Návrat k tradičním představám hrdinství, rodiny a respektování sebe sama. To jsou podle Taylora prostředky k obraně před vládou moderních technologií.
Filozofie nemusí být vždycky nudná. Pokud se dokážeš naladit na vlnu konkrétního myslitele, kterého zvolíš, může ti dát docela cenné rady do života. Stačí tomu věnovat trochu času, vytrvalosti a odhodlání. Věrným příkladem takového filozofa, který poměrně srozumitelným jazykem hovoří k dnešním lidem, je třeba šestaosmdesátiletý kanadský rodák Charles Taylor. V jednom ze svých děl jménem Etika autenticity mluví o tom, jak je těžké si v dnešním zrychleném světě udržet povědomí o vlastní identitě. To je poměrně aktuální téma na to, že pánovi je skoro 90 let. Nemyslíš?
V knize Etika autenticity Charles Taylor rozebírá změny, které v moderní době zapříčinily odkouzlení světa. První z nich je individualismus, značící mizení heroického rozměru života, vyššího smyslu. Obrácení do sebe. To zplošťuje životy a uzavírá cestu k ostatním lidem a společnosti. Lidé ztrácejí širší perspektivu, protože se zaměřují pouze na své životy. Mizení morálních horizontů, jako je tradiční představa rodiny, apod.
Dominantní postavení technologie nejen v lékařství
V pořadí druhý je instrumentální rozum, který vše uzpůsobuje tomu, aby to vyhovovalo potřebám a směřovalo k štěstí a blahobytu. S instrumentálním rozumem souvisí dominantní postavení technologie. Nutí hledat technologická řešení tam, kde je mnohdy požadováno něco jiného. Třeba morální rozhodnutí.
Taylor zde uvádí příklad, který přejal z knihy Patricie Bennerové, o technizaci lékařství. Lékaři se v dnešní době k pacientům chovají jako k místu technického problému místo toho, aby pacienta vnímali jako skutečnou lidskou bytost, která má city a strach. Navíc důsledkem technizace v lékařství doktoři podceňují péči laskavých sester, která pacienty může povzbudit.
Na neméně zajímavém příkladu Alberta Bergmana dále Taylor ukazuje, jak velmi negativní dopad má technologie na souznění a hloubku mezilidských vztahů. Pokud chtěli lidé dříve zatopit, musela se na tomto aktu podílet celá rodina. Naštípat dříví, dát jej do krbu, atd. Společnou činností se utužovaly vzájemné vztahy. My dnes naproti tomu máme ústřední topení, takže nemusíme pro to, aby nám bylo teplo, dělat de facto nic, tím méně společně.
Relativismus mladých
Taylor uvažuje o relativismu mladých lidí, což podkládá knihou Allana Blooma, akademického politického teoretika, The Closing of the American Mind, která pojednává o názorové atmosféře mezi dnešními studenty. Podle Taylora je relativismus do jisté míry založen na vzájemném respektu, neboť základ, z něhož vychází, říká, že každý má své hodnoty, o nichž není možno diskutovat. Nikdo by tedy neměl zpochybňovat hodnoty druhých.
Svoboda neleží v technologiích, hledej ji v tradici
Taylor se domnívá, že k tomu, aby ses stal skutečně plnohodnotnou a opravdovou lidskou bytostí, je třeba získat nezávislý a zásadní morální význam, k němuž dojdeš, spojíš-li se se svými city. Toto stanovisko se objevovalo již dříve, avšak s tím rozdílem, že dříve se k plnohodnotnému bytí docházelo skrze spojení s Ideou či Bohem. Akt obrácení do sebe, spojení se sebou samým jakožto cesta za plnohodnotným bytím, se objevil mnohem později a umožnil nám poznat sebe samé jako bytosti mající určitou vnitřní hloubku.
Ze všech myslitelů, kteří přispěli k této významné změně, uznává Taylor nejvíce J. J. Rousseaua. V souvislosti s tím zmiňuje Rousseauovu myšlenku, kterou nazývá „sebeurčující svobodou“ a kterou označuje za ideál stejně jako autenticitu. Jsou to dva odlišné ideály, které se vyvíjely společně. Idea sebeurčující svobody říká, že jsem svobodný, pokud o tom, co se mne týká, rozhoduji svébytně a nejsem přitom formován vnějšími vlivy.
Každý má své měřítko, jak být člověkem
Dále Taylor hovoří o mocném morálním ideálu, který uchovala tradice, a který vychází zejména z Herdera, jenž přišel s myšlenkou, že každý má svůj originální způsob, své vlastní osobité měřítko, jak být člověkem. Musíš být věrný vlastní představě o tom, jak být dobrým člověkem, jinak by ses míjel s cílem svého života, unikalo by ti, co zrovna pro tebe znamená být člověkem. Ve věrnosti své vlastní originalitě se skrývá uvědomění možnosti, která náleží pouze mně, věrností své vlastní osobitosti definuješ sám sebe. A právě toto uvědomění je, jak říká Taylor, základem porozumění modernímu ideálu autenticity a cílům sebeuskutečnění a seberealizace, v jejichž smyslu bývá ideál obvykle formulován.
Sám sebe objevuješ i díky druhým lidem
Plnohodnotnou lidskou bytostí se podle Taylora stáváš užívám řeči, gest, umění, lásky a přátelství. Do nich jsi zasvěcován skrze komunikaci s druhými. I osamělý umělec adresuje své dílo budoucím divákům, poustevník vede dialog s Bohem. Vlastní identitu vždy definuješ v dialogu, v komunikaci s druhými. Identitu definuje to, kdo jsem a odkud pocházím. Objevuje se zde termín „signifikantní druzí“, což jsou lidé, prostřednictvím kterých objevuješ a formuješ sám sebe. Signifikantní druzí, kteří se objevili již na počátku tvého života, tě trvale ovlivňují. Nejjednodušším příkladem toho jsou rodiče.
Úpadek hierarchického členění společnosti
Podle Taylora potřebuje tvoje identita uznání ze strany druhých. V souvislosti s tím zmiňuje dvě změny, které zapříčinily moderní zájem o identitu a uznání.
První z těchto změn je zhroucení společenských hierarchií, které byly základem cti. Základní charakteristikou a smyslem cti bylo to, že nemohla náležet a také nenáležela každému. Proti tomuto stojí dnes moderní pojem důstojnosti, která náleží každému, aniž by se o ni musel jakkoliv ucházet, protože je lidským bytostem vrozena.
Druhá změna také zčásti souvisí s úpadkem hierarchicky rozčleněné společnosti. Dříve byla osobní identita často určována na základě toho, jaké sociální postavení dotyčný měl. Ideál autenticity vede k oslabení této sociálně definované identifikace, poněvadž v jeho rámci je identita utvářena v nitru člověka, nikoliv na základě sociálního postavení. Jako příklad uvádí Taylor již výše zmíněného Herdera, který říká, že jakmile se ideál autenticity objeví, vyzývá každého k odhalování vlastní svébytné životní cesty, která nemůže být už z důvodu definice odvozena sociálně, ale musí být utvářena právě v nitru člověka.
Útlak jako odepření uznání
S určitým sociálním postavením, a z něho odvozené identity, přicházelo také určité sociální uznání, poněvadž tato identita byla založena na společenských kategoriích, které všichni považovali za samozřejmé. S moderní dobou přicházejí podmínky, za nichž může úsilí o uznání selhat. Na rozdíl od sociálně odvozené identity, která uznání dostala bez jakéhokoliv vlastního přičinění, musí niterně se utvářející identita o své uznání doslova bojovat. Nedisponuje vrozeným uznáním jako sociálně odvozená identita, proto jej musí získat na základě směny, která se však nemusí vydařit. Odepření uznání pak může být formou útlaku. Projekce podřízeného nebo ponižujícího obrazu na druhého člověka může vést, v míře svého zvnitřnění, k narušení či útlaku.
