V neziskové organizaci Člověk v tísni pomáhají lidem v Česku i zahraničí již 25 let.
Dokážete si představit vycestovat na několik měsíců nebo let do nějaké daleké země, kde místní obyvatelé bojují s chudobou, hladem, živelnou katastrofou nebo důsledky válečných konfliktů, abyste jim pomohli jejich životy alespoň částečně zlepšit? Organizace Člověk v tísni se humanitární pomocí a podporou vzdělávání zabývá již od roku 1992. Za tu dobu pomohla nespočtu lidí u nás i ve světě. Tamara Stupalová je jednou z těch, která se rozhodla v rámci Člověka v tísni vydat na zahraniční misi a z druhého konce světa nám ochotně odpověděla na naše zvídavé otázky. Jak vypadá její běžný den nebo jak bojuje se steskem po domově? Čtěte dál.
Tamaro, kde jsi a jak tam vypadá současná situace?
Jsem právě na filipínské misi Člověka v tísni. Bydlím tu na ostrově Eastern Samar, ve měste Guiuan, což je jedna z nejchudších oblastí Filipín. Člověk v Tísni na ostrově Eastern Samar působí od roku 2013, kdy tuto provincii zasáhl ničivý tajfun Haiyan/Yolanda, který si vyžádal okolo 7 000 obětí. Od té doby tu mnoho lidí bylo schopných obnovit svá živobytí, region ale stále bojuje s chudobou. Člověk v Tísni působí na Filipínách též v oblasti pozemkových práv, v prevenci živelných katastrof a ve sféře humanitární pomoci, specificky ve městě Marawi na ostrově Mindanao. Nejzávažnější je dnes situace v Marawi, kde kvůli nedávnému konfliktu okolo 400 000 lidí muselo opustit své domovy.
Proč je ta situace na Filipínách právě taková?
Filipíny jsou jednou ze zemí na světě, která je nejvíce náchylná k živelným katastrofám. S tropickými bouřemi, vlnami tsunami, zemětřesením a záplavami se tu musí počítat. Zodpovědnost leží převážně na místní vládě a občanské společnosti, kteří se musí na přírodní katastrofy náležitě připravit a snažit se snižovat riziko ztráty na životech a materiálních škod. Některé části Filipín jsou více rozvinuté než jiné, což je z určité části způsobené nerovnými poměry v oblasti vlastnictví půdy a potřebou agrární reformy. Roli hrají i další faktory, například tradiční způsob zemědělství v různých oblastech. A samozřejmě též současná veřejná politika vlády.
Co konkrétně na Filipínách děláš?
Momentálně pracuji na mediálním image naší mise a rozvíjím komunikační strategii (přečtěte si více o tom, čemu se věnujeme, zde!). Pomáhám kolegům též v oblasti Monitoring & Evaluation, kde přispívám svými znalostmi v oblasti statistiky a analýzy dat.
Jak na tebe, nebo práci Člověka v tísni v této oblasti obecně, reagují sami Filipínci? Jaké máte vzájemné vztahy?
Vice než 90 % zaměstnanců Člověka v tísni na Filipínách jsou místní lidé, což přispívá k tomu, že nás místní komunity vnímají pozitivně. Protože žiji na malém městě v odlehlé oblasti Filipín, místní lidé mě tu ze začátku vnímali jako kuriozitu, ale myslím, že už si na mne po dvou měsících zvykli. Filipínci jsou velmi přátelští a zvídaví lidé, zvláště co se týče cizinců. Takže se mi neustále stává, že se se mnou někdo dá do řeči a vyzvídá, odkud jsem a co tu dělám – případně kolik centimetrů měřím!
Podělíš se s námi o nějaký zajímavý zážitek, který tě potkal během tvé práce na Filipínách? Něco, co tě vážně dostalo?
Vždy mě nejvíce dostane, když se bavím s lidmi o tom, proč podporují současnou vládu prezidenta Duterteho, který naprosto ignoruje lidská práva. Výsledky prezidentských voleb na Filipínách v roce 2016 jsou pro mě stále jednou z nejvíce šokujících událostí.
Každodenní život je též zdrojem různých malých překvapení, například to, že spousta místních lidí tu neumí plavat, i když žijí obklopeni oceánem, a na druhou stranu se často naučí jezdit na motorce už jako děti.
Vždy mě tu překvapuje přívětivost a zvídavost místních lidí, neustále se o mě zajímají a zvou mě na jejich rodinné události a oslavy. Obdivuji též schopnost Filipínců žít poklidně na břehu Tichého oceánu, i když kdykoliv může přijít živelná zkáza. A to, jak se neustále usmívají a vypadají vesele, i když jsou často velmi chudí.
Jak vypadá tvůj běžný den při takovém výjezdu v rámci neziskové organizace?
Každý den je jiný, podle momentálních úkolů a aktivit. Většinu mého času trávím v kanceláři prací na mediální kampani, monitoringu výsledků projektu a hodnocením dat a psaním projektů. Jiní moji spolupracovníci na druhou stranu tráví většinu času v terénu, jsou v kontaktu s farmáři a místními neziskovými organizacemi, objíždějí terénní projekty jako například kakaové školky, organizují si schůzky se zastupiteli provinční vlády a tak podobně.
Obligátní otázka, kterou dostáváš asi často – proč ses rozhodla být dobrovolnicí v organizaci člověk v tísni?
Už jako teenager jsem chtěla pracovat v oblasti humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. Možnost vyjet přes ČvT jako EU Aid Volunteer mě upoutala jako zajímavá příležitost pracovat v terénu a přispět k práci ČvT v rozvojové a humanitární oblasti. Mým cílem je najít způsob, jak pozitivně ovlivnit život alespoň miliardě lidí na této planetě!
Je to tvá první práce pro Člověka v tísni?
Ano. Už dříve jsem se ale účastnila projektů Člověka v tísni, například jsem na střední škole organizovala promítání filmů o lidských právech skrze program ČvT „Jeden svět na školách“.
Jak dlouho taková jedna mise probíhá?
Moje EU Aid Volunteers mise je na jeden rok. Jinak mise ČvT mohou být dlouhé od několika měsíců až po několik let.
Jak tedy bojuješ se steskem po domově?
Mám veliké štěstí, protože mě tu právě na Filipínách byli navštívit tři mí nejlepší kamarádi, kteří jsou původem ze Súdánu, Vietnamu a Chile.
Ale protože žiji v odlehlé, venkovské oblasti, moc mi tu chybí spojení s kamarády a také kulturní život. Řeším to tak, že každý den žhavím Messenger a WhatsApp, posílám kamarádům a rodině zprávy, fotky a hlasové zprávy a snažím se být v kontaktu s tím, co se děje ve světě skrz mezinárodní média a Twitter.
Může to být i nebezpečné pro tebe, třeba jakožto pro ženu?
Provincie Eastern Samar je velmi bezpečnou oblastí, navíc tu pro mě jako ženu-cizinku nesporně plynou určitá privilegia. Místní filipínské ženy tu rozhodně čelí větším výzvám a rizikům než já jako cizinka.
Takže ses zatím nedostala do situace, kdy bys měla opravdu strach?
Zatím ne, i když některé silné bouře ve mně vyvolávají alarm!
Je to podle tebe práce, kterou by mohl dělat kdokoliv?
Určitě ano, pokud se takový člověk o tuto práci skutečně zajímá. Samozřejmě to není pro někoho, kdo není naprosto vášnivě zamilovaný do působení občanské společnosti a práce neziskovek.
Jaké vlastnosti nebo předpoklady tedy musí mít člověk, který se dobrovolně vydá do nějaké krizové oblasti, aby tam pomáhal jiným?
Moje oblast momentálně není krizová, takže to mám v tom lehčí. Takový člověk by měl být naprosto přesvědčený o přínosu práce v neziskovém sektoru a flexibilní ohledně životních podmínek a komfortu. Měl by to být někdo, kdo se zajímá o lidi žijící v chudých, odlehlých anebo krizových oblastech a být schopen jim naslouchat. Užitečné jsou samozřejmě dovednosti potřebné v neziskovém světě, např. psaní projektů, interakce s médii, finanční administrativa, monitoring & evaluace, logistika, řízení kolektivu, práce s dobrovolníky a tak podobně. Důležité na misi je být schopen se přizpůsobit podmínkám a kolektivu a též umět žít bez dočasného přístupu k tomu, co nám je často nejdražší, jako rodina, přátelé a kulturní život, stejně tak jako stabilní politická situace, bezpečnost a respekt pro lidská práva.
Jak vypadá výběrové řízení pro Člověka v tísni na zahraniční misi?
Pro EU Aid Volunteers výběrové řízení bylo třeba vyplnit asi 20stránkovou přihlášku, poté následovalo několik pohovorů a nakonec psychologické testy a vyžádání referenčních dopisů.
Kde a jak se třeba mohou případní zájemci přihlašovat?
Všechna volná místa ČvT najdete na stránkách https://www.clovekvtisni.cz/en/career. O EU Aid Volunteers a nadcházejících přijímacích řízeních můžete číst více zde.
Co ještě dalšího patří k oblastem pomoci, které Člověk v tísni zaštiťuje?
ČvT působí mezinárodně v oblasti humanitární a rozvojové spolupráce a lidských práv. V Česku se ČvT soustředí na sociálně integrační programy, které se týkají nejen Romů, a též na práci v oblasti vzdělávání a zvyšování povědomí o porušování lidských práv. Třeba jste někdy slyšeli o filmovém festivalu „Jeden Svět“ nebo o dokumentární sérii „Příběhy bezpráví“.
Otázka na závěr – pojedeš znovu?
Zatím ještě nevím, mám spoustu plánů do budoucna, které zahrnují práci v humanitární oblasti stejně tak jako spoustu dalších věcí.
