Skutečná identita jeho údajně velmi bohatých rodičů je sice neznámá, ale povídá se, že se jim měla kromě Schlitzieho narodit i dcera Athelia, kterou ze stejného důvodu také prodali.

Poslední věty se vám možná čtou velmi těžko, ale podle dostupných záznamů nešlo bohužel o první ani o poslední podobný případ, kdy rodiče své zdravotně postižené děti odložili do cirkusů.

Zakrnění mozku i lebky

Jeho fyzickou odlišnost způsobovala neurologická porucha mikrocefalie.

Očekávaná délka života u osob s mikrocefalií nebývá příliš vysoká. V případě Schlitzieho, který se podle záznamů dožil obdivuhodných 70 let, jde tedy spíše o výjimku než o pravidlo.

Při této vývojové poruše se pacientův mozek v určitém období zasekne. Chování Schlitzieho bylo přisuzováno úrovni 4letého dítěte.

Kromě intelektuální odlišnosti je hlavním, pouhým okem viditelným znakem výrazné zakrnění hlavy a nízký vzrůst (u Schlitzieho přesně 122 centimetrů).

Především z tohoto důvodu se v 19. a začátkem 20. století lidé trpící mikrocefalií, nazývaní také jako pinheads (špendlíkové hlavičky), objevovali v cirkusech.

Za jeho známého předchůdce se považuje například i William Henry Johnson, přezdívaný Zip the Pinhead (1857–1926).

Proč si ho lidé pletli se ženou?

Schlitz vystupoval před publikem buď jako poslední/ztracený Azték (proto se občas jako jeho rodiště mylně uvádí Yucatán v Mexiku), ale také jako bytost nepocházející z naší planety.

Kvůli své vadě měl bohužel problémy s močovou inkontinencí (nebo lidově řečeno nedobrovolným únikem moči), a proto musel pravidelně nosit plenky.

Ty však byly zakryty dlouhými ženskými šaty. Když si k tomu připočtete cop, vznikl dojem, že se diváci dívali na fyzicky odpuzující dívku. Ve skutečnosti ale šlo o muže s mozkem 4letého dítěte.

Dokázal porozumět a provést jednoduché rozkazy, vyslovoval alespoň jednoslabičná slova a uměl počítat do deseti. Z blíže neurčitého důvodu ale často odmítal vyslovovat číslo osm.

Okolí Schlitzieho označovalo za velmi laskavého a společensky zdatného člověka, který miloval zpěv, objímání a rád stál v centru pozornosti. Zkrátka a jednoduše jako malé a nevinné dítě.

Schlitzie jako filmová hvězda

Díky jeho vzhledu začal být postupně Schlitzie obsazován i do filmů. Objevil se například ve snímcích The Sideshow (1928), Freaks (1932) či Island of Lost Souls (1932).

Freaks z roku 1932 bývá kvůli svému obsahu označován za jeden z nejbizarnějších hollywoodských počinů. Příběh se totiž odehrával v cirkuse, kde si postavy jednotlivých „oblud“ (freaks) zahráli skuteční, zdravotně postižení lidé.

Snímek se stal finančním propadákem a ve Spojeném království byl na 30 let zakázán.

Existuje dokonce i případ, kdy měla jedna žena v úmyslu žalovat společnost MGM za to, že během sledování filmu zděšením potratila.

Schlitzie však filmaře inspiruje i ve 21. století. Tvůrci hororového seriálu American Horror Story umístili do druhé série s názvem Asylum a do čtvrté s názvem Freak Show postavu jménem Pepper.

Vystoupení miloval

Ve Freak Show odehrávajícím se 12 let před událostmi z Asylum je Pepper členkou cirkusu a v Asylum byla její postava přesunuta do psychiatrické léčebny. V případě Pepper už ale šlo o maskéry upraveného herce.

Vystavování zdravotně postižených lidí v cirkuse či ve filmu byste hlavně na dnešní poměry mohli považovat za nemorální a dehonestující.

Schlitzie ale bez cirkusu v pozdějším období údajně velmi trpěl. Po smrti svého osvojitele Surteese v roce 1960, po němž měl i příjmení, se dostal na dlouhé tři roky do nemocnice. Žádná show tedy bohužel nepřipadala v úvahu.

Návrat na scénu

Na kliniku ho poslala Surteesova dcera, která o podnikání v cirkusovém světě nejevila příliš zájem.

Jaký vztah měla k samotnému Schlitziemu, nevíme, ale její otec George Surtees údajně Schlitzieho miloval jako vlastního syna a staral se o něj s láskou.

V nemocnici si tohoto populárního „Pinheada“ v pozdějším období všiml polykač mečů jménem Bill „Frenchy“ Unks.

Podle jeho slov Schlitzie bez publika chřadl a velmi mu chybělo. Na Frenchyho měl podle všeho působit velmi deprimovaným a nešťastným dojmem, což u Schlitzieho rozhodně nebylo zvykem.

S jeho pomocí se tedy Schlitziemu později opět podařilo dostat k cirkusovým vystoupením, které se pro něj skončily až 24. září 1971, kdy vždy dobře naladěný miláček obecenstva umírá.

Slavný, ale chudý

V posledních letech žil Schlitzie převážně v Los Angeles. Vystupoval však jak v Americe, tak v zahraničí. Pravidelně se s cirkusem přesouval na Havaj či do Londýna.

Navzdory své popularitě neměl Schlitzie nikdy domov, a dokonce na svém vystupování ani nezbohatl. Proto musel být po smrti pohřben na neoznačeném místě.

Vlastního hrobu, který určil místo jeho posledního odpočinku, se dočkal až v roce 2007. Na ten se mu postupem času poskládali jeho fanoušci.

O veřejném životě Schlitzieho jsme si řekli mnohé, ale o jeho soukromí se nezachovalo příliš mnoho informací.

Pokud ale máme věřit osobám, které mu byly za jeho relativně dlouhého života nejblíže, tento malý chlapík si vystoupení mimořádně užíval.

I když nám jeho osud může přijít jako trpký, v mysli dítěte, kterým Schlitzie z inteligenčního hlediska opravdu byl, zjevně převažovaly dojmy radosti.

Doufejme tedy, že se u smějícího publika netrápil, ale naopak si užíval pocitu, že může své okolí výjimečně pobavit.