Jeho cesta trvala několik měsíců a stála ho spoustu sil, ale nakonec to zvládl.
Cestování je rok od roku dostupnější. Ceny letenek se propadávají na takovou úroveň, že zaletět si na druhý konec už není výsadou bohatých a na internetu fungují tisíce cestovatelských blogů. Exotické destinace tím ztrácí své kouzlo a dnes už nikdo nebude lapat po dechu, když mu povíte, že jste byli v Africe nebo Austrálii.
I v této záplavě cestovatelů však nalézáme skutečné dobrodruhy v původním slova smyslu. Hovořím o lidech, kteří cestují po svých, na kole... nebo třeba tuk-tukem. Dává jim to příležitost poznat místní obyvatele, zabřednout do jejich kultury a zažít příhody, které se turistickým letoviskům vyhýbají obloukem.
Jedním z nich je Tomáš Vejmola z moravských Hranic. Ten nejprve navštívil Indii a Nepál, odkud se vrátil na boso. Posléze na kole dojel z Česka do Gruzie a zpátky.
Svoji poslední cestu dokončil teprve nedávno. Zahájil ji v Thajsku, kde si pořídil tamní oblíbené vozítko – tuk-tuk a napříč celým světem s ním dojel až domů. V inspirativním rozhovoru nám prozradil, jaké nesnáze i vtipné příhody jej na cestě potkaly.
Ahoj Tomáši, mohl by ses našim čtenářům na začátek v krátkosti představit?
Jmenuji se Tomáš Vejmola, pocházím z Hranic na Moravě. Jsem vyučen instalatérem, ale nic vám neopravím. Jinak jsem pracoval dlouhodobě v marketingu, než mě vyhodili a já začal cestovat. Mé záliby jsou sběr mušlí a jízda na BMX kole.
Před dvěma lety jsi opustil práci v Anglii a koupil sis jednosměrnou letenku do Indie. Co tě to popadlo?
V Anglii jsem vydělával pěkný peníze a už jsem se viděl v novém bytě, autě, s novým mobilem apod. Jenže co bych z toho nakonec měl? Tyhle věci mi radost dlouhodobě neudělají, a proto jsem se rozhodl skončit s prací a všechny peníze vložit do cestování s tím, že mě to nějakým způsobem třeba obohatí. A taky že jo. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem za svůj život udělal.
V Indii jsi strávil měsíc. Jak na tebe zapůsobila tamní kultura? Jací jsou Indové ve srovnání s Čechy?
Indie je naprosto odlišný svět. Ne země, ale svět. Můžete tam trávit kolik času jen chcete a stejně se nad lidmi a jejich kulturou stále pozastavuje. Vše je naprosto jiné a chcete co nejrychleji z toho hluku ven. Vždy když ale odjedu, tak se těším zpět. Dá se říct, že Indii miluji a nesnáším zároveň.
Po indickém dobrodružství jsi zamířil do Nepálu, kam ses vydal na trek kolem Annapuren. Jak ses v okolí Himálaje cítil?
To jsem si poprvé na cestě řekl, že chci dál cestovat, objevovat svět a dělat v životě, co mě baví a činí šťastným. Vystoupal jsem tehdy do výšky 5500 metrů a bylo to pro mě ohromné dobrodružství. Procházíte se nádhernou krajinou a cítíte se neuvěřitelně svobodně a krásně. Určitě doporučuji projít kolem Annapurny a nejlépe sám. Člověk se tam hodně pozná.
Domů jsi cestoval prý bez peněz a dokonce i bez bot. Jak se to přihodilo? A nevadilo na letišti, že jsi bos?
Už jsem neměl peníze a chtěl jsem vzít mámě suvenýr z Nepálu. Viděl jsem tam krásné tradiční housle, ale protože jsem neměl čím zaplatit, tak obchodník nabídl výměnu houslí za boty, které jsem měl na sobě. Druhé boty jsem neměl a domů odletěl bosky. Na letištích jsem říkal, že mé vyznání je jediismus a je to moje víra nenosit boty, tak s tím neměli problém. Byl tehdy březen a já bos zaťukal mámě na dveře s houslemi v ruce. Málem mi přiletěla ťafka, ale nakonec byla máma ráda, že mě má doma.
Po návratu ses rozhodl posunout laťku a vyrazil jsi na kole do Gruzie a zpátky. Co všechno sis na cestu zabalil?
Trencle, ponožky a 50 euro. Bylo léto, tak moc oblečení nepotřebuješ, občas to taky vypereš v řece a měl jsem naplánováno trhat ovoce ze stromu a nebo pracovat za jídlo. Moc jsem si toho nebral, protože člověk stejně k přežití moc věcí nepotřebuje.
Měl jsi plán, kolik kilometrů bys chtěl za den stihnout a za jak dlouho bys chtěl cestu dokončit?
Do té doby jsem jel jen jednou na kole, a to jsem zvládl 50 km za den. Vyrazil jsem tedy jako úplný amatér, ale věděl jsem, že 100 km je průměr na takových cestách a toho jsem se chtěl držet. Když máš na šlapání nějakých 16 hodin za den, tak to přece dáš hravě. Stejně nic jiného nemáš ten den na práci. Samozřejmě záleželo na okolnostech, počasí a lidech, které jsem potkával. V Rusku i na Ukrajině se pije hodně vodky a jsou tam i pěkný holky a to mě hodně zdrželo, a tak jsem najížděl méně kilometrů na den. Těch 7500 km jsem zvládl za 3 a půl měsíce.
Kde jsi přespával? Nechávali ti u sebe místní, nebo sis stlal pod širým nebem?
Většinu času ve stanu, protože to opravdu miluji. Představ si situaci zapadajícího slunce u jezera, v uších tvá oblíbená hudba a krásný počet kilometrů za tebou. Postavíš stan, otevřeš pivko, pozoruješ hvězdy, všude naprosté ticho a máš ze sebe radost. Kvůli těmto okamžikům jsem na cestu chtěl vyrazit a bylo jich opravdu moc. Občas se ale našel někdo, kdo mi nabídl ubytování a vždy to bylo příjemné s mnoha veselýma historkama.
Proč sis za svůj cíl vybral Gruzii a jaké státy jsi po cestě navštívil? Kde se k tobě lidé chovali nejlépe?
Chtěl jsem objet Černé moře a Gruzie byla zkrátka po cestě. Navíc mě lákala východní Evropa, protože jsem tam nikdy nebyl a jinak všude po cestě byli lidé ohromně milí a pohostinní, všech národnosti i náboženských vyznání. Na tuhle cestu mám neskutečně krásný vzpomínky.
Po návratu z Gruzie a tisícovkách kilometrů v nohách ses rozhodl vykonat další cestu. Tentokrát v tradičním asijském tuk-tuku. Znovu se musím zeptat, jak tě to napadlo?
Tuk-tukem z Bangkoku domů… už jen když to řekneš, tak to zní bláznivě, nemožně a hlavně to musí být opravdové dobrodružství a to já mám rád. Devět měsíců jsem se připravoval a vyjel do neznámého a čekal, co mi osud přichystá. Těšil jsem se, až se s tím vším poperu.
K financování nákladné cesty jsi využil portál, kam ti fanoušci poslali štědré příspěvky. Nebyl jsi ve stresu z toho, že když se cesta nevydaří, budou zklamaní?
Ano, nemohl jsem si dovolit tyto lidi zklamat a už vůbec ne, že cestu vzdám. Hlavně jsem slíbil, že udělám vše proto, abych cestu zvládl a sliby se mají plnit.
Do Thajska ses dostal letecky a tuk-tuk sis sháněl až na místě. Jak obtížně bylo se tam domluvit a sehnat si tento dopravní prostředek za přijatelnou cenu?
Hned z letiště jsem si chytl prvního tuk-tukaře a říkal mu, že si chci koupit jeho tuk-tuk a jet na Moravu. Moc nechápal, o co mi jde. Nikdy jsem vozidlo ani v Česku nekupoval, tak jsem neměl ponětí, jak se to v Thajsku dělá. Nakonec jsem našel jednu thajskou slečnu, co uměla anglicky a pomáhala mi to domlouvat. Do týdne jsem obešel přes 20 tuk-tuků a nakonec koupil nepojízdný tuk-tuk a musel jsem ho dát dohromady a připravit na cestu. V tom jsem byl taky amatér a nevěděl ani, co to je karburátor. Měl jsem po ruce mechanika, který mě učil, co a jak funguje. Bohužel mluvil jen thajsky, tak mě toho moc nenaučil a učil jsem se vozidlo opravovat až cestou. Myslím, že až v Bratislavě jsem pochopil, jak se to vše opravuje.
Jak se takový tuk-tuk řídí? Byl jsi připraven na situaci, že se ti něco stane s motorem a uvízneš mimo civilizaci?
No, s tím jsem samozřejmě počítal, že se něco porouchá po cestě a to bylo i to, co mě lákalo. Prostě si umět poradit v neznámém prostředí, protože ti nic jiného nezbude. Poprvé jsem v tom seděl a řídil v den koupě vozidla a nemohl se dočkat, jaké patálie mě budou provázet. Bylo jich moc, třeba generálka motoru uprostřed Indie někde v polích.
Jak ses s místními domlouval? Stačila ti angličtina, nebo jsi využíval hlavně posunky?
Vždy jsem se snažil najít někoho, kdo umí anglicky, ale mnohdy to nevyšlo, tak se používaly posunky, malovalo se na papír nebo se využil mobil k překládání.
Měl jsi v plnu překročit hranice do Myanmaru, ale nebylo ti to umožněno a kvůli tomu jsi skončil na pár týdnů neplánovaně v Malajsii. Jak se to celé odehrálo a jak ses nakonec do Myanmaru dostal?
Musel jsem navštívit snad všechny možné úřady, které v Thajsku existují. Buď jsem od nich slyšel, že je nemožný opustit zemi s vozidlem a nebo že mi pomůžou, ale už se pak neozvali. Musel jsem tedy vyhledat právníka, který mi připravil patřičné dokumenty. Na státních hranicích jsem musel vypadat sakra přesvědčivě, že vím co dělám, aby mě pustili, protože tam to vždy stojí na celníkovi a úplatky ti nevezme. Jak to prošlo, tak jsem věděl, že to nejtěžší je za mnou.
Ve východní Indii jsi také oslavil Štědrý den. Jak to probíhalo? Nestýskalo se ti po českých vánočních tradicích?
Ani ne, věděl jsem že Vánoce budou i příští rok, a to už budu doma. Navíc mě hostila zrovna jedna milá rodina, uvařila mi rybu a zapili jsme ji slivovicí, kterou jsem šetřil pro speciální případy. Dokonce mi zaskočila i kost a zazpívali jsme si české koledy. Takže jsem si i trošku připadal jako doma.
Jak jsi to měl na cestě obecně se steskem po domově? Měl jsi někdy chuť to celé zalomit a prostě si koupit letenku a co nejdříve se dopravit domů?
To nikdy. Co bych dělal doma? A přijet bez tuk-tuku nepřipadalo v úvahu. Věděl jsem, že si projdu těžkým obdobím, ale když to člověk vydrží, tak ho to neuvěřitelně moc posílí.
Po Myanmaru jsi putoval Indií a Nepálem. Tedy místy, které jsi procestoval už předtím ses tam s někým, s kým ses seznámil na předešlé výpravě?
Chtěl jsem se v Káthmándú potkat s blízkou kamarádkou, ale v tu dobu zrovna studovala v Sydney. Hledal jsem i chlápka, se kterým jsem si vyměnil boty za housle, ale taky jsem ho nepotkal. Zkusím vyhledat příště. Do Nepálu se určitě ještě vrátím.
V Indii se k tobě na tři týdny připojili přátelé z Česka. Jaké to bylo po takové době necestovat sám a bavit se rodným jazykem?
Měl jsem obrovskou radost po pěti měsících vidět někoho, koho znám a na tuhle část cesty vzpomínám opravdu s úsměvem. Kluci přivezli slivovici, půjčili si ještě jednu motorku a spolu jsme projížděli 3 týdny Nepál. Kolem nás byla jen neskutečně nádherná příroda. Psychicky to moc pomohlo a nabilo mě to do dalších měsíců.
V Nepálu jste utíkali před slonem. Jak se vám to podařilo?
Úžasná historka a ještě úžasnější adrenalin. Procházel jsem se s kamarády a s průvodcem džunglí a najednou jsme se zastavili. Průvodce něco uslyšel a po chvíli i uviděl. Ukázal prstem a asi 15 metrů před námi je obrovský slon. Roztahuje uši a upřeně na nás kouká. Věděl jsem, že tohle je špatné. V tu chvíli průvodce zakřičel: „Pryč!“ Hodili jsme nohy na ramena a utíkali, co to šlo. Průvodce, co nás měl před zvěří chránit, tak nás odstrkoval klackem, aby nás lépe předběhl. Slon to nakonec vzdal a my byli rádi, že žijeme. Ten samý slon tam loni zadupal jednu turistiku.
Přes Indii jsi absolvoval náročnou cestu plnou poruch a historek. Pověz nám nějakou, která podle tebe nejlépe vystihuje náturu Indů.
Indové mají pokřivenou morálku (samozřejmě ne všichni). Snaží se tě spíš oloupit, než pomoct. Vidí bílého člověka s vozidlem a v nesnázích, a tak si na něm něco nahrabou. Jednou jsem byl moc vyčerpaný, vozidlo nejelo a já potřeboval motorovou svíčku, ale obchodník za ní chtěl 100 dolaru (reálná cena jsou 3 dolary). V takových zemích rád zaplatím i víc než je běžná cena, abych je i podpořil, ale takovou cenu na mě hodil? To jsem ho pořádně seřval, že i policajti přišli a ty jsem taky seřval. Člověk kolikrát nemá na výběr a musí být občas i zlý a nenechat si takové věci líbit. Musíte být zkrátka tvrdí.
Po cestě, obzvláště v Indii, ti nadšení rodiče ochotně nabízeli dcery k sňatku. Kolik jsi jich odmítl a nebyl jsi někdy na vážkách?
V Mumbai mi byla nabízená práce taxikáře, když si vezmu jejich dceru. Nijak dlouze jsem neváhal, protože jsem už chtěl z Indie vypadnout a věno nebylo takové, jaké bych si představoval. Musel jsem odmítnout, ale dohodli jsme se, že jestli budu ještě ve 40 svobodný, tak si jejich dceru teda vezmu, když přidají ještě kozu.
Na tuk-tuku jsi měl připevněnou Českou vlajku. Poznávali ji lidé, které jsi potkal v zahraničí? Měli nějaké povědomí o naší zemi?
Jezdil jsem většinu mimo turistické oblasti. Mám za to, že člověk tak více pozná tu danou zemi. Na druhou stranu ti lidi tam nemají tušení o okolním světě a Českou republiku znal opravdu zlomek lidi. Rád jsem jim ale o naší krajině povídal.
Z Indie sis nechal tuk-tuk přepravit na lodi do Íránu. Jak náročné bylo něco takového vyjednat a jak to dopadlo?
Nikdy jsem nic takového nezařizoval a moje angličtina nabyla tehdy nejlepší. Řešil jsem to už 3 měsíce před naloděním vozidla do kontejneru, protože jsem věděl, že to bude těžký domluvit. Indové navíc nedrží slovo, lžou, podání ruky nebo i podpis na smlouvě u nich nic neznamená. Oni vše nakonec udělají, ale trvá to a musíte na ně tlačit, volat, psát a pořád dokola a být neodbytní. Zavolají vám, že loď připlula a nakonec zjistíte že, ještě ani nevyplula a když už vyplula, tak do jiného přístavu. S Indama obchodovat je za trest. Všechny bych poslal do školy slušného chování.
Zažil jsi v Íránu tolikrát opěvovanou pohostinnost místních?
V Íránu jsem nikdy nebyl a těšil se, co mě tam čeká. Jejich pohostinnost je opravdu pověstná a já se o tom více než přesvědčil. Trávil jsem tam 3 měsíce a mnoho rodin mě hostilo, lidé jsou zdvořilí na ulicích, v autobusech i vysoko v horách. Mají se tam všichni k sobě mnohem blíže a najednou z toho cítíte, že k nim i patříte. Uděláte mi radost, když tuhle zemi navštívíte.
Přes Turecko, Bulharsko, Maďarsko a Slovensko ses poté dopravil až domů. Jaký to byl pocit, překročit hranice České republiky?
Ten moment si plně vybavuji. Poslouchal jsem mou oblíbenou písničku, vozidlo jelo krásně a přede mnou se náhle objevila cedule Česká republika. Křičel jsem radostí a nenacházel slov. Radost, že nemožné se stalo možným. Ten moment radosti je i natočený na YouTube.
Procestoval jsi muslimské, buddhistické i hinduistické země. Jaký vliv má na tamní obyvatele jejich víra? Které náboženství v tobě vzbudilo největší sympatie?
Řekl bych, že je jednoho jakého jsi vyznání, ale důležitější je, jak a kým jsi vychován. Lidi v těch zemích jsou stejní jako my.
Při cestách tě vždy doprovází úsměv. Nalezl bys nějaký momenty, kdy ti do smíchu nebylo?
Jasně, těch momentů byly mraky! Často jsem byl vyloženě na dně, protože člověk nemá kolikrát sílu pokračovat a samota taky dělá své. Okradli mě a párkrát jsem měl i blízko k smrti. To jsou ale věci, které tě nakonec posílí nebo si díky nim více uvědomíš hodnotu života, zdraví, rodiny a přátel a dalšího natolik běžného přesto křehkého.
Co tě cesta naučila?
Taková cesta tě neskutečně naučí a je toho strašně moc. Asi mě jen tak něco nerozhodí a probouzím se s úsměvem. Vážím si každého okamžiku v životě, rodiny, přátel a všeho kolem mě.
Co teď bude s tvým tuk-tukem? A potažmo i s tebou. Máš v hlavě nápad na další cestu?
Tuk-tuk bych rád dal na českou SPZ, i když vím, že to bude hodně těžký, ale jít to musí. Čekají mě besedy po republice a už píšu knihu, která bude hotová na jaře. A další cesta? To je ve hvězdách, ale rád bych podnikl zas něco dobrodružného.
Pokud tě Tomášova dobrodružství zaujala a zajímá tě, co podnikne dále, můžeš ho sledovat na Facebooku, YouTubu či Instagramu.
