Když se chuť po moci promění v genocidní praktiky.
V následujícím článku si představíme rozpínání Italského království na území Afriky (1869–1935) a jeho chuť odkusovat si z třetího největšího kontinentu světa a nastolit na územích dnešní Etiopie, Eritreje, Somálska a později Libye tvrdý represivní režim, který by pomohl navrátit Apeninskému poloostrovu lesk Římské říše.
Etiopie – neúspěšný pokus o nastolení koloniální říše
Kolem roku 1790, tedy v době, kdy se první benátské expedice osmělily navštívit severovýchodní oblasti Afriky, žilo na celém černém kontinentu podél pobřeží jen pár desítek tisíc Evropanů, kteří obchodovali s otroky, slonovinou a kořením. Vnitrozemí dosud zůstávalo neprobádané a plné třpytivého bohatství, na které si „bílý muž“ brzy začal brousit zuby. Britské impérium, Francie i Osmanská říše v Africe vytrvale expandovaly. Jen ekonomicky slabá a roztříštěná Itálie zůstávala dlouho mimo hlavní geopolitické hry.
Teprve v roce 1869 byla ve Florencii založena Italská zeměpisná společnost (Societá zemepisnom ca italiana) s jasnou a jednoduchou vizí: Itálie jako kolébka moderní evropské civilizace má morální právo proniknout do Afriky, obrátit ji na křesťanství a přebudovat k obrazu svému, jinak navždy zůstane primitivním kontinentem s divošským obyvatelstvem.
Řím si zatím nemohl dovolit drahá vojenská tažení, zvolil tedy cestu postupného získávání vlivu prostřednictvím katolických misí a obchodnických osad. Díky britským spojencům, kteří 17. listopadu 1869 slavnostně otevřeli Suezský průplav, pronikali Italové stále hlouběji do Rudého moře až k Adenskému zálivu a zakládali opěrné body v pověstném „rohu Afriky“. Soukromá společnost Rubattino odkoupila od místních sultánů Assabský záliv a ostrov Darmakieh.
Z přímořské vesničky Assab v dnešní Eritreji Italové udělali strategický přístav, přičemž třináct let poté zde na 700 kilometrech čtverečních vyhlásili první kolonii, která se stala odrazovým můstkem pro další vědecké a vojenské expedice. Domorodci na bělochy hleděli s velkou nedůvěrou a mnoho výprav bylo ještě počátkem osmdesátých let neúspěšných. Časté potyčky znamenaly předzvěst děsivého krveprolití, které bude trvat celá desetiletí.
Naopak, přátelského přivítání se Italové dočkali v regionu Shew (střed dnešní Etiopie, která netvořila jednolitý celek, ale několik státních útvarů, mezi nimiž mělo dominantní postavení sjednocené habešské království), kde vládl pokrokový král Menelik. Již několik let u jeho dvora působili misionáři kapucínského řádu. Biskup Guglielmo Massaja dokonce patřil k váženým Menelikovým poradcům. Král výměnou za zbraně poskytl návštěvníkům téměř sto hektarů půdy, na kterých mohli běloši vystavět svůj první opěrný bod.
V roce 1883 uzavřel s Italy spojeneckou smlouvu, která mu zaručovala přísun moderní vojenské techniky pro vlastní výboje, avšak na druhou stranu dávala Italům téměř volnou ruku při okupaci Eritreje. Menelik toho brzy začal litovat, ale Pandořinu skříňku už nedokázal zavřít. Ostatní vládci ho osočili kvůli paketování se s vetřelci za zrádce. Italové krále formálně respektovali jako spojence, avšak 5. února 1885 bez jeho vědomí obsadili region kolem obchodního střediska Massawa – nad krajem Shew se tak pomalu začala usazovat mračna.
Císař Menelik využíval italských úspěchů a postupně si vyřizoval účty se všemi protivníky. V březnu 1889 navíc v jedné z bitev se súdánskými rebely zahynul spřátelený kmenový císař Yoannis IV. a Menelik byl jako nejsilnější lokální vůdce určen jeho nástupcem. Nic lepšího si evropští „přátelé“ nemohli přát.
Italové následně donutili Menelika uzavřít pakt, který v amharštině hovořil o rovnoprávnosti signatářů a možnosti italských úřadů zastupovat zemi Habeš v mezinárodních otázkách, pokud to uzná za vhodné. V italské verzi však smlouva říkala něco jiného – císařství dobrovolně přijímá protektorát Itálie a automaticky mu postupuje řešení všech svých zahraničně-politických problémů. Italové na základě paktu ztratili poslední zábrany a pustili se do drancování černého kontinentu. Císař Menelik se marně pokoušel vyjednávat s arogantními partnery, kteří ve skutečnosti již byli jeho koloniálními pány.
Drzé činy bílých mužů nakonec v roce 1893 donutily Habešany k povstání. Propukla první z italsko-habešských válek. Menelik prokázal mimořádné vůdčí schopnosti, postavil silné vojsko vyzbrojené moderními francouzskými a ruskými zbraněmi a dvakrát pokořil jednotky italského generála Oresta Baratieriho v krvavých bitvách u Amba Alagi a Macally. Následně však Baratier obsadil města Adigrat, Makalle a Adwa, přičemž se chlubil, že „zažene barbara Menelika zpět do špinavé klece“. Na Apeninském poloostrově si tím sice vysloužil pověst lidového hrdiny, ale netušil, že Menelik proti němu vyrazil do boje se 196 000 vojáky.
Jakmile dostal zprávy o valící se mase nepřátel, vydal Baratier příkaz ke strategickému ústupu, avšak jeho armáda v extrémně náročném a nezmapovaném terénu zabloudila. Habešané následně obklíčili Italy na 45 dní do smrtícího kotle, zásoby se tenčily, vojáky kosily nemoci. 1. března 1896 král Menelik v blízkosti Adwy plnou silou na zbídačeného nepřítele zaútočil.
Italové měli k dispozici pouze čtyři brigády o 14 519 mužích, 551 důstojníků a 56 děl. O páté hodině ranní propukla bitva a už druhý den odpoledne bylo po všem. 289 důstojníků, 2 918 vojáků a 2 000 naverbovaných domorodců z Eritreje u Adwy padlo – tato událost znamenala pro italský koloniální systém pohromu. Císař Menelik zakázal mučení a popravy zajatců, místo toho nechal všechny Italy poníženě pochodovat až do Addis Abeby, kde habešský lid oslavil triumfální vítězství. Italská vláda musela za propuštění vojáků vyplatit deset milionů lir.
Evropské státy změnily svůj postoj k Etiopskému císařství a začaly s ním jednat s patřičnou úctou – jako se zemí, která patří k regionálním velmocem. 28. října 1896 Řím podepsal mírovou smlouvu, v níž uznal úplnou nezávislost Habeše – nového symbolu boje afrických národů za svobodu.
Menelik zrušil otroctví, nechal vybudovat první cesty a infrastrukturu, přičemž díky zahraničním investicím zmodernizoval zem. Italská touha po pomstě za zničení snu o koloniální říši však nevyhasla. Když 3. října 1935 zaútočilo 417 000 Mussoliniho vojáků z Eritreje a Somálska na Habeš, většina Italů chápala agresi jako satisfakci za čtyřicet let starou potupu. Habeš pod fašistickou nadvládou prožil šest let barbarského teroru a drancování. To už je však jiná kapitola.
Africký roh – italská agrese
Italové mimo pronikání do Etiopie nezadržitelně postupovali i z Eritreje do Afrického rohu. 26. července 1888 italské jednotky o síle 2 000 mužů okupovaly bohatý Keren, na podzim pak regiony Asmara, Seraya, přičemž se zaměřily i na úrodné kraje na východním břehu řeky Jubb. Ty už však patřily Keni, respektive Britskému impériu, které vyslalo na hranice četné jednotky.
Řím zatím zavrhl další expanzi a upevňoval moc na dobytých územích. Italové vnutili „smlouvu o ochraně“ třem sultanátům, které se 5. dubna 1908 spojily v protektorát Italského Somálska s jasně vymezenou hranicí k Britskému a Francouzskému Somálsku (tzv. Džibuti). V čele nového útvaru stáli generální guvernéři, kteří se po Mussoliniho nástupu k moci rekrutovali z řad fanatických fašistů a zaváděli proti místnímu obyvatelstvu rasistické až genocidní opatření.
Libye – země změněná na koncentrační tábor
Tripolisko a Kyrenaika, které tvoří dnešní Libyi, patřily na konci 19. století mezi nejzaostalejší provincie Osmanské říše. Italské firmy především v Tripolisu chtěly ekonomicky expandovat a tlačily na vládu, aby perspektivní severoafrické pobřeží získala pod svou kontrolu. Když Francie zabrala Tunis, který ležel jen pár desítek kilometrů od pobřeží Sicílie, tlak zesílil. Libye už nesměla padnout do jiných než italských rukou. Vhodná mezinárodní příležitost se naskytla na podzim 1911, kdy Osmanská říše prohrávala v osvobozenecké válce balkánských národů.
Italové opět využili slabosti protivníka a kategoricky požadovali (kvůli ochraně svých obchodních zájmů) odstoupení obou provincií. Když se nedočkali kladné odpovědi, vyhlásili sultánovi válku. Dne 3. října 1911 se 35 000 mužů vylodilo v Tripolisu a během několika hodin obsadilo město. Okupanti svižně postupovali po pobřeží na Tobruk, Al Khums, Darnah a Benghází. Slabé osmanské jednotky se rozprchly po poušti. Jen pár velitelů, například zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal (Atatürk), s podporou beduínských náčelníků kladlo krátkodobý odpor.
V říjnu 1912 podepsaly bojující strany ve švýcarském Lausanne mírovou smlouvu. Osmanský sultán se vzdal Kyrenaiky a Tripoliska ve prospěch Říma, postavení kalifa (nejvyššího muslimského vůdce) mu však nadále zaručovalo dohled nad náboženskými záležitostmi a dodržováním práva šaría. Italům spadla do klína tlustá kořist, ale problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Kočovní bojovníci, zbytky osmanské armády a vlivné obchodní společnosti se nehodlali smířit s nadvládou Evropanů a začali vést partyzánský odpor.
Oddíly pouštních Sanusiů vedené Ahmedem aš Šarífem sváděly s Italy prudké boje na Kyrenaice, ve Fezzanu i jižním Tripolisku. První italsko-sanusijská válka v letech 1914–17 se vyvíjela podle aktuální situace v první světové válce. Zatímco Itálie bojovala na straně centrálních mocností, Sanusiům proudila početná materiální pomoc od Francouzů z Tuniska. Když ale v roce 1915 Itálie změnila bojující stranu a přidala se k zemím Dohody, pouštní ozbrojenci začali italské vojáky zabíjet puškami německé výroby.
Když Italové na začátku roku 1916 obklíčili povstaleckého velitele Šarífa v blízkosti Benghází, na poslední chvíli utekl do Turecka na palubě německé ponorky. Jeho nástupce Idrís se snažil do konfliktu vtáhnout Brity s argumentem, že Italové si dělají nárok na Egypt a Suezský průplav. Boje v Libyi Řím nesmírně finančně vyčerpávaly. V lednu 1917 proto raději uzavřel se Sanusii příměří – slíbil respektování práv muslimů, autonomii Tripolisu a politické svobody. Ponechal si však status protektora a čekal na vhodnější chvíli k převedení absolutní moci.
Benito Mussolini v říjnu 1922 pochodem na Řím ovládl Itálii. Jako fašista nebyl příznivcem dohod s „nižšími“ národy a hned v lednu 1923 vydal rozkaz zaútočit na tábory Sanusiů v blízkosti Benghází. Druhá válka, trvající osm let, dostala chudou Libyi na pokraj kolapsu. Ačkoli Italové vypalovali celé vesnice, popravovali bojeschopné muže a ženy mrzačili, vítězství bylo stále v nedohlednu. Sanusie vedl brilantní a houževnatý stratég Umar al Mukhtar přezdívaný Lev pouště (v roce 1981 o něm byl natočen stejnojmenný válečný velkofilm – v hlavní roli s Anthony Quinnem).
Mussolini v roce 1929 vyslal na rozpálenou africkou zem generála Rudolfa Grazianiho, který se stal iniciátorem všech nelidských činů. Krutý velitel nechal místní obyvatelstvo záměrně vyhladovět, zabíjel beduínská stáda, bombardoval oázy. Podél hranice s Egyptem italská armáda roztáhla neprostupné bariéry z ostnatého drátu, položila minová pole a proměnila tak Libyi v jeden velký koncentrační tábor.
Grazianiho bestiální kolonizátorské metody s úspěchem převzali jeho kolegové v Somálsku, Eritreji a Etiopii. Fašisté dovedli teror v afrických koloniích k dokonalosti. Se záměrem pokořit barbary a za každou cenu navrátit Itálii ztracenou slávu, zdecimovali celé místní národy a kmeny.
