Kvalitní zombie horor téměř bez krve, akce, hororu a zombíků. Moment, cože?
Zombie horory frčí. Zdá se, že po duchařinách jde snad o nejoblíbenější subžánr. Za tento fakt nemůže jen seriálová trvalka The Walking Dead, ale i kvalitní snímky typu The Girl with All the Gifts či Train to Busan. Lidožraví nemrtví se zkrátka již stali nedílnou součástí filmového světa a pokud se nic nezmění, jen tak nám klid nedají. Což je samozřejmě výzva pro tvůrce, aby se do látky pokusili přimíchat něco osobitého a originálního. Podobnou cestou se vydal i Rod Blackhurst ve svém celovečerním debutu Here Alone. Z festivalu Tribeca si odnesl cenu diváků a vcelku pozitivní odezvu kritiků. Dorazila k nám tedy pecka, nebo ne? No, tentokrát to bude složitější...
Na světě vypukne neznámá epidemie a zavládne chaos. Infikované mrtvoly napadají ostatní lidi. Ann s manželem Jasonem a malou dcerkou utíkají z města do lesů. Přibližně o rok později Ann stále žije v lesích a snaží se přežít. Zároveň ji tíží vzpomínky na nepěkné věci, co se staly její rodině (jejich příběh sledujeme prostřednictvím flashbacků). Do jejího života pak vstoupí teenagerka Olivia a její nevlastní otec Chris...
V první řadě si probereme věci, které byste od Here Alone rozhodně neměli čekat. Rozhodně zapomeňte na klasický horor, akci a vlastně i na zombíky. Podobná věta vám může připadat absurdní, ale je faktem, že zombíky vlastně pořádně uvidíme až po více než hodině filmu (a pak ještě jednou, v závěru). Většinou se ale objevují jako rozmazané šmouhy v dálce, případě jsou slyšet za rohem nebo ze tmy. Z toho vyplývá, že Blackhurstův počin vlastně není zcela horor. Mnohem více se blíží k psychologickému postapo dramatu.
Vadí to? Někomu nepochybně bude. Přiznám se, že jsem také očekával úplně jiný tón, ale pokud mám říct pravdu, tak nakonec jsem rád, že režisér pojal látku trochu jinak. Here Alone má mimořádně perfektní atmosféru. Temnou, hustou a po celou dobu konzistentní. Pochmurné scenérie a tíživá realita světa vymknutého z kloubů, který kontrastuje se zdánlivým klidem tichých lesů. Vše je pro diváka přímo fyzicky hmatatelné (sem tam snímek opravdu trochu připomíná The Road, jak se dalo tušit již z traileru). Nečekejte žádnou stylizaci a efektně vybuchující hlavy. Blackhurst přistupuje k látce s co možná největším množstvím realismu. Pokud mám říct pravdu, Here Alone je asi nejrealističtější zombíkárna, jakou jsem viděl. Napětí a znepokojivé prvky většinou plynou z toho, co nevidíme (pouze tušíme), případně z toho, o čem se jen mluví. Režisér také zručně buduje jemnou tenzi mezi trojicí postav, jen se musíte připravit, že tempo je pomalé, místy dokonce až meditativní.
Herci odvedli výbornou práci. Kromě Lucy Walters v hlavní roli zaujme Adam David Thompson jako Chris. Celý film by se dal vnímat jako svá postapo metafora o tom, jak je těžké psychicky opustit svět, který už vlastně neexistuje, ale postavy si to nechtějí přiznat. Snímek nám vlastně zobrazuje vnitřní přerod hlavní hrdinky. Ann musí zanechat minulost za sebou a adaptovat se na podmínky nového světa - pokud chce přežít. Umím si sice představit, že režisér mohl po psychologické stránce trochu více zamíchat kartami a téma jako takové není zase nijak objevné, ale přesto mě podobný myšlenkový podtext u obyčejného „zombie hororu“ příjemně překvapil. Ovšem příběh jako takový je již milionkrát viděný (záhadná nákaza) a režisér ho do nových kontextů příliš neposouvá.
Pokud do Here Alone půjdete, smiřte se s tím, že má blíže k civilním postapo kouskům než jako Z for Zachariah či Forest. Pokud jste je viděli a líbily se vám, je velká šance, že s Here Alone na tom budete podobně. A ostatní klidně zůstaňte u Romerova či Snyderova Úsvitu mrtvých. 7/10
