Seznam papežů je už pořádně dlouhý a mezi nimi se dají najít i zajímavá nej.
Papežský stolec je nepřetržitě obsazován od samotného vzniku křesťanství. V čele církve se vystřídala řada osobností, které se zapsaly do historie různě. Někteří spíše pozitivně, tak jak se na zástupce Boha patří, jiní se zase chovali spíše jako zástupci antikrista na Zemi. Díky tomu se dá vytvořit seznam těch nej z nej a my vám ho nyní přiblížíme. Klidně můžeš hádat s námi, ale hned na začátek je třeba zdůraznit, že osobností na papežském stolci bylo nespočet a do každé kategorie by se hodily i mnohé další. Toto je tedy náš reprezentativní výběr, který se nemusí shodovat s ostatními žebříčky. Ve většině kategorií může v jiném žebříčku figurovat úplně jiné jméno.
Nejhorší
Obecně se za nejhoršího papeže v dějinách považuje 214. papež Alexander VI. Svým civilním jménem byl znám jako Rodrigo Borgia. Alexander VI. se dostal na papežský stolec nekalými praktikami plnými úplatků, vražd, lží, vyhrožování a podvodů. Papežem se stal v roce 1492 a to tak, že musel před i během konkláve využít všechny své kontakty a peníze. Rodrigo Borgia začal hned po svém zvolení reformovat papežský úřad. Vytvořil efektivnější systém administrativy a dluh papežského státu výrazně snížil. Rovněž posílil i autoritu úřadu směrem k evropským panovníkům. Navzdory mnohým sporům, které měl s hlavami okolních států, vždy z nich uměl bravurně a diplomaticky vykličkovat. Proč je tedy označován za nejhoršího? Stojí za tím hlavně jeho osobnostní rysy. Alexander VI. se neštítil téměř ničeho a k dosažení svých cílů dokázal využít kdejakou praktiku. Kromě toho se obklopil milenkami a zplodil několik nemanželských dětí. Ty se staly rovněž slavné a v některých případech bohužel i symbolem další hříšnosti. Za všechny stačí zmínit papežovu dceru Lucrezii, která se díky otcovým politickým ambicím stala předmětem obchodu ve formě aristokratických sňatků. Mnohými byla osočována jako šlapka a dodnes figuruje i v seznamech největších nevěstek v historii.
Portrét Bartolomea Veneta přisuzovaný Lucrezii Borgia
Alexander VI. a jeho potomstvo však získali status největších hříšníků a nejhorších z nejhorších už během svého života. Pocházeli ze Španělska a v renesanční Itálii byli považováni za přistěhovalce. Vlna nenávisti přerostla do takové míry, že z Borgiů vytvořili jejich nepřátelé symbol zla. Alexander VI. je tímto ztělesněním dodnes a tento obraz je výrazně podporován už několik století. Určitě nepatřil k ctnostným papežům a na základě svých charakterových vlastností ani neměl co pohledávat na Petrově stolci, ale zcela jistě nepatřil k těm nejhorším. Byl typickým renesančním člověkem a politikem, kterému nejvíce záleželo na vlastním blahu a prosperitě rodiny. Za to byl ochoten zaplatit jakoukoli daň. Mezi papeži se však najdou i mnohem horší individua a nic na tom nemění ani skutečnost, že Alexander VI. obsazuje přední příčky ve většině seznamů hříšných papežů.
Nejzbožnější
Zatímco hledání toho nejhoršího je docela komplikované, paradoxně skutečně zbožných papežů až tak moc nebylo. Mezi nimi se skví hlavně Celestýn V. Byl 192. papež v pořadí a v úřadu vydržel jen několik měsíců během roku 1294. Působil totiž jako poustevník na hoře Morrone ve střední Itálii. Tam ho znali jako poustevníka Pietra Angelaria da Morrone a v širokém okolí se už během jeho života mluvilo o velké zbožnosti poustevníka z hory Morrone. V té době se na papežském stolci střídali kandidáti poměrně rychle a obsazení Petrova úřadu bylo pro mocné italské rody otázkou prestiže a velkých zisků. Před korunovací Celestýna V. volba trvala téměř dva roky, protože mocné rody se nedokázaly shodnout na společném kandidátovi. Nakonec se rozhodly pro nestranného papeže a do úřadu zvolily nepřítomného poustevníka, který se těšil všeobecné úctě.
Na volbě Celestýna V. se shodly všechny vlivné strany
Příští papež to přijal s nevolí a považoval to dokonce za pokušení ďábla. Když ho vyhledali papežští vyslanci, aby mu oznámili radostnou zprávu, utekl. Nakonec úřad s nechutí přijal a přestěhoval se do Neapole, kde sídlil král Karel II. z Anjou. Stal se loutkou v jeho rukou, ale novému papeži to bylo jedno. Mnohem více ho trápila zhýralost a hříšnost, jíž se stal svědkem. V úřadě doslova trpěl, bylo mu jasné, že nedosahuje ani vzdělání ani zkušenosti k tomu, aby vedl církev. Sám sebe považoval za nehodného úřadu a chtěl se vrátit zpět do hor k poustevnickému životu. Nakonec to došlo i těm, kteří si ho vybrali. Celestýn V. abdikoval v prosinci 1294 (do úřadu nastoupil v červenci téhož roku) ve víře, že se bude moci vrátit do hor. Karel II. ho však nechal zatknout a uvrhnout do jámy, kde v roce 1296 zemřel. Abdikace Celestýna V. se setkala s obrovskou nevolí obyčejných lidí, kteří ho považovali za andělského papeže a světce už během života.
Nejstarší
Nejstarším papežem v dějinách byl 79. papež Agatho. Narodil se kolem roku 577 na Sicílii. Za papeže byl zvolen v pokročilém věku v roce 678. V té době mu bylo úctyhodných sto let. Navzdory vysokému věku přistupoval k funkci papeže opravdu zodpovědně a aktivně se účastnil všech synod a koncilů, které během jeho pontifikátu probíhaly. Rovněž s nadšením vystupoval i v otázkách víry. V době Agathova života křesťanství ještě nebylo jednotné a zmítala jím různá alternativní učení a výklady, které byly postupně zavrženy jako hereze. Aagatho zavrhl jedno z nich. Bylo to v té době oblíbené učení monotheletismu (týkalo se sporu o lidskou a božskou podstatu Ježíše Krista), které mělo podporu v nejvyšších kruzích. Za šíření monotheletismu se postavili byzantský císař i konstantinopolský patriarcha, což byly v raném křesťanství stejně silné autority jako samotný papež. Přesto se Agathovi podařilo prosadit zavržení nauky a západní církev ji začala vnímat jako kacířské učení. Agatho zemřel 10. ledna 681 v Římě ve věku 104 let a stal se tak nejstarším úřadujícím papežem v dějinách.
Nejzvrhlejší
V této kategorii je adeptů určitě dost a výběr není vůbec jednoduchý. Po dlouhém zvažování se však vítězem stává Jan XII. Byl to 131. papež a jeho pontifikát trval mezi lety 955-964. Jan XII. byl poslední papež, který uzavírá období tzv. pornokracie (vláda milenek). Toto období je považováno za nejvíce úpadkové v celých dějinách církve. Jan XII. se narodil jako Oktavián v rodině vlivného římského velmože. Už od útlého dětství se stal předmětem obchodu, když se jeho otec snažil dosadit syna na papežský stolec. Jan XII. na něj nakonec usedl ve věku 18 let a stal se zároveň jedním z nejmladších papežů v dějinách. Měl sice urozený původ, ale na jeho mravech to příliš znát nebylo. Už od začátku nástupu na úřad, se příliš o otázky víry nezajímal.
Ba přímo naopak, papežství ho zajímalo jen do té míry, pokud se jednalo o světské záležitosti - rozšiřování území, dostatek majetku a zabezpečení. Vatikán proměnil v nejznámější nevěstinec v Římě, kde pořádal sexuální orgie pro konkubíny a vlivné hosty. V Lateránském paláci si vytvořil osobní harém s nejvybranějšími děvkami. Odměňoval je za služby liturgickými zlatými předměty jako byly kalichy, monstrance či jiné předměty, které sloužily k bohoslužbě. Peníze, které shromáždil Svatý stolec od poutníků a věřících utrácel v hazardních hrách a během svých hostin. Světil kněze za úplatek, kardinály a každého, kdo se mu vzepřel, nechal mučit a popravit. Obviněn byl dokonce z incestu s vlastní matkou. Jan XII. si za krátkou dobu vytvořil mnoho nepřátel. Okolnosti jeho smrti jsou nejasné, zemřel ve věku 27 let. Kronikáři k němu ironicky poznamenali: Další papež, který zemřel v posteli, bohužel, ne ve vlastní.
Nejkratší působení
Mezi nejkratší pontifikáty se počítá více adeptů, ale o prvenství se vede tichý spor. Neoficiálně byl nejkratší působícím papežem Štěpán II., který byl v roce 752 vybrán z kardinálů. Zemřel však za tři dny a oficiálně nebyl intronizován (dosazen do úřadu). Církevní seznamy ho proto mezi papeže nepočítají přesto, že byl zvolen podle tehdejších pravidel. Zakrátko byl zvolen nový papež (92. v pořadí), který přijal stejné jméno - Štěpán II. (752 - 757). Za oficiálně nejkratší pontifikát je tedy považován Urban VII., který byl (v roce 1590) 228. papežem v pořadí. Ve funkci vydržel 13 dní (15.-27. září 1590), zemřel na malárii. Krátké období jeho pontifikátu se spojuje s prvním zákazem kouření v dějinách. Exkomunikací pohrozil každému, kdo by kouřil, šňupal nebo žvýkal tabák v církevní budově. Mezi nejkratší pontifikáty patří další plejáda papežů, z nichž osm nepřežilo v úřadu více než měsíc. Posledním krátkým pontifikátem byl Jan Pavel I., který byl v úřadu 33 dní (26. srpna - 28. září 1978).
Nejbojovnější
Papež bojovník, i tak je v dějinách známý 216. pontifik Julius II. V úřadě působil v letech 1503-1513 a během jeho pontifikátu dosáhl papežský stát nevídaného rozmachu. Bojoval o vymanění se z pod vlivu ostatních monarchů, rozšíření hranic papežského státu, přičemž jeho snahou bylo, aby učinil papeže vládcem nad celým italským územím. Proti nepřátelům bojoval vždy v čele svého vojska a v plné zbroji. K dosažení cílů využil i své diplomatické schopnosti, když se mu podařilo vytvořit tzv. Svatou ligu (aliance evropských panovníků proti Benátské republice). Papežské vojsko začal obsazovat elitními švýcarskými oddíly, které jsou dodnes osobní stráží Jeho Svatosti. Války, které Julius II. vedl, nakonec nevedly k požadovaným úspěchům a na konci jeho života se papežský stát rozléhal na přibližně stejném území jako v době, kdy přebíral úřad.
Náhrobek Julia II. v Bazilice sv. Petra v Římě
Přesto se mu podařilo vytvořit ze Svaté stolice partnera evropských monarchů a to jak na diplomatickém, tak i na bitevním poli. Zároveň byl výrazným mecenášem umění a na jeho výplatní listině se nacházely ty největší osobnosti renesančního umění. Za jeho pontifikátu se přistoupilo k přestavbě Baziliky sv. Petra podle projektu Donata Bramanteho nebo k výzdobě Sixtinské kaple.
Nejtvrdší
Mezi papeži se zaskvělo i mnoho osobností, které vládly úřadu pevnou rukou. Z nich vybíráme 157. papeže - Řehoře VII. (1073 - 1085). Jako papež se zaskvěl nekompromisním postojem v boji o investituru. Byl to zápas na přelomu 11. a 12. století mezi církevní a světskou mocí o to, kdo může dosazovat církevní hodnostáře do úřadu. Přestože Řehoř byl zvolen papežem v rozporu s církevním právem - do úřadu ho uvedl lid, který si ho vybral během pohřbu jeho předchůdce Alexandra II. - v otázce jmenování dalších funkcionářů byl docela nekompromisní. Dospělo to až do otevřeného konfliktu s římským králem Jindřichem IV. Řehoř totiž na přelomu let 1074/1075 vydal bulu Dictatus papae. V ní uvedl, že římský biskup stojí nad všemi církevními a světskými hodnostáři, je přímým zástupcem Boha na zemi a může hodnotit či soudit kohokoli. Naopak, nikdo si nesmí dovolit soudit papeže, protože papež je neomylný. Jablkem sváru se stala formulace, v níž Řehoř tvrdil, že jen papež smí dosazovat a odvolávat biskupy, krále či císaře. Jindřich IV. byl takovýmto postojem papeže rozhořčen a své postavení si chtěl za každou cenu obhájit.
Cesta do Canossy
Papež ho proto zbavil trůnu, uvrhl ho do klatby a exkomunikoval. Od Jindřicha se postupně odvrátili všichni jeho mocní podporovatelé a musel čelit otevřené revoltě v německých zemích. Po nátlaku a hrozbě, že přijde o svůj trůn, se rozhodl papeže odprosit. Vyhledal ho v lednu 1077 na hradě Canossa v severní Itálii. Jindřich podnikl pouť do Canossy pěšky jako poutník a kajícník, aby u papeže vyprosil zrušení kletby. V Canosse čekal tři dny na přijetí. Stál na nádvoří hradu, oblečený jako vandrák a s nikým nesměl promluvit. Cesta do Canossy se stala metaforou pro ponižující prosbu o odpuštění. Papež z císaře kletbu nakonec sňal, ale spory se tím nevyřešily. Řehoř VII. však nadále vystupoval tvrdě vůči každému odpůrci.
Nejkrutější
Opět, zástup papežů, kteří vynikali svou krutostí, je nesmírně dlouhý. Vybrat jedno jméno není vůbec jednoduché. Konečně, za souhlasného potlesku a odmítavého pískotu zároveň, padá volba na Inocence VIII. Historici se shodují, že jeho pontifikát patří k nejtemnějším obdobím papežství. Inocenc VIII. byl 213. římský biskup a jeho pontifikát probíhal v letech 1484-1492. Během volby úřadovaly většinou intriky a úplatky, které mu skutečně pomohly na Petrův stolec. Papežský úřad získal ve zbídačelém stavu, jeho předchůdci vytvořili obrovské dluhy a výrazně narušili diplomatické vztahy Svatého stolce s okolními státy. Inocenc se sice snažil tyto nedostatky odstranit, ale jeho vágní politika jen prohlubovala krizi papežství. Krutost, o níž mluvíme, však projevil v bule Summis desiderantes affectibus z roku 1484. Na text této buly navazuje práce dominikánů Jindřicha Kramera a Jakoba Sprengera z roku 1486. Známá je jako Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice).
Inocenc svou bulu adresoval přímo autorům příručky pro rozpoznání čarodějnic. Nakázal jim tvrdě a nekompromisně postupovat vůči čarodějnicím v Německu. Na jejich odhalování a potlačení měli využít všechny dostupné metody inkvizice. V době, kdy šílenství strachu z čarodějnictví zmítalo Evropou v plné síle, bylo požehnání papeže jako zelená na semaforu. Začalo ukrutné pronásledování čarodějnic a skutečně nikdo si nemohl být jistý, že na něj nepadne stín podezření. Inocenc pravděpodobně nepočítal s tím, že jeho požehnání vyvolá kruté pronásledování nevinných, které si vyžádalo přibližně milion obětí - převážně žen - po celé Evropě. Přesto se vůči čarodějnicím stavěl s maximální krutostí a jejich pronásledování podporoval s rázností a tvrdostí, která nebyla vlastní téměř žádnému papeži.
Nejzkorumpovanější
Papežský stolec nebyl jen otázkou prestiže, ale i zdrojem neomezených příjmů. Kandidáti se proto předháněli v tom, kdo se stane hlavou církve i s celkem zištných důvodů. Mezi těmi, kteří se proslavili hlavně pro své hospodaření a nakládání s prostředky Svaté Stolice, je také nespočet kandidátů. Jeden z nich byl však přeci jen v čemsi precedentem. Benedikt IX. nastoupil na papežský stolec v roce 1032 jako 145. papež v pořadí. V době uvedení do úřadu mu bylo pouhých 14 let a stal se tak zároveň nejmladším papežem v historii. Pocházel z významné šlechtické rodiny a pro kariéru papeže měl vynikající předpoklady, vždyť z jeho rodiny pochází nejvíce papežů v historii. Dva předchůdci v úřadu byli zároveň jeho strýcové a otec se zasloužil při volbě svého syna výraznými úplatky. Benedikt IX. byl již svými současníky označován za zkaženého. Nebyly mu cizí žádné lsti. Své protivníky odstavil úplatky, lží nebo přímo vraždami.
Dospělo to tak daleko, že byl z Říma vyhnán. Místo papeže zaujal nový kandidát - Silvestr III. Benedikt se však do Říma za necelý rok vrátil a tentokrát on vyhnal Silvestra. Veřejné mínění stálo proti staronovému papeži a Benedikt se rozhodl jednat skutečně netradičně. Svůj úřad prodal vlastnímu kmotrovi - Janu Gratianovi. Ten přijal jméno Řehoř VI. Benedikt brzy litoval tohoto kroku a vrátil se do Říma, aby žádal navrácení úřadu. V té době vystoupil se stejným požadavkem i Silvestr III. Kvůli kupčení se Svatopetrským úřadem tak měla církev rázem tří papeže. Nebyla to ojedinělá situace a ještě hodněkrát se opakovala, ale jen v tomto případě šlo o výjimečný stav, kdy se jeden papež vzdal úřadu ve prospěch druhého za výrazné finanční odškodnění.
Nejmilovanější
V úřadě římského biskupa se navzdory všem neduhům vystřídaly i pozitivní osobnosti. Papežové, kteří byli opěvování skutečně jako muži na správném místě. Hlavně moderní papežství je tím ovlivněno. Církev působí pod drobnohledem světové veřejnosti a nemůže si dovolit chyby na nejvyšším postu. Papežové od druhé poloviny minulého století jsou označováni také jako moderní. Ne všichni dosahovali stejných kvalit a ne všichni si auru světce skutečně zaslouží, ale mezi nimi je osobnost, kterou lze označit za jednoho z nejmilovanějších papežů v historii. Jan XXIII. byl 261. pontifik a v úřadu působil v letech 1958-1963. Celý život zasvětil působení v papežských službách, až nakonec sám usedl na Petrův stolec. Pro své diplomatické aktivity a snahy o zmírnění tlaků Studené války je označován také jako papež míru. Jan XXIII. je však mnohem více známý svým přístupem k funkci papeže. Církev se snažil co nejvíce zlidštit a přizpůsobit moderní době. Známé jsou jeho výlety mimo brány Vatikánu, které směřovaly mezi obyčejné lidi. Vatikánské bezpečnostní službě tím přidělával starosti, protože nikdy nevěděla, kdy se papež opět rozhodne nepozorovaně vytratit. Ve světě si získal vtipnou přezdívku Johnny Walker, která byla anekdotou na známou značku whisky. Papež si tuto přezdívku osvojil a s humorem ji i používal.
2. vatikánský koncil
Pro své oficiální návštěvy vyhledával místa, která byla pro jeho předchůdců nemyslitelná. Navštěvoval věznice a nemocnice, kde mluvil přirozeným jazykem lidí, s nimiž přicházel do kontaktu. Sám sebe oslovoval jako „já“ a ne jako „my“, což bylo typické pro jeho předchůdce. Časopis Time ho v roce 1962 označil za osobnost roku. Kromě toho výrazně zlidštil církev jako takovou, zbavil ji středověkých a zastaralých praktik. Otevíral i palčivé otázky antikoncepce, interrupce, rozvodu, homosexuality. Stál za konečným vyrovnáním se s judaismem a nastolil nový směr ekumenismu. Současníci ho považovali za andělského papeže, který sršel vtipem a lidskostí. Jeho největším odkazem bylo svolání 2. vatikánského koncilu, který se zabýval mnoha tématy a tím, jak Církev přiblížit moderní společnosti. Zemřel v roce 1963 během řízení koncilu na rakovinu žaludku. Do historie se zapsal jako jeden z nejmilovanějších papežů.
