...a každý den jich přibývá o více než 8 tisíc.
Víš, jaké je největší pohřebiště na světě? Wadi-us-Salaam (Údolí míru). Je to hřbitov v Iráku, ležící jen kousek od města Nadžáf. Připomíná jakousi vesnici pro zesnulé, a aby taky ne – spočívá tu přes 5 milionů mrtvých. Jde o vyprahlé, neveselé, 1400 let staré místo, kam stále odchází čerstvě zesnulí lidé na svůj poslední odpočinek. Digitální doba sociálních sítí ale s sebou přinesla daleko depresivnější místo, kde jsou k vidění stále přibývající duše zesnulých lidí. Facebook.
Stejně jako plasty, které zahodíme, zařízení, která nerecyklujeme nebo čerstvě narozená želva obrovská, tak i naše facebookové profily, komentáře a fotky mají velkou šanci, že nás přežijí. Už jenom číst komentáře, které jsme na internet napsali např. před deseti lety je podivný zážitek, a co teprve naše profily, které budou drancovat kyberprostor, i když už budeme dávno mrtví. Tímhle místem se za několik let existence stal Facebook. Na jeho serverech má profil více než 50 milionů již mrtvých lidí, z toho jich tři miliony umírají každý rok. Denně tedy umře přes 8 tisíc uživatelů tmavě modré sociální dítě.
Tímto aspektem se v knize „Delete: The Virtue of Forgetting in the Digital Age“ zabýval její autor, oxfordský profesor Viktor Mayer-Schönberger. „Když člověk zemře, členům jeho rodiny se radí, ať ho nechají jít – a oni to udělají. Ale co když internet toho člověka jednoduše nenechá jít?“
Věc se zdá být stále reálnějším problémem. Podle profesora se totiž neustále setkáváme s nějakými digitálními vzpomínkami, což nás neustále upoutává do minulosti. Jak uvádí model Kübler-Rossové, proces umírání má několik stádií popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření. A stejně tak na podobném principu funguje truchlení. Musí nutně dojít ke smíření, k čemuž však živé vzpomínky ani trochu nenapomáhají. Z myšlenek na minulost pak jde uniknout velmi obtížně, což nám brání ve schopnosti žít v přítomnosti.
V minulosti neslo duchovno pohřbívání i jakýsi fyzický prvek. Tělo se přineslo do kostela nebo na hřbitov a blízcí se s ním pokojně rozloučili. Ke vzpomínání pak bylo potřeba vytáhnout album fotografií nebo mít s osobou reálné hodnotné zážitky, které se urovnávaly a vstřebávaly přirozeně. Digitální data nám ale nedovolí jen tak zapomínat a vzpomínání naopak nebezpečně ulehčuje.
Je potřeba nezapomínat na fakt, že účty bývají i po smrti online a jsou stejně skutečné tak, jako jsou skutečné profily živých osob a tím dostáváme přístup nejen ke „zdravým“ a důležitým vzpomínkám na danou osobu, ale uchováváme si v paměti i ty nedůležité – to je podle profesora špatně, protože pak přicházíme o schopnost umět samotné vzpomínky třídit. Myšlenky na zemřelého nám v podstatě koriguje počítačový server umístěný na neznámém místě. A přijde chvíle, kdy bude na Facebooku více účtů mrtvých než aktivních. To by se podle odhadů profesora Hachema Sadikkiho z massachusettské univerzity mohlo stát v roce 2098.
Facebook se k tomuto palčivému tématu staví již od roku 2015 tak, že si uživatel může sám zvolit, co se v případě úmrtí s jeho profilem stane. Zůstane buď v původním stavu, zmražený, může být úplně smazán nebo je také možné svěřit profil do rukou důvěryhodného pozůstalého, který o něj bude pečovat.
Sociální síť preferuje volbu jakéhosi „pomníčku“, kdy rodinní blízcí doloží smrt jejich milovaného a jeho profil bude označen nápisem „Vzpomínáme“. Nehrozí tak, že by nám zesnulý posílal ze záhrobí automatické žádosti z FarmVille ani by nás Facebook neupozorňoval na jeho narozeniny. Ne ale všechny účty zesnulých lidí jsou takto označovány, mnozí lidé o funkci ani neví, a tak nechávají profil dále plout... a sloužit samozřejmě také jako cenný zdroj dat pro inzerenty.
Digitalizací duše se zabývá projekt společnosti Eterni.me. Jde o webovou stránku, kde zájemce může zakonzervovat sebe sama do digitální stopy, která bude žít i po jeho smrti. Potomci, vnoučata, blízká rodina i přátelé pak můžou komunikovat pomocí těchto dat i se stovky let zesnulým předkem. Sdílet vzpomínky, příběhy, dokonce i nápady, každý zájemce bude moci mluvit s digitálním avatarem a důkladně tak prostudovat své matky, otce, babičky, dědy...
Hodně velké science-fiction je pak robot identicky vypadající jako praprapratetička, či jakýkoliv jiný příbuzný, mající naprosto stejné zlozvyky i průpovídky, jak chladným hlasem, děsivě podobným tomu svému, reaguje na otázky, povídá zážitky z naprosto konkrétního data a streamuje do telefonů svých praprapravnoučat videa z narozeninové oslavy roku 2026. Mrazivá představa, ale i tímto směrem se může digitalizace duší vyvíjet.
Zajímavý případ se stal loni v květnu v Berlíně. Soud tam prošetřoval kauzu rodičů, kteří chtěli nahlédnout do zpráv své dvanáctileté dcery, aby věděli, zda byla šikanována předtím, než zemřela. Spáchala totiž sebevraždu. Skočila pod vlak. Rodiče si stáli za tím, že by nečekaná smrt mohla mít s kyberšikanou spojitost, avšak soud dal tehdy za pravdu Facebooku – pozůstalí nemají právo číst zprávy svých nejbližších, ani po jejich smrti. Zbylo jim tedy to, co ostatním: Mohou profil zakonzervovat, nebo smazat. V každém případě se přístup do profilu zesnulého musí vždycky zablokovat, aby tam už nikdy nikdo neměl přístup. Kdo totiž ví, co by děvče doopravdy chtělo?
Jak říká profesor Mayer-Schönberger: „Zapomnění není chyba, ale rys lidské kognitivní funkce. Zapomnění má funkci mentálního čištění, které nám umožňuje soustředit se více na přítomnost a být méně vázáni na minulost.“
