Co zbylo z opuštěného sídliště sovětských vojsk?
Vjíždíme do malé obce jménem Milovice. Tohle desetitisícové město se nachází asi 40 kilometrů za Prahou. Všechno, co o něm z hlavy víme, je jen to, že se tu v létě konají různé hudební festivaly na místním letišti, které už funguje jen pro podobně laděné kulturní akce a sem tam se tu také proletí malá sportovní letadla. Právě v těsné blízkosti tohoto letiště, v Božím Daru, tu mechem zarostlý beton ukrývá podivuhodnou historii.
Ještě v Milovicích u vlakového nádraží potkáváme pana Františka. Možná tady pracuje. Ptáme se ho na cestu a také na nějaké informace o bývalém sídlišti. Potvrzuje nám to, co už zhruba o lokalitě Božího Daru víme. „Asi před čtyřmi lety sídliště zdemolovali. Už tam nic zajímavého nenajdete,“ upozorňuje nás a připojuje informaci, že tam místo zajímavých artefaktů nejspíš vyroste prachobyčejný průmyslový areál. Brzy nato se s ním loučíme a kráčíme podle směru, který nám poradil.
Doopravdy, v roce 2014 tu proběhla masivní demolice, při které na 350 místních budov vzalo za své. Zbylo z nich jen ohromné množství betonových ruin, zanechaných tu napospas zubu času a přírodě, která si sezónu po sezóně razantně bere zpět to, co jí společnost kdysi vzala. Tato podivně tichá oblast má ale ve skutečnosti docela rušnou minulost.
Už v roce 1904 tu byl založen výcvikový tábor pro dva tisíce rakouských vojáků. Původní obyvatelé obce Mladá byli z oblasti vytlačeni a trosky původních domů sloužily jako cvičiště pro střelbu. Smutné. V období 1. světové války tu věznili ruské a italské zajatce, v tom meziválečném pak již Čechoslováci zbudovali letiště, které na místě stojí dodnes, a přesunuli sem některé letecké pluky.
Po příchodu Němců se oblast Božího Daru rozšířila o další obce, jejíž některé části pak sloužily i jako filmové ateliéry při natáčení nacistických propagandistických snímků. Probíhalo tu i testování munice, zbraní, dokonce i ponorných tanků. Po válce se vrátili českoslovenští vojáci a prostor se snažili vrátit do původního stavu. Jenže jak už nám učebnice dějepisu napovídají, rok 1968 změnil mnohé.
Po vpádu sovětských vojsk v srpnu osudového roku si rudá armáda zabrala milovické letiště a hned vedle něj se rozhodla vybudovat sídliště, kde původně chtěla setrvat už navždy. Zvláštností přitom je nepropustnost tohoto sídliště.
Jen o pár kilometrů dál totiž sídlili obyvatelé Československa a ti o nových sousedech nejen že nevěděli, ale neměli do oblasti ani přístup. Tajné sídliště oficiálně jakoby neexistovalo. Kdo chtěl projít, musel mít povolení. Ostnatý drát a kadence nabitého kalašnikova byla k jakémukoli jinému jednání docela silným argumentem.
Českoslovenští vojáci byli přinuceni prostor opustit a nebylo jim povoleno si odnést jakýkoli svůj majetek. Potřeby sovětských okupantů měla naplňovat i každodenně vypravovaná speciální linka vlaků z Milovic do Moskvy. Noví obyvatelé začali velmi rychle rozšiřovat své budovy a je potřeba dodat, že i s notnou dávkou nezodpovědnosti. Postavili asi 600 různých objektů, některé však bez jakýchkoli povolení, s prapodivným projektováním, zfušovanou elektroinstalací a s obsahem všudypřítomného jedovatého azbestu.
Sověti však v obydlích žádný divoký luxus nezažívali: v jednom bytě panelákových domů bydlely dvě nebo tři rodiny, měly společné sociální zázemí, včetně kuchyně. Aby zamezili prozrazení, tak dokonce jedno období uzavřeli pracovníci čističku odpadních vod, která by mohla nadužíváním prozradit, že se oblast rozrůstá takovým tempem. Většina přítomných, kromě těch opravdu nejsvrchovanějších, nesměla tuto přísně střeženou oblast opustit – jenom v rámci hlídaných zájezdů. Vlastně ani neměla důvod. Boží Dar si vystačil.
Oblast obsahovala kromě vlastního televizního signálu, rozhlasu a novin Sovětskij Soldat také vlastní radnici (tzv. Důstojnický dům, který oplýval největší mozaikou v Evropě, tvořilo ji na půl milionu kamínků), uhelnou elektrárnu, farmu, podzemní nádrž, pitevnu, polikliniku, i nikdy nedostavěnou nemocnici, školku i školu, kulturní dům, krytý bazén, telecentrum, tělocvičnu, teplárnu, obchody, ale i kino.
Tedy všechno, co každý správný Sovět tehdy potřeboval. Pořádaly se tu obvyklé propagandistické oslavy a každá veřejná budova obsahovala hesla oslavující Lenina. Život byl pro vojáky a jejich příbuzné v tomto území spíš komfortem, ve srovnání s jejich životním standardem v SSSR.
Podle oficiálních dokumentů, které ještě ze sídliště zbyly, tu mělo žít na 30 000 až 100 000 obyvatel, což je poměrně dost vysoké číslo a i docela překvapivé, jak naznačuje článek z Českolipského deníku, který popisuje situaci z jiného podobného sídliště, okupovaného Sověty: „Jako na den, kdy se podruhé narodili, vzpomíná šestačtyřicet lidí. Autobus, v němž jeli, doslova rozpáralo dělo sovětského tanku. Jen zázrakem nikdo nezemřel, řada lidí ale utrpěla těžká i lehčí zranění. Publikování této nehody bylo velmi omezené. Někteří cestující si ji vyfotografovali, ale jejich snímky byly později zabírány,“ informovaly noviny.
Podobné nehody se údajně děly dost často i v Božím Daru; řada lidí vypověděla různé historky, kolující okolo sídliště. Mezi nimi i o mohutné srážce tanku s jedním z panelových domů. Tank tehdy prý najel do obývacího pokoje, kde rozdrtil všechny přítomné obyvatele. Nepodařilo se nám zjistit, jestli to byla pravda, nebo ne, ale o nešikovnosti a častých zraněních v sovětské oblasti se šířilo podobných příběhů mnoho.
Stejně jako opěvovaný Lenin však ani tahle oblast nakonec nezůstala věčná. Po pádu železné opony začali Rusové všechno hodnotné rozprodávat, aby pak následně vzala v červnu roku 1991 kramle i úplně poslední skupina vojáků. Tohle je seznam věcí, které odešly společně s ruskými vojsky z Božího Daru:
- 4 339 vozidel
- 881 přívěsů
- 1 313 tanků
- 630 podzemních palivových nádrží
- 260 vagonů munice
- 457 vagonů vojenského materiálu
- 1135 vagonů stavebního materiálu
Všechno pomocí 155 dieselových a 138 elektrických vlaků a desítek přeletů. Tehdejší doprava musela zažívat opravdu krušné chvilky.
Po neuvěřitelných 23 letech, kdy tu vzkvétal polotajný život, došlo k odchodu posledního obyvatele... a z prostoru se rázem stalo sídliště duchů, se kterým nikdo nechtěl nic mít.
Až na zloděje. Poslední zbytky, které nikdo nerozprodal, padly zlodějům. Měděné kliky, vybavení, skříně, dráty, sedadla z kina, různá více či méně funkční zařízení. Domy přicházely o stěny, podlahy o dlažbu. Všechno bylo pryč. Oblast byla ekologicky zničena, při úklidech odčerpali dělníci na 144 tisíc ropných produktů a skoro 12 tun tuků. Pyrotechnici také oblast vyčistili od nevybuchlé munice. Co bude s prostorem dál? Tehdejší českou vládou otřásaly různé nápady, jak zajímavý prostor využít.
Přes různé plány na revitalizaci, přetvoření armádního letiště v mezinárodní a další zevrubné nápady na velkolepé zvelebení prostoru však zpustlé budovy začaly obrůstat hustým plevelem, později mechy a později i stromy. Beton začala stále více pokrývat vrstva zeleného chmýří a prostor postupně upadal v zapomnění. Místní pamatují na legendární rám okna, který tu stál na jednom místě tak dlouho, že uprostřed něj začal růst strom. Dodnes jsou tu k vidění nejrůznější bizarní hříčky přírody jako trubky zasazené do kmenu stromu a podobně.
Do sídliště duchů občas zabloudilo pár squatterů, uměleckých duší, snažících se vypsat své myšlenky na popraskané stěny, a writerů, jinak ale přestalo lidi zajímat – až do roku 2014, kdy vešla v platnost dlouho slibovaná demolice s vizí lepšího prostoru, který konečně přestane obtěžovat obyvatele Milovic.
Ta nastolila radikální změnu v celé historii Božího Daru, čímž se dostáváme na začátek příběhu. V tento rok se tu totiž značná část budov začala demolovat. Značná, myšleno většina, a většina myšleno „téměř všechny kromě pár posledních“, které jsou spíš natolik zapomenuté, že je zapomněli i zbourat. Městečko už nemá svoje ulice jako před lety, místo nich zbyla jen suť, obrovské kusy těžkých panelů a posprejované odštěpky interiérových omítek.
Tzv. „kyjeváky“, ve kterých bydleli někdejší obyvatelé, už neexistují. Místo toho se objevila žaloba na likvidační firmu za nedodržení smluvních podmínek a např. také neodklizení sutě. Ta je tu doposud. Stejně zapomenutá jako cokoli ostatního.
Sportovní areál, oblast pro chov zvířat, solární elektrárna, vědecko-technický park. To jsou všechno návrhy, čím (by) se mohl Boží Dar stát. Zatím to ale vypadá, že nejvíce ze všeho z něj stále zůstává šedivá oblast zapomnění, kam se jen jednou za čas nahrnou návštěvníci na hudební festivaly, aby na ni mohli po čase opět zapomenout.
Areál Božího Daru, toho pověstného sídliště Sovětských vojáků, a později i genia loci, je jen smutný obrázek značného nerespektování a ignorování historie, autentického poznání a také nebývalé atrakce pro příznivce zajímavých míst před lobbistickým tlakem, z kterého stejně vyšlo zase jen ticho.
Ještě více fotek z výpravy za ruinami starého sídliště najdeš v galerii níže:
