Nejschopnější římští císaři: Budovatelé akropolí, dobyvatelé národů i služebníci prostého lidu

Když se píše o římských císařích, většinou se pojednává o šílených despotech a ctižádostivých vrazích. V následujících řádcích si však představíme přesný opak – lidi, kteří svými činy zlepšili svou domovinu a byli jedním z důvodů, proč se stalo římské impérium vrcholem starověké éry.

Justinián I. – Poslední Říman

I navzdory pádu sesterského státního útvaru a neustálým vpádům barbarských kmenů se Východořímská říše drží v dobré kondici. Od roku 526 n. l. zde vládne císař Justinián, jehož hlavní snahou se stává obnovení západního římského impéria, ale i znovuzavedení otrokářských poměrů. Jeho zahraniční politika se tak transformuje na otevřenou expanzi na území zaniklé Západořímské říše – byzantská vojska obsazují Itálii, přičemž pokračují do severní Afriky, kde v bitvě u Desátého milníku vyhladí celé vandalské etnikum.

Zakladatel justiniánské dynastie dává ve snaze povýšit říši na novou, modernější úroveň kodifikovat klasické římské právo. Reviduje kodexy, reformuje a aktualizuje sbírku císařských zákonů, které později ovlivní celý právní řád říše. Svou moc a vítězné tažení zdůrazňuje výstavbou velkolepých staveb – chrám Boží moudrosti, církevní stavby v italské Ravenně, pestrobarevné mozaiky v Konstantinopoli. Podle historiků byl Justinián vynikajícím státníkem. I přesto, že pocházel z chudých poměrů, patřil mezi nejvzdělanější lidi tehdejší doby. Zajímal se o náboženské otázky a byl mimořádně pečlivý, ale i stejně chladnokrevně krutý a vypočítavý.

Vespasianus – Budovatel Kolosea 

Po obsazení Říma a popravě Vitellia se generál Vespasianus stává v pořadí devátým římským císařem a okamžitě se soustřeďuje na upevnění své moci. Legie věrné mrtvému „tyranovi“ rozpustí a vojákům nařídí přesun do dalekých provincií, zavede také princip budování menších táborů, aby velitelé neovládali příliš velké armády a území. Kvůli častým vzpourám etnicky promíchá složení pomocných vojsk. K armádě nový panovník přistupuje přísně i citlivě, přičemž se stává páteří její moci. I navzdory tomuto autoritativnímu znaku není lhostejný vůči senátu a s pravidelností se účastní jeho zasedání.

Obnovuje zrušený úřad cenzora a upevňuje spolupráci mezi centralistickým císařským úřadem a vlivnými římskými občany. Za Vespasianovy vlády dochází i k tvrdým ekonomickým reformám, které posilují politické postavení provincií – jejich obyvatelům je po novém udělováno římské občanské i latinské právo, což v konečném důsledku vede k hospodářskému růstu. Stejně tak vytváří plán konsolidace veřejných financí, zahrnující zvýšení daní či sofistikovanější zjišťování finančních úniků. Na vrcholu své vlády začal se stavbou ambiciózního Kolosea, v němž měly probíhat gladiátorské zápasy, rekonstrukce námořních bitev či dramatická představení.

Hadrianus – Samozvaný služebník státu 

Vynikající vojevůdce a rozvážný státník, který se více než na územní zisky soustředil na zajištění hranic. Na severu Británie a v jižních provinciích Afriky dal postavit nový obranný val (Hadriánův val) jako nárazníkovou zónu před útoky barbarských kmenů. Na dobytých územích vštěpoval domorodému obyvatelstvu pocit sounáležitosti s římskou orlicí, a to tak, že zaváděl řadu specifických občanských, politických a správních reforem.

Hadrián zavedl změny i ve správě říše – zvýšil počet úředníků, sepsal závazné edikty pro soudní řízení či povýšil císařskou radu na oficiální státní orgán. Jako správný panovník procestoval většinu své říše, aby se dozvěděl o potřebách a přáních běžného lidu. Tehdejší historici ho označují za všestranně talentovanou osobnost a milovníka řecké kultury, což později potvrdil rozsáhlými stavebními pracemi zejména v Aténách.

Claudius – Zvolený císařskou gardou

Už od mládí šikanován vlastní rodinou, která ho považovala za slabomyslného a jeho jméno používala jako nadávku. Právě díky tomuto odcizení se však po brutální smrti šíleného Caliguly stává Claudius císařem. Pretoriánská garda ho najde během rabování paláce ukrytého v koutě a na místě ho prohlásí za samovládce římského impéria. Claudius nastoluje osobní diktaturu opřenou o armádu a byrokracii. Jednotu říše upevňuje rozšířením římského občanství na obyvatele provincií a umožňuje jejich představitelům přístup do senátu.

Nechává také vybudovat tisíce kilometrů nových silnic, podporuje vysušování močálů a stavby přístavů ve Středozemním moři. V hlavním městě dá příkaz k dostavění vodovodu a akvaduktů. Během své vlády věnuje velkou pozornost i soudnictví – centralizuje struktury, jmenuje stálé úředníky, přičemž se sám účastní jednání a vynáší rozsudky. Jako hlava státu podporuje návrat k původnímu náboženství a zabraňuje novým kultům pronikat do impéria. Vyhání židy, ruší druidské kulty a mystické spolky. Svou pravou ruku – armádu – využívat často a rád. Věrné legie pod římským praporem dobyly velkou část Británie, připojily k říši Thrákii a v Africe si zas podmanily Mauritánii.

Augustus – Otec vlasti 

První římský císař a prasynovec Gaia Julia Caesara, který si nechal udělit čestný titul imperátor, čímž tak ve svých rukou soustředil republikánské úřední pravomoci, post nejvyššího pontifikátu a kompetence tribuny lidu. Rozhodoval o vojenských, zahraničních i finančních otázkách, měl zákonodárnou i výkonnou moc a jeho osoba se tak stala nedotknutelnou. Svou monarchistickou moc využíval Augustus k vytvoření podmínek pro rozkvět kultury, zejména literatury a umění, přičemž tak chtěl posílit národní sebevědomí Římanů a obnovit padlé náboženské tradice.

V zahraniční politice se císař soustředil na zajištění stávajících hranic, ale i na rozdrcení germánských kmenů. K říši připojila jeho vojska území v severní Africe, Hispánii a Germánii, kde se však po porážce v Teutoburském lese zastavila. Období vlády prvního římského císaře získává po jeho smrti přídomek „Zlatá Augustova doba“ – je zažehnána dlouhodobá krize římské republiky, rozšiřuje se území impéria, nastává velkolepá přestavba hlavního města (akvadukty, sluneční hodiny, fóra, divadla či chrámy) a spokojenost obyvatelstva narůstá úměrně se životní úrovní. Za své zásluhy a všeobecný rozvoj říše je Julius Caesar Octavianus prohlášen za přímého potomka bohů.

Traianus – Nejlepší z nejlepších 

Úspěšný místodržitel Germánie a oblíbený vojevůdce, který do římského impéria přinesl na více než dvacet let období blahobytu a hrdosti. Svou císařskou vládu spojil s přímou službou společnosti, což se například odrazilo při odměnách a pozemcích u vysloužilých legionářů či jako státní alimentační fond, ze kterého se poskytovaly půjčky drobným a středním rolníkům za výhodný úrok. Z výnosu tohoto úroku se následně podporovaly děti nemajetných rodičů a sirotci. Slabé sociální vrstvy navíc dostávaly zvláštní příděly potravy a šatstva. V oblasti ekonomiky se zaměřil hlavně na zemědělství, kde zkonsolidoval fungování rozdělení obilí.

Pustil se i do rozsáhlého stavebního programu, podpořil infrastrukturu provincií, stavěl silnice, mosty, akvadukty, přístavy i veřejné stavby. Kromě sociální, hospodářské a stavební činnosti se Traianus angažoval i ve vojenských otázkách. Rozhodl se ukončit defenzivní politiku, zajistil hranice vznikem Limes Romanus a připravil armádu na krvavé boje. Římská orlice za jeho vládnutí dobývá rozsáhlá území na Středním východě, v Arménii či Mezopotámii – jedná se tak o největší územní expanzi v historii Římské říše. Traianus i přes upevnění císařské moci vládl ve shodě se senátem, poslouchal jeho rady a zajistil jeho představitelům imunitu. Všeobecná antická tradice ho považuje za jednoho z nejlepší císařů, čímž získává výstižné příjmení Optimus (Nejlepší).

Marcus Aurelius – Filozof na trůně

Poslední z řady takzvaných „adoptovaných císařů“, který se řadí mezi nejschopnější panovníky římské říše. Přestože se v domácím prostředí snažil vést umírněnou politiku, jeho období vlády je vyplněno ničivými válkami – konflikt s Parthskou říší na východě, obrana proti germánským a sarmatským kmenům či pronásledování křesťanů. Marcus Aurelius věnoval mimořádnou pozornost sociálně slabším a snažil se pomocí zákonů usnadnit dětem, ženám a otrokům jejich nelehkou situaci. Během období, kdy je římské impérium zasaženo řadou ničivých katastrof (epidemie, nedostatek úrody, vysoké vojenské náklady či přírodní katastrofy) usiluje o spravedlivé rozdělení obilí, přičemž zavádí různá lékařská opatření bránící šíření smrtících chorob.

Všechna tato opatření však zatěžují císařskou pokladnu, a tak jde sám císař příkladem. Osobně je zdrženlivý a střídmý, snižuje obsah drahých kovů v mincích, omezuje závody a gladiátorské hry a vlastním majetkem financuje vojenské boje. Během blahobytu naopak lidem přeje a buduje velké množství staveb a monumentů – vítězné oblouky v Římě, Campus Martius či sloup na náměstí Piazza Colona. Svou přezdívku „filozof na trůně“ získává díky 12 knihám filozofických meditací (například známé „Hovory k sobě“), díky čemuž se označuje i za představitele mladšího stoicismu.

Konstantin I. Veliký – Světec 

V roce 324 vychází vítězně z bojů o římský trůn a po dlouhotrvající krizi opět sjednocuje římské impérium pod správu jednoho muže. Milánským ediktem povoluje křesťanství jako oficiální náboženství, přičemž se přemisťuje z „barbarského Říma“ do posvátného Cařihradu (po smrti císaře přejmenováno na Konstantinopol). Zde reformuje správu říše, rozděluje ji na 4 prefektury, 13 diecézí a 116 provincií. Zrušil republikánské zákony a z úřadů zůstává činný pouze konzulát. Upevňuje moc úředníků a výběrčích daní.

Konstantin přeorganizoval celý systém placení tributu a po více než 400 letech jsou zdanění i samotní obyvatelé Říma. Platit se musí nově i za pozemek či příjem. Konstantinova nová politika vůči křesťanství způsobila stavbu velkých patriarchálních bazilik v Římě – bazilika sv. Petra, lateránská bazilika sv. Jana a bazilika sv. Pavla. Jeho vojska vydobyla také důležité vítězství proti Frankům, Gótům či samantským kmenům. Podle historiků spočívá hlavní pozitivní odkaz Konstantina v stabilizování rozvrácené říše a postupné přeměny Říma na křesťanský stát.