Stane se základní příjem pro každého zanedlouho standardem?
Práce patří už od počátku lidské civilizace k základním stavebním kamenům společnosti a je také hlavním faktorem společenského zařazení. Tak, jak se vyvíjely lidské druhy, vyvíjely se i jednotlivé práce a pracovní návyky. Od lovců v době kamenné, přes rolníky a zemědělce po nabytí patřičných znalostí, až po dělníky ve velkých nadnárodních konglomerátech. Každá doba s sebou přinášela významné změny a posouvání pracovních schopností směrem vpřed. Za jednu z největších a nejvýznamnějších změn můžeme nepochybně označit uzákonění 8hodinového pracovní doby v roce 1919. Od té doby však uběhlo téměř 100 let, technologie se posunuly neuvěřitelně dopředu, což mělo za následek několikanásobně zvýšenou produktivitu, ale pracovní doba zůstala i nadále nedotčena. Proč jsme tedy zůstali v myslích uvězněni v poválečném období?
Podívejme se nejprve na smysl práce u našich předků. Hlavním významem práce byla samozřejmě obživa, zpočátku zajišťována lovem, později pěstováním a chovem. K vývoji lidské společnosti přirozeně patřil i vznik nových a nových zaměstnání, což civilizaci uzpůsobilo k třídění lidí do společenských vrstev. Většina tehdejšího obyvatelstva tak pracovala značnou část svého života. První významnější změna přišla s příchodem průmyslové revoluce, která nastolila nová pravidla a vymoženosti. Práce už totiž nebyla závislá na počasí či denní hodině. Jelikož se pracovalo ve velkých halách pod umělým osvětlením, výroba mohla pokračovat i po setmění nebo během zimních měsíců. Pole tak nahradily fabriky, ve kterých lidé běžně trávili 10 až 15 hodin denně. Právě proto se krátce po skončení 1. světové války zavedla 8hodinová pracovní doba. S vývojem technologii se však mnoha úkonů zhostili roboti a jiné mechanizované přístroje, jejichž přesnost a rychlost je nesrovnatelně větší než běžných lidských pracovníků. V neposlední řadě jsou mnohem výhodnější i co se finanční stránky týče, protože není třeba platit žádné sociální či zdravotní pojištění, výplaty ani žádné bonusy. Skutečně je tak stále třeba pracovat 8, v některých firmách 10 či 12 hodin denně?
I v těchto otázkách se postupně začínají vynořovat různé spekulace, zmíním například nedávný švédský pokus, při kterém byla části státních pracovníků zavedena 6hodinová pracovní doba. Prvotní výsledky ukazovaly na nárůst produktivity a koncentrace, což dělalo zaměstnance spokojenější a rovnější, ale po finanční stránce se projekt moc nevyplatil. Máme však možnost vidět stále více a více podniků v soukromém resortu, které se uchylují k podobným řešením pracovní doby. Co se týče samotného finančního ohodnocení za vykonanou práci, jde o poměrně novou motivaci, která před pár staletími neexistovala. „V rámci celé lidské historie je to jen relativně nedávno, co jsme se naučili být k práci motivováni penězi, a získali jsme přesvědčení, že ti, kteří nejsou zaměstnáni, by se za to měli stydět.“ Tento výrok řekl známý americký sociolog a bioetik James Hughes.
Obrovská změna oproti minulosti je i samotná zaměstnanost a ochota pracovat. Zatímco kdysi to bylo naprosto přirozené (za dob komunismu dokonce povinné, jinak jste byli stíháni za příživnictví), dnes se pohled lidí na práci značně mění. V mnoha západních, ale i severních zemích je nezaměstnanost na úrovni 4 až 8%, což v překladu do běžné řeči znamená, že ti, kteří chtějí pracovat pracují, nebo si práci bez větších problémů najdou, a ti, kteří nechtějí, nikdy pracovat nepůjdou. Důvody mohou být různorodé - žena v domácnosti, lidé těsně před důchodem, asociální jedinci. Kromě toho však pracovní trh zahrnuje stále více a více lidí z tzv. generace Y. Tedy generace dnešních mladých, narozených v 80. a 90. letech. A přiznejme si to, máme zřejmě značně odlišné pracovní požadavky než měli naši rodiče či prarodiče. Kromě zajímavého finančního ohodnocení vyžadujeme práci, která nás bude duševně naplňovat, ale stále nám zůstane čas i na soukromé aktivity.
Stereotyp trvající desítky let už dnes zkrátka není v módě a proto se stále častěji setkáváme s lidmi, kteří vystřídali mnoho zaměstnání, dokud si nenašli to své, případně stále hledají. Na světě se máme momentálně tak dobře jako ještě nikdy (otevřené hranice, dostupnost zboží, dostupnost informací, jazyková vybavenost...) a málokdo chce celý svůj život prožít v jednom zaměstnání, když vidí jak ho žijí ostatní lidé. V době, kdy se dají peníze vydělat bez problémů z domova se z práce stává dobrovolná aktivita, ne nutnost. Kromě toho existují mnohé sociální dávky a příspěvky (u nás možná nezajímavé, ale podívejme se na to v globálním měřítku), které lidé před pár lety ještě neznali. Navíc se ve společnosti stále více začíná vést diskuse (pro někoho značně utopická) ohledně základního příjmu pro všechny občany, bez rozdílu zda daná osoba je nebo není zaměstnána. To by znamenalo jakýsi finanční základ, kterým stát obdaří každého dospělého jedince a je už jen na něm, jestli chce žít lépe a bude pracovat, nebo mu takový obnos stačí. Sám se nepřikláním zatím na žádnou stranu, ale je to určitě nápad hodný diskuse a hlubokého zamyšlení.
Dalším, stále více diskutovaným problémem se stává robotika a mechanizace, která stále více nahrazuje lidské pracovníky. Dovolím si tvrdit, že tento trend bude i nadále pokračovat. Autonomní auta, samoobslužné pokladny, státní a finanční úřady online. Během pár desítek let tak můžeme byt svědky, že řidiče kamionu nahradí autonomní nákladní auta, která budou po dálnicích na celém světě jezdit na základě zadaných údajů. V obchodech už nebudeme zažívat čekání v nekonečných řadách a věci spojené s vyřizováním občanského průkazu či úvěru vyřídíme z pohodlí domova. Co budou ale dělat lidé, kteří dříve tyto pozice zastávali? V této souvislosti vzniká nový termín - technologická nezaměstnanost. Přičemž se dělí na dvě skupiny lidí. Optimisté věří, že robotizace bude mít za následek vytvoření nových, odbornějších pracovních míst, tím pádem bude zapotřebí více vzdělaných lidí, kteří budou žít šťastnější životy. Pesimisté jsou naopak přesvědčeni, že následky budou přesně opačné a obrovským technologickým pokrokem se vlastně nakonec sami pohřbíme. Kdo bude mít pravdu? Na to si ještě nějaký ten rok počkáme.
