Zlomte vaz.
Čeština, obdobně jako každý jiný jazyk, se v průběhu let různě měnila, přejímala cizí výrazy a přizpůsobovala je sobě, a to až do dnešní podoby. Ani ta však rozhodně není stálicí a evoluce našeho jazyka zatím nekončí. Dnes velmi často přejímáme hlavně slova z angličtiny, dříve do našeho jazyka zasahovala zase němčina, ale čeština má i svá zákoutí, která možná na první pohled působí zdánlivě nesmyslně. Napadlo vás někdy, proč když někomu přejete hodně štěstí, říkáte zlom vaz, což je vlastně úplný protiklad? A nebo proč se desetikoruně říká pětka? I když taková úsloví, pojmenování či přirovnání možná na první pohled moc smyslu nedávají, dá se u většiny jejich původ vystopovat. Rozhodli jsme se tedy několik takových slovních spojení dát dohromady a dopátrat se jejich vzniku.
Jádro pudla
Začněme jedním z nejzvláštnějších ustálených slovních spojení, které může náš jazyk nabídnout. Nejspíše ho příliš často nepoužíváte, ale dost možná vám minimálně něco říká. Používá se v momentě, kdy pochopíte skrytou podstatu věci. Jeho původ je zajímavý, neboť úsloví pochází od Johanna Wolfganga Goetha, konkrétně z jeho nejvýznamnějšího díla Faust. To je filosofická kniha básní, která vypráví o učenci jménem Faust, který prahl po vědění, elixíru života a výrobě kamene mudrců natolik, že se upsal ďáblu. Jednoho dne na procházce potkal černého pudla, který se nedal odehnat a až když došli do mužova domu, proměnil se pudl v ďábla. V ten moment Faust prohlásil: „Tak tohle bylo to jádro pudla!“ Zvolání ze světoznámého díla se nakonec začalo užívat mezi lidmi v moment odhalení skrytého smyslu nějaké skutečnost a používá se dodnes.
Mít vroubek / dávat na sekyru
Obě úsloví se velmi běžně užívají i dnes a co mají vlastně společného? Když někomu řeknete, že má u vás vroubek, znamená to, že jste něco neučinili a bude si to pamatovat. Původ tohoto slovního spojení můžeme vysledovat hluboko do minulosti, kdy se naše společnost dělila na pány a jejich poddané. Ti většinou neuměli číst, psát ani počítat, a pokud šlo o složitější obchodní jednání, neměli k dispozici žádné účetní programy jako my. Pokud došlo zápůjčce peněz, byl na řadě daleko jednodušší systém. Věřitel i dlužník vzali každý stejně dlouhou hůl a sekyrou na nich vytvořili vroubky, které značily, jak vysoký obnos musí být zaplacen. Každý si pak svoji hůl vzal a pečlivě ji opatroval, než byl dluh uhrazen. A právě z tohoto slovního spojení vzniklo rčení „pít na sekyru“. Právě sekyrou se vruby vyrývaly, a tak se stala synonymem dluhu.
Zatnout tipec
Slovní spojení, které jste dost možná slýchávali zejména od rodičů, kterým dělaly starosti vaše mimoškolní aktivity. Když někomu vyhrožujete, že mu zatnete tipec, dáváte mu najevo, že hodláte rázně ukončit to, co dělá. Původ takového výroku byste, pokud nepracujete s drůbeží, zřejmě nečekali. Tipec je totiž důsledek některých chorob, které napadají drůbež a ptactvo. Jedná se o útvar, který se vytvoří na zrohovatělém jazyku slepice, která trpí například ptačími neštovicemi. Kvůli němu nemůže přijímat potravu a bez lidské pomoci by brzy zemřela. Hospodáři tak v dřívějších dobách museli ostrým nožíkem tipec slepicím z jazyka strhávat. Od našich rolnických předků se pak výraz zatnout tipec rozšířil na jakékoli rázné ukončování. A ano, výraz típnout cigaretu pochází právě z tohoto úsloví.
Mít máslo na hlavě
Asi každý ví, že pokud má máslo na hlavě, nemůže nic dělat, protože se o něm dobře ví, že se něčím provinil nebo se na něčem podílel. Máslo je v češtině slovo, které se používá hned v několika úslovích. Když s vámi někdo hovoří, jako když másla ukrajuje, jedná se o přívětivý dialog. Když jde něco jako po másle, jde to snadno. A kde se vzal výraz mít máslo na hlavě? Pro odpověď se musíme vydat až do 15. století do slunné Francie. Tehdy se běžně používal nezvyklý trest pro trhovkyně, které šidily kvalitu másla. Ty byly po prozrazení postaveny na pranýř a na hlavu jim byla umístěna hrudka másla, které prodávaly. To se na horkém slunci pomalu roztékalo a trhovkyním teklo po obličeji a šatech. Všichni tak díky tomuto veřejnému zostuzení věděli, od koho tento důležitý produkt už nekupovat.
O sto šest
Tento výraz je používán ze všech asi nejčastěji. Význam asi každý známe, ale přemýšleli jste nad tím, proč se používá zrovna číslo 106? Bohužel, v tomto případě jednoznačná odpověď neexistuje, ale teorií existuje hned několik. Jedna z těch starších je k nalezení v deníku Naše řeč z roku 1937. V něm řídící učitel Ladislav Malý uvádí, že se v roce 1880 s kamarádem vsadil, že získá srdce jedné dívky do svátku sv. Jana Nepomuckého. Jeho kamarád na to měl ode dne sázky přesně 106 dní, o čemž mezi sebou často vtípkovali a příhodu vyprávěli i kolegům z Humoristických listů, kteří výraz několikrát použili. Odtud se měl rozšířit dále. Další z teorií uvádí přímo slovník cizích slov: Tvar vznikl zřejmě zkomolením původní podoby výrazu "co s to jest" (např. běží, co s to jest). Třetí možností je, že výraz má původ v dětském posměšku, kdy ratolesti pokřikovaly na kulhající sto-pět sto-pět, přičemž sto volaly, když nemohoucí došlápl na zdravou nohu a pět, když se jen lehounce v rychlosti odrazil od té nemocné. Nepatrné zvýšení normy ze sto pět na sto šest tedy mělo žertovně popisovat zvýšené úsilí.
Zlom vaz
Pokud vám někdo popřeje slovy zlom vaz, drží vám palce a přeje vám úspěch. Jenže se zlomeným vazem si asi moc úspěchů neužijete, tak proč přejeme druhému pravý opak toho, co chceme? Právě proto. Pochází totiž od našich pověrčivých předků, kteří se báli, že když vysloví nějaké přání, přivolají si tak akorát smůlu a nikdy se jim nevyplní. Když tedy přání hodně štěstí mělo přinášet smůlu, lidé si navzájem přáli pravý opak, aby štěstí přivolali. Dnes se toto slovní spojení velmi běžně používá zejména mezi herci nebo lyžaři, jsme si ale jisti, že zlomený vaz už někdo s úsměvem na tváři popřál i vám.
Zakopaný pes
Když zvoláte, že už víte, v čem byl zakopaný pes, dáváte najevo, že jste přišli na něco, co vám do té doby nedocházelo. A přestože se toto úsloví dnes používá běžně, jeho původ nelze jednoznačně určit. Jazykovědci mají hned dvě teorie. Ta první hovoří o tom, že úsloví pochází ze starých vyprávění a pohádek, v nichž se vyskytoval pes jako hlídač pokladů, které ďábel nastražil na lidi, aby získal jejich duši. Místo, kde tedy postával černý pes s žhnoucíma očima, znamenalo satanovu past. A pověrčiví lidé, kteří se báli ďáblovo jméno vyslovovat, tedy říkali, že tam byl zakopaný pes, tedy to tajemství, ten vtip celé věci. Další teorie vychází z příběhu psa jménem Štucl a jeho pána, který se odehrál už v 17. století. Duryňský hrabě Wangenheim svého psa miloval pro to, jak věrně mu sloužil, a tak když pošel stářím, nechal ho pohřbít na hřbitov v městečku Wintersteinu. To se však brzy rozneslo a duryňský vévoda to bral jako znesvěcení hřbitova, a tak dal psa vykopat. Hrabě tedy svého čtyřnohého přítele pohřbil vedle svého zámku a nechal mu postavit pomník, na němž stálo: „Tady jest byl pes zakopán.“
Pětka / bůra
Asi valná většina z vás už se někdy setkala s výrazem „pětka“, který zcela nepochopitelně označuje desetikorunu. Dohledat jeho původ však bylo celkem snadné. Označení pětka pro desetikorunu má svůj původ v rakousko-uherské peněžní reformě z roku 1892. Do té doby se na našem území platilo zlatkami, avšak rozsáhlá změna přinesla koruny a od roku 1900 začínala povinnost všechny ceny uvádět pouze v korunách. Jenže jak už to bývá, lidé si novou měnu stále přepočítávali na zlatky a krejcary. Reforma totiž krom jiného názvu pro platidla přinesla i devalvaci měny, a tak dřívější hodnota jednoho zlatého byla nyní dvě koruny. Desetikoruně se tak ještě dlouho říkalo pětka, protože by dříve měla hodnotu pěti zlatých. Proč se ale pětikoruně říká bůr/bůra, byl už těžší oříšek. Jediné vysvětlení se naskýtá, že jde o slovo přejaté z německého argotu. Tam se užívalo slovo bor, které znamenalo peníze na dřevo. Proč výraz pro hotové peníze označoval zrovna pětikorunu, je otázka, ale například velký bůr znamená padesát korun.
