Zajímavosti skrývající se za stavbou známé pařížské dominanty.
V tomto článku si představíme proces vytvoření nejmladšího, ale zároveň nejznámějšího monumentu Paříže, který v tomto roce slaví 129. narozeniny.
V osmdesátých letech 19. století byl již Gustav Eiffel známým konstruktérem nejen ve Francii, ale i za jejími hranicemi. Proslavil se především jako specialista na železniční mosty. Většina odborníků tehdy obdivovala jeho známý obloukový most přes řeku Douro v Portugalsku nebo jeho elegantní obdobu v jihoafrickém Garabitu. I proto se právě na Eiffela obrátil sochař Auguste Bartholdi, aby mu pomohl se Sochou svobody, která měla být darem Francie Americe k 100. výročí vyhlášení nezávislosti. Právě tuto celosvětově známou památku se snažili inženýři ze země galského kohouta překonat. Podařilo se to však pouze jednomu.
V roce 1889 Francie uspořádala 100. výročí Velké francouzské revoluce, přičemž se vynasnažila, aby se okázalostí a kvalitou vyrovnalo nejznámějšímu americkému dni. Přípravy se rozběhly již v první polovině osmdesátých let. Hledal se prostor, kam velkolepou akci umístit a začalo se uvažovat i nad tím, čím obecenstvo ohromit. Mezi inženýry bojujícími o tuto lákavou zakázku byli také Émile Nouguier a Maurice Koechlin, dva Eiffelovi spolupracovníci, kteří den co den přemýšleli, co by výstavě mohlo dodat potřebnou atraktivitu – napadla je vysoká věž.
Nebyli však první. Takovou myšlenkou se opakovaně a z různých důvodů neúspěšně zabývali stavitelé z Evropy i Spojených států. Více než měsíc zpracovával Koechlin představu výpočty a nákresy, aby pak 6. června 1884 zhotovil návrh „Velkého pylonu tvořeného čtyřmi mřížovými nosníky s odchýlenými patami a ve vrcholu se sbíhajícími, spojenými v pravidelných intervalech kovovými břevny“. Tento prvotní návrh 300metrové věže nebyl známý až do roku 1939, kdy Koechlin k výročí jedné z architektonických výstav sepsal Historické resumé o vzniku Eiffelovy věže.
Koechlin a Nouguier předložili návrh Eiffelovi, který jim však oznámil, že nemá v úmyslu se v této věci angažovat. Povolil ale, aby v projektu pokračovali, a tak se inženýři pustil do práce, přičemž si na pomoc přizvali architekta Stephena Sauvestra. Ten přidal do prvního patra dekorativní oblouk, do druhého pavilon a na vrchol věže malou kupoli. V této podobě se návrh objevil na výstavě dekorativního umění na podzim 1884.
Mezitím si inženýři dali návrh patentovat. Eiffelovi se ale věc rozležela v hlavě. Zřejmě si uvědomil, že být tvůrcem nejvyšší stavby na světě s vlající francouzskou vlajkou na vrcholu je otázka velké prestiže. Své rozhodnutí tak nakonec změnil a v prosinci od inženýrů patent koupil. Když pak v březnu roku 1885 návrh oficiálně prezentoval, uváděl ho jako projekt Gustava Eiffela vytvořený Mauricem Koechlinem a Émilem Nouguierem, inženýry firmy Eiffel, a nezávislým architektem Stephenem Sauvestrem.
I přes tuto skutečnost by bez Eiffela věž zřejmě nikdy nestála. S příznačnou vytrvalostí dělal vše pro to, aby byl návrh úspěšně zrealizován. Jeho talent, kontakty, popularita a nakonec i peníze způsobily, že věž byla nakonec postavena. V květnu 1886 byl vypsán konkurz na stavbu světového formátu, přičemž s velkým náskokem vyhrála 300metrová železná věž čtvercového půdorysu na Martově poli. Mezi konkurenčními projekty se objeví leccos – věž v indickém stylu, jejíž nosné pilíře představují železné slony, konstrukce zdobená keramikou či stavba složená výhradně z balkonů. Výstřední návrhy však Eiffelovu věž neohrozily, jelikož bylo víceméně rozhodnuto jít proti zaběhnutým trendům a odvážně demonstrovat technologický pokrok holou kovovou konstrukcí.
Začátkem roku 1887 Eiffel podepsal smlouvu, podle níž dostane na stavbu 1 500 000 franků (asi jen pětina všech nákladů) pod podmínkou, že bude věž spravovat 20 let, načež se následným vlastníkem stane město.
Jak je známo, ne všichni byli toho názoru, že železný obor v centru hlavního města je dobrý nápad. Někteří architekti se báli, že se stavba zhroutí, jiní měli zas estetické námitky. Protestovali majitelé pozemků, novináři a hlavně umělci. Ti dokonce sepsali petici, kterou podepsalo přes 300 francouzských architektů, spisovatelů, malířů, sochařů a jiných ochránců staré Paříže. Psalo se v ní, že: „Goticky vznešená Paříž by neměla být znesvěcena bezúčelovou a monstrózní Eiffelovou věží. Představte si moment, kdy tato komická, gigantická věž, velká jako komín továrny, ovládne Paříž a svojí barbarskou výškou rozdrtí Notre Dame, Louvre, kupoli Les Invalides i Vítězný oblouk. Po 20 letech se budeme dívat pouze na ohavný stín ještě ohavnějšího sloupu z černého kovu.“
Eiffel však trval na tom, že i jemu jde o krásu Paříže a že věž bude hlavně „skvělou ukázkou pokroku, který v tomto století učinilo inženýrské umění“. Filigránské tvary a výběr materiálu podle něj odhalí skryté spojení stavby s přírodou, protože byly vybrány z důvodu tvrdých povětrnostních podmínek. Maurice Koechlin ke kostře stavby vytvořil přes 1700 nákresů, na kterých bylo více než 18 000 detailů konstrukčních prvků, které se vyráběly a částečně montovaly v Eiffelových dílnách. Prefabrikáty se pak lodí převážely na staveniště, kde se pomocí nýtů (kterých je přes 2,5 milionu) montovaly do finální podoby.
Pracovalo se od časného rána až do soumraku, po celý rok a za každého počasí. Eiffel zaměstnával 80 až 250 dělníků, kteří měli zkušenosti s prací se železem. Platil jim na tu dobu nadstandardně dobře, přičemž pro ně zřídil i závodní jídelnu, která podávala jídlo přímo na věži. Tvrdě a bez milosti vymáhal docházku a profesionalitu. I přesto se však ani on nevyhnul stávkám za zvýšení platu při rizikové práci ve výšce. Díky perfektní přípravě v projektové kanceláři a v dílnách, stejně jako organizaci na pracovišti, byla stavba za dva roky a dva měsíce hotová a 31. března 1889 zavlála na vrcholu hromosvodu trikolóra. I když s podobonou stavbou nebyly dosud žádné zkušenosti, nedošlo během prací k žádnému smrtelnému úrazu.
„Nový symbol Paříže, nový div světa“ – takto označil na své titulce Eiffelovku český časopis Světozor. Eiffel zvítězil. Jeho věž se stala vrcholem výročí Velké francouzské revoluce, od 15. května do 6. listopadu přilákala 2 000 000 turistů, kteří zde utratili 6 509 901 franků. I přes velký úspěch však strávil Eiffel posledních 20 let života bojem proti demontáži stavby. Po poklesu návštěvnosti se totiž uvažovalo, že v roce 1909, kdy Eiffelem vyprší vlastnictví, bude věž odstraněna.
Když staviteli nepomohla argumentace o národní hrdosti, pustil se úspěšně do experimentu s rádiovým přenosem, což se ukázalo jako dobrý nápad, zejména za první a druhé světové války, kdy zde byl umístěn strategický vysílač. Zřídil zde i meteorologickou a aerodynamickou stanici. Dnes slouží Eiffelovka také jako televizní věž a má i zařízení pro leteckou navigaci. Do roku 1930 to byla nejvyšší stavba světa. O necelých 18 metrů ji pak překonala Chrysler Building v New Yorku.
