Jaký byl životní příběh nejslavnějšího českého sportovce?
Není snad v naší zemi nikoho, kdo by dnes neznal jeho jméno. Píše se rok 1952 a společně s ním také jedna skvělá kapitola v historii československé atletiky. Emil Zátopek povyšuje na olympijských hrách v Helsinkách své předešlé výsledky zase o krok blíže hvězdnému úspěchu – vyhrává v běhu na 5 kilometrů, v běhu na 10 kilometrů i maratonský běh. Ten běží poprvé v životě. Všechny tři disciplíny navíc okoření novým olympijským rekordem. Nejsou to jen křečovité grimasy, tolik typické pro jeho běh, ale hlavně výsledky, které výmluvně dokazují talent, úsilí a píli, kterými atlet vynikal. Pojďme si připomenout další úspěchy, ale také překážky, které osud sportovci na jeho životní trati přichystal.
Emil Zátopek se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici. Jeho rodina byla veliká. Měl sedm sourozenců a rodiče tak přirozeně neoplývali velkými finančními prostředky. Velice brzy, v šestnácti letech, se Zátopek stává dělníkem v obuvnické továrně Baťa ve Zlíně. V této době už se také věnuje lehké atletice, ovšem pouze okrajově. Zlomovým okamžikem, který pravděpodobně nasměroval mladého Zátopka k běžecké kariéře, byl rok 1941. Tehdy jej vychovatel v průmyslové škole určil jako jednoho z běžců, který se má účastnit tradičního běhu městem Zlín.
„Jednoho dne ukázal závodní trenér, který byl mimochodem velmi přísný, na čtyři chlapce včetně mě a řekl, že půjdeme na běžecké závody. Protestoval jsem, že jsem moc slabý a nemám na běhání kondičku, ale trenér mě poslal na prohlídku a doktor řekl, že jsem naprosto zdravý. A tak jsem musel závodit. Když jsem se rozběhl, cítil jsem, že chci vyhrát, ale skončil jsem až druhý. A tak to celé začalo,“ vzpomínal později sportovec.
Od této chvíle se Zátopek pouští do běhání naplno. Trénuje mezi tehdejší běžeckou elitou, jako byl například Tomáš Šalé nebo Jan Haluza, který jej dva roky neoficiálně vedl. Bohužel jsou tyto jeho začátky nepříliš úspěšně a Zátopek na menších závodech vítězství nedosahuje. Musí změnit přístup. Musí začít jinak, sám a lépe. Tehdy vzniká onen jeho známý tréninkový systém, díky kterému se dostal na pomyslnou špici světové vytrvalecké atletiky – běh 400metrových úseků s několikanásobným opakováním.
To změnilo vše. Nový systém začal konečně přinášet první větší úspěchy. V roce 1944 si zapisuje první český rekord v běhu na 2 000 metrů s časem 5:33,4. Později ve stejném roce přihodí ještě další rekord, tentokrát v běhu na 5 kilometrů, který jako první u nás zaběhl v čase pod 15 minut. Kdyby tehdy jen tušil, že takových rekordů, i na světové úrovni, bude mít na svém kontě celou řadu.
Na pěti kilometrech mu to opravdu jde. Nejen že mezi léty 1945–1954 sbírá jeden titul mistra Československa za druhým a v letech 1947–1954 stojí v čele také světových tabulek. Opět je na čase podniknout změnu a Zátopek se zaměřuje na desetikilometrovou trať. Už v roce 1948 vyniká rekordem i zde, když jako první československý běžec zaběhne 10 000 metrů pod 30 minut. Záhy se tato oblast stává Zátopkovou zlatou disciplínou. Připisuje si další rekordy, další významná vítězství a na krku se mu houpou nejcennější medaile z olympiád v letech 1948 a 1952. Také v osobním životě dosahuje jednoho krásného triumfu. V roce 1948 si bere za manželku oštěpařku Danu Ingrovou, která mu bude do konce života oporou jak na poli sportovním, tak rodinném. Společně právě vytvořili jednu z nejznámějších a nejúspěšnějších manželských dvojic československého sportu.
Emil Zátopek a atlet Gorno na olympijských hrách v Helsinkách, 1952
Následující olympijské hry v Melbourne už se bohužel nenesou ve jménu úspěchu. Jeho výkon značně snižuje podstoupená operace kýly a Zátopek tehdy nastoupí pouze do maratonského běhu, ve kterém končí až na šestém místě. Kariéru aktivního sportovce končí v roce 1958 a angažuje se na ministerstvu národní obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk.
Odtud se pak píše ta nejsmutnější kapitola Zátopkova života. Přichází rok 1968, okupace Československa a Emil Zátopek velmi otevřeně hovoří o tom, co si o celé situaci myslí. Bohužel k nelibosti místních soudruhů a soudružek. Tehdejší nejúspěšnější atlet tak rázem přichází nejen o své pracovní postavení, ale také o svůj status „národního hrdiny“ a na necelých sedm let se stává obyčejným dělníkem s lopatou v ruce.
„Cestou do Prahy se Patxi rozplakal. To když viděl, že Emil spává v maringotce a v montérkách se brodí bahnem. Takhle tady opečováváte svou modlu? Nechápal. A mně ještě víc došlo, že to, co se tu děje, asi není normální,“ vzpomínala dle serveru Lidovky.cz v roce 2011 Dana Zátopková na setkání jejího muže s přítelem a španělským sportovním činovníkem Patxim.
Emil Zátopek na besedě o Pražském jaru na Fakultě sociálních věd a publicistiky, podzim 1968
Od roku 1969 pracoval čtyřnásobný olympijský vítěz a osmnáctinásobný světový rekordman u Stavební geologie. Dělal klasické dělnické práce – kopal studny, pracoval na vrtech a sportovní dres vyměnil za montérky. On sám vzpomínal na tuto dobu takto: „Práce jsem se nebál, ale v Praze mě nikdo nechtěl zaměstnat. Takže jsme se s Danou dostali do klatby, nesmělo se o nás psát, navíc jsem nemohl sehnat místo. Bylo však hodně těch, kterým bylo ublíženo mnohem víc.“ Je zřejmé, že podobný osud potkal mnoho dalších úspěšných sportovců.
Dělnickou pozici opouští až v roce 1976, kdy dostal místo v dokumentačním středisku ČSTV na Strahově. Zátopek, jenž vynikal svou pracovitostí a ochotou zastat i tu nejtěžší dřinu, se však v takovém kancelářském prostředí necítil vůbec dobře. „Ale byl tam nešťastný, v kanceláři si připadal jako v kleci. Mnohem lépe se cítil v partě vrtařů, kde mu pomáhala jeho houževnatost a šikovnost,“ říkala Olga Lišková, rodinná přítelkyně Zátopkových.
V posledních letech 20. století konečně přichází uznání, které si Zátopek bezpochyby zasloužil. V roce 1997 získal ocenění našeho nejlepšího atleta 20. století a o dva roky později nejlepšího olympionika naší novodobé historie.
Emil Zátopek se dožil 78 let. Zemřel 22. listopadu 2000 po prodělané mozkové mrtvici a místo jeho posledního odpočinku se nachází v rožnovském skanzenu. Významné výkony a skvělou reprezentaci československého národu na poli světové atletiky už tak dnes připomíná pouze náhrobní kámen s olympijskými kruhy a manželka Dana Zátopková, která včera oslavila úctyhodné životní jubileum 95 let.
