Srdcervoucí zpověď ženy, která nedokázala zapomenout.
Holocaust je jednou z nejhrůznějších součástí naší historie a dodnes jsou mezi námi lidé, kterým nenávratně zničil život. Výpovědi o samotných koncentračních táborech, plynových komorách a všem, co toho bylo součástí, jsou však mimořádně hodnotné. Edith Fox se rozhodla držet vše v soukromí dlouhých sedmdesát let, než se rozhodla své vzpomínky předat lokálním americkým novinám The Arizona Daily Star.
Edith se narodila v Teplicích, nevelkém československém městě, s příjmením Weingartenová. Měla pět sourozenců a úspěšnou rodinu. Dva z jejích bratrů byli naverbováni do československé armády. Edith bylo pouhých třináct let, když šlo do tuhého. Začala druhá světová válka a již v roce 1941 byla její rodina obklíčena nacistickými vojáky, kteří je doprovodili do Polska. Namluvili jim, že získají práci a nový domov.
Po příchodu do Polska jim však přikázali, aby běžely co nejrychleji. Nacisté pomalé lidi okamžitě stříleli a mezi nimi byla i Edithina matka. Zemřela přímo před jejím očima, nedokázala běžet dostatečně rychle. „Prosila jsem nacisty, aby mě zabili také, ale řekli, že ne. Prý budu pracovat.“ Lidé umírali před očima teprve 13letého děvčete. Viděla rabína, kterému nacisté uřízli nohu. Ležel tam, dokud nezemřel.
Oddělili muže a ženy a Edith od té doby nikdy neviděla zbylou část své rodiny. Spolu s kamarádkou ji odvedli do oblasti Stanisławów, kde byla vychovávána všechna židovské miminka. Edith s přítelkyní se o ně musely starat, vyměňovaly plenky, krmily je a podobně. Z dětí však nic nebylo, za několik dní přijeli nacisté a děti naházeli do náklaďáků jako odpad.
Dívky se však skryly a dva dny se strachy ani nepohnuly. Nakonec začaly dlouhý pochod k česko-maďarské hranici. Edithinu přítelkyni Leah při snaze o útěk zabili, samotná Edith byla znovu chycena a odvedena do Osvětimi. Opět se opakoval scénář rozdělování vězňů. Nalevo byla jistá smrt, napravo nekonečná práce. O dělení se staral samotný Mengele.
Práce však nebyla žádnou procházkou růžovou zahradou. Edith osm hodin denně stála u pasu a připravovala náboje pro nacistické pušky. I když nemohla s nikým mluvit, neuniklo jí, co se dělo v samotném táboře. Nacisté byli perfektně zorganizovaní a denně chtěli zabít deset tisíc Židů. Někteří vězni byli natolik zoufalí, že se rozběhli oproti elektrickému plotu a zaživa shořeli.
Válka však končila a nacisté připravili krutý plán, jak Židy zabít. Naházeli stovky z nich do vlaku bez jídla či vody a v obrovské tlačenici byla spousta z nich ušlapána. Edith se však podařilo po třech dnech uprchnout, ale neštěstí zařídilo jen to, aby narazila na nacistického českého vojáka, který ji odvedl rovnou do tábora v Terezíně. Ten v té době sloužil jako masivní popraviště.
Edith v něm strávila čtyři měsíce a nacisté mezitím zabili mnohé její kamarádky. Nacisté právě finišovali zabíjení politických vězňů a Edith a její skupina byla právě na řadě, když je v posledních momentech zachránilo sovětské osvobození. Příběh nakonec skončil šťastně, Edith skončila v americkém městě Buffalo, kde si za tři roky našla manžela Josepha, se kterým před jeho smrtí zplodili tři děti.
„Chtěla jsem převyprávět svůj příběh, protože se bojím, že lidé zapomínají. Nikdy nesmíme zapomenout na to, co se stalo. Nikdy nesmíme dovolit, aby se to opakovalo.“