci 1924 dostává lidový komisař dopis od jistého Ilja Ivanova, ve kterém se píše: „Chci zkřížit člověka s opicí a vytvořit nový hybrid.“ Ilja Ivanovič Ivanov byl známý biolog, expert na mezidruhové křížení a inseminaci, který už před čtrnácti lety poukazoval na možnost křížení opice a člověka. Uznávanému vědci, fascinovanému mezidruhovou hybridizací zvířat, se podaří vyšlechtit zebroida (zebra a kůň) či zedonka (zebra a osel). I díky těmto úspěšným pokusům chtěl vytvořit nového tvora podobného člověku. Nápad se zalíbil i vojenským chemikům, těm by se hybrid hodil při testování chemických zbraní. Také se mluvilo o tom, že by se dal využít pro těžkou a nebezpečnou práci v kamenolomech či jako dokonalý bojový stroj. Vláda jeho výzkum financuje na tu dobu neuvěřitelnými 15 000 dolary (dnes 3,8 milionu korun). Ivanov vezme syna, pár dalších spolupracovníků a vypraví se do Guineje v západní Africe. Na podzim 1926 přichází do hlavního města Conakry, kde se mu za pomoci domácích podaří chytit několik šimpanzů. Mezi ženami domorodců však nemůže najít osobu, která by se dobrovolně oplodnila šimpanzím semenem. A tak na to jde z druhé strany a pokusí se oplodnit dvě šimpanzí samice lidskými spermiemi. Jakými ale dodnes nevíme. „Nikdy neřekl, čí ty spermie byly, ale pravděpodobně jeho syna,“ domnívají se historici.
Samice dostávají francouzská jména Babette a Sivette a jsou převezeny do Sovětského svazu, kde po měsíci hynou. Pitva prokáže, že ani jedna nebyla březí. Ani tyto smutné skutečnosti však Ivanova nezlomí, nevzdává se a je samotným Stalinem pověřen stvořit „nového neporazitelného člověka. Takového, který by necítil bolest, byl by odolný a lhostejný ke kvalitě potravin, které by dostával.“ Na další výzkum dostává 2 000 dolarů a prostor ve výzkumném opičím institutu v Suchumi u Černého moře. Na jaře 1929 se pouští do nových testů, tentokrát chce oplodnit opičími spermiemi ruské ženy, jejichž „motivace by nebyla finanční a morální pochybná.“ Když se však dlouho žádná slovanská žena nehlásí, vytvoří pro zájemkyně lákavou nabídku: roční ubytování u moře, strava a měsíční plat 150 rublů (plat tehdejšího inženýra). Ivanov však brzy zakopne o překážku. Dva nejdůležitější šimpanze mu odvedou na příkaz Kremlu do Moskvy, kde se vědci pokusí implantovat pohlavní žlázy primátů do lidského těla. Zůstane mu pouze orangutan Tarzan, který však krátce nato zemře na arteriosklerózu. Politické priority a poměry se brzy změní, Ivanov, hlavní vedoucí vysoce ztrátového projektu, je obviněn z cílené sabotáže a maření kolektivizace. V roce 1930 je zatčen, obviněn, zavržen a vyhoštěn do Kazachstánu, kde se omilostnění dočká až na smrtelné posteli.
Institut experimentální biologie v Novosibirsku má na svou dobu jedinečné výsledky. Místní vědci se mohou pyšnit skutečností, že dokáží „bourci morušovému změnit pohlaví nebo ropuše transplantovat srdce.“ V ústavu pracuje i jeden zapálený aktivista a motivovaný komunista. Jmenuje se Alexander Serebrovskij a je zastáncem oplozovací metody, která hlásá do celého SSSR to nejlepší, co může znít v uších všech pravověrných sovětů. „Navrhuji spermobanky naší politické elity. Ruské ženy by měly být inseminovány významnými osobnostmi našeho národa a hrdiny revoluce.“ Desetitisíce potomků Josefa Stalina, Michaila Kalinina nebo Klimenta Vorošilova mají podle něj zaručit masivní zlepšení intelektuálních a morálních kvalit národa. Sám Serebrovskij se považuje za výkvět ruského lidu – je vzdělaný, silný a dobře stavěný, během života zplodí 13 dětí. „Ženy budou hrdé na potomky našich vůdců. Každé město a vesnice takové děti chce. Budeme národem významných lidí. Vystřelí nás to do budoucna a urychlí to vývoj celého lidstva.“
Jsou mu nabídnuty prostory, finance i personál, přičemž mu pár let výzkum v oblasti eugeniky také vychází. Pak ale Serebrovskij končí, jeho sen o tisících hrdinech revoluce se rozpadá jako domeček z karet. Eugenika se v době stalinismu považuje za reakcionářskou vědu a výzkum je zdiskreditován fašistickou rasovou ideologií. Hlavně však nastupuje tvrdý autoritativní režim a ten si s vědou moc nerozumí. O vědce, kteří chtějí vyšlechtit superčloveka, již není zájem.
