Přinášíme vám druhý díl článku o Guilty Pleasures, a tedy filmech, které na tom kvalitativně nejsou nejlépe, ale máme je rádi.
Po úspěchu první části Guilty Pleasures jsme se rozhodli, že vám přineseme i díl druhý. Vybrali jsme proto pár dalších snímků, které na tom kvalitativně nejsou nejlépe, ale máme je rádi, případně jsme je kdysi velmi rádi sledovali. Některé z filmů níže jsou průměrné, některé podprůměrné a některé jsou opravdu špatné, ale kdysi nám to bylo jedno a i v pozdějším věku máme prostě občas chuť vypnout u telky a pobavit se totální ptákovinou. Přeci jen, abyste mohli docenit nového Villeneuva v kinech, musíte pochopit, jaký rozdíl je mezi Arrival a Speed Racerem, ačkoli na oba se dívá velmi dobře.
Guilty pleasure můžeme volně přeložit jako něco, co bychom neměli mít rádi, ale i tak máme. U kinematografie to není tak omezené a rozhodně netvrdíme, že všechny filmy níže nemají své kvality. Jen prostě nevyplavaly z vod průměrnosti, ba právě naopak, některé upadly až do podprůměru, ale stále se na nich dá najít něco dobrého.
Pach krve (režie: Rob Schmidt, 2003)
Zatím šestidílná hororová série se každým novým dílem propadá do stále větší primitivnosti a prvoplánové jednoduchosti děje. To nám ale současně nemůže bránit v tom, abychom se skvěle bavili. Sledovat mladé výletníky, kteří zabočí v nesprávnou chvíli na nesprávnou lesní cestu a postupně se stávají obětmi rodiny kanibalů, má své kouzlo. Horor vás drží po celou dobu v napětí, přestože se vesměs jedná jen o nahánění obětí po lese a jejich následnou krvavou likvidaci. Ocenění si zaslouží i opravdu skvěle odvedená práce maskérů. Jen máloco je tak zábavné a zároveň stupidní, jako Pach krve.
Saw 2-7 (režie: vždyť je to vlastně jedno, 2004-2017)
Záměrně vynecháváme první díl této série, který jako guilty pleasure označit rozhodně nemůžeme, protože šlo o opravdu kvalitní film. Další díly však jen a pouze těží ze svého předchůdce, a i když nám nabízí oblíbené nečekané závěry, je to pořád to samé dokola. Hlavní roli zde opět hraje faktor zábavnosti. Jednotlivé pasti a snaha lidí v nich uvězněných v divákovi probouzí adrenalin a asi jsme každý alespoň jednou zírali s otevřenou pusou na finální scénu, kde došlo k překvapivému odhalení. Některé díly sérii zvedají, jiné jsou propadák, ale faktem je, že to je především čirá zábava. Otázkou je, kam sérii posune osmý díl, který po delší pauze premiéruje už letos.
Resident Evil (režie: Paul W.S. Anderson, 2002 - donekonečna, jelikož se chystá restart a 6 nových dílů)
Filmy podle počítačových her to mají z nějakého důvodu složité. A i když Resident nepatří k těm nejpovedenějším snímkům, asi nikomu nevymluvím, že sledovat sexy Millu Jovovich, jak kosí zombíky, je prostě neopakovatelný zážitek. Že se z Residenta stal kult dokazuje i nespočet pokračování, která však na unikátnost jedničky nedosahují. Mnozí si jistě pamatujete na skvělý soundtrack a zábavu, kterou člověku může nabídnout jenom takovéto kultovní béčko.
Underworld (režie: Len Wiseman, 2003)
Další kultovní béčko, které má už několik dílů, těží především ze své originality. Svět, v němž proti sobě stojí upíři, vlkodlaci a lidé je super. Jen škoda spousty nelogických pasáží či špatně napsaných dialogů. Vše nám však vynahrazuje přitažlivá Kate Beckinsale a především pak triková složka, která tuto fantasy chuťovku tahá o úroveň výš. Underworld těží z napětí a bojových sekvencí. Vždyť koho by nebavilo sledovat krvavé bitky mezi upíry a vlkodlaky. Škoda jen toho děravého děje.
60 sekund (režie: Dominic Sena, 2000)
Kdo tento film v dětství nemiloval? České televize vysílaly 60 sekund poměrně pravidelně, a přestože mnozí z nás tento film viděli už nesčetněkrát, i tak jsme si ho téměř nikdy nenechali ujít. Nabitému obsazení v čele s Nicolasem Cagem, který musel za mimořádně krátkou dobu ukrást padesátku nadupaných automobilů a zároveň i zlomit prokletí jménem Eleanor, se jednoduše nedalo nefandit, a to i přes skutečnost, že nejde o žádný extra filmový skvost. Když však začal hrát Moby a jeho Flower, byli jsme všichni definitivně přilepení na obrazovkách televizorů.
Speed Racer (režie: Lana a Lilly Wachowski, 2008)
Sourozenecké duo Wachowských si dalo po zakončení slavné trilogie The Matrix s dalším režijním zářezem pořádně na čas. Speed Racer se už ale podobného většinového úspěchu u diváků i kritiků bohužel nedočkal, což je obrovská škoda, protože špatný film to rozhodně není. Pokud jste totiž této záležitosti stále nedali šanci, nepřišli jste pouze o neuvěřitelně promakanou vizuální stylizaci plnou nápadů a snad všech existujících barev, ale i o výborný příběh, který šlape od začátku až do konce. Tato akční, zábavná a místy i skutečně emotivní jízda si bezpochyby zaslouží mnohem více pozornosti, než se jí ve skutečnosti dostává.
Milionový závod (režie: Jerry Zucker, 2001)
To se takhle setkají Mr. Bean, dvě sestry v akci, bývalý přítel Drew Barrymore, Chris Griffin, nepotopitelná Molly Brownová a Monty Python v Paramountu na kávě s režisérem Jerrym Zuckrem. Ten jim říká: „Mám takový plán. Předěláme jednu starou věcičku. V podstatě to bude skoro totéž, jen s drobnými úpravami. Přidáme krávu létající za doprovodu Verdiho La Traviaty, zuřivou židovskou rodinku na srazu veteránů, která utekla z muzea v Adolfově autě, mstivou prodavačku veverek, krádež raketového auta a pochopitelně i nějakou tu nahou ženu. Bude to velká věc. Velká!“
„Vypadá to zajímavě, ale jak tohle může skončit?“ Ozve se za Paramount Pictures někdo bez osobnosti. „Nedokážeme si to totiž docela představit.“
„To je to nejlepší. Zavoláme nějakou kapelu, která se postará o náladu. Řekneme těm chlápkům, které jsem minule slyšel v kině, když jsem byl na Shrekovi. A rovnou z toho uděláme i benefiční koncert.“
„To bude dílo! Jdeme do toho!“ Ozve se sborově od stolu, zatímco Paramount rychle otevírá šampaňské.
A vy do toho také jděte. Nebudete litovat.
Ace Ventura 2: Volání divočiny (režie: Steve Oedekerk, 1995)
Možná nebudete souhlasit, ale dvojka příhod svérázného zvířecího detektiva má pro mnohé pachuť zbytečného a nevtipného pokračování. My s tím však tak trochu také souhlasíme. Zčásti i proto, že jsme s Ace Venturou (a Jimem Carreym!) vyrůstali, takže se nám na snímek vážou nostalgické vzpomínky. Ale důvodem je i prostý fakt, že podle nás to s tím humorem ani v dvojce není až tak hrozné. Carrey opět vládne a mnohé scény či hlášky u nás mají přímo kultovní status. Režisér Steve Oedekerk si tedy nějakou velkou ostudu určitě neudělal. I dodnes zůstává Volání divočiny dostatečně zábavnou jízdou.
Lake Placid (režie: Steve Miner, 1999)
Lidožravý krokodýl, nějaké ty mrtvoly a hlavně kopec zábavy. Povedené béčko, kterému nechybí nadhled a skvělý humor. Plusem jsou i výborní a sympatičtí herci - Bill Pullman, Bridget Fonda, Brendan Gleeson a zejména Oliver Platt. Ten zde střílí hlášky jako na běžícím pásu a svou roli excentrického profesora mytologie si nehorázné užívá. Plusem jsou i zdařilé efekty a příjemné tempo. Bát se příliš nebudete (ačkoli několik drsnějších scén se zde najde), Jezero je však slušnou pohodovkou, pokud chcete vypnout a prostě se jen bavit.
A co vy? Máte svého favorita? Neváhejte se s ním podělit v komentářích, možná se objeví v dalším díle.
