Vybrali jsme 3 zajímavé příhody vyprávějící o tom, kde hledali inspiraci někteří slavní spisovatelé. Nebo si inspirace našla je?
Příběhy hýbou světem. Jsou tu od nepaměti. Již ve starověku si lidé vyprávěli příběhy. Před příchodem náboženství dokonce legendy plnily úlohu všeprostupujícího a všepřevyšujícího veškerenstva. Příběhy vysvětlovaly obyvatelům Země pro ně nepochopitelné úkazy a výjevy.
Bouře, vichry, povodně, přičítali z neznalosti rozmarům bájných stvoření, která mají nepředstavitelnou a neochvějnou moc. Postupem času se náboženský charakter příběhů začal vytrácet, jejich magické jádro, jimiž nás spojují s jinými světy, tu však má své pevné místo do dnešních dnů.
Svoboda vydat se kamkoliv
Příběhy nás osvobozují od reality všedních dnů. Dávají zábavu i poučení. Jsou děsivé, smutné, legrační, romantické. Stejně jako sám život. Protože ty nejhezčí příběhy píše sám život. A ti největší a nejschopnější autoři jen jinými slovy vyprávějí, co se jim kdy přihodilo a jak nahlížejí na svět.
Každý z nich přitom hledá inspiraci někde jinde. Ve svém bezprostředním okolí, v pochmurném počasí, v netradičních zážitcích, zářivém a hřejivém slunečním jasu, neobvyklých stavbách, zvláštních lidech, abnormálních úkazech… Pro každého autora dříme dílodárná múza někde jinde.
Harry Potter a tajuplný Edinburgh
Je známo, že tehdy svobodná matka, která neměla ani na zaplacení elektřiny, hledala únik ze svazující reality pohroužením se do psaní příběhu o brýlatém rozcuchaném chlapci s jizvou na čele. Tou svobodnou matkou byla Joanne Katleen Rowlingová a tím chlapcem osiřelý Harry Potter.
Rowlingová sedávala v dnes slavné kavárně The Elephant House s výhledem na Edinburský hrad. Právě ten jí podle všeho inspiroval k vytvoření Bradavické školy čar a kouzel nacházející se kdesi v nekonečných skotských Highlands.
Dlouhé chvíle si zkracovala procházením po přilehlém hřbitově a četla jména na náhrobcích, která se v jejích románech později také objevila. Harry Potter má tedy reálný základ. Podle některých teorií dokonce Voldemort představuje Hitlera a jeho postupné snahy o zmocňování se Evropy a celého světa.
Frankenstein a vznik hororového žánru
Nepřipadá ti zajímavé, že autorkou dalšího strašidelného příběhu, který dokonce položil základy hororu jako takového, byla také žena? Nemůže to být třeba tím, že ženy se od přírody více bojí a ty, které se nebojí své děsivé představy zvěčnit na papír, zkrátka bodují? U mě by to asi tak mohlo být… Jenomže kdybych to potom všechno sepsala, asi bych oka nezamhouřila a mé psychické zdraví by bylo silně ohroženo.
Mary Shelleyové, rozené Godwinové, se to ale rozhodně nestalo. Během jednoho deštivého léta, které trávila s nastávajícím manželem na návštěvě u společného přítele na Ženevském jezeře, si se svými společníky dlouhé chvíle krátili povídáním o experimentech s mrtvými žábami a četbou strašidelné povídky Fantasmagoriana.
Tyto vlivy na Mary zapůsobily natolik, že vytvořila své vlastní monstrum, samozřejmě v literární rovině. Vešlo do dějin jako první hororový román svého druhu. Od té doby byl několikrát zfilmován a prvků, které se v románu objevují, využívají četní umělci do dnešních dní.
Upír jako prapraděd Draculy
Léto roku 1816, Ženevské jezero, déšť, povídání o morbidních pokusech s mrtvými žábami, děsivá povídka Fantasmagoriana. Pošmourná atmosféra zřejmě nezapůsobila inspirativně pouze na Mary Shelleyovou, autorku Frankensteina, ale i na společného přítele, u něhož trávila s manželem volné dny.
Tím totiž nebyl nikdo jiný než George Gordon Byron, který ve stejném období napsal fragment povídky jménem Upír. K vydání ji později přepsal John William Polirodi a v této podobě se stala předlohou k dnes velmi oblíbenému žánru upířích hororů, jejichž klasickým zástupcem je třeba Dracula z pera Brama Stokera nebo novější sága Twilight s romantickým podtextem, jíž má na svědomí Stephenie Meyerová.
Dva klasické motivy hororových příběhů – nelidské monstrum a krvežíznivý upír – tedy vznikly téměř současně. Zvláštní. Nemyslíš?
