Podobnost, respektive odlišnost názorů má při poznávání nových lidí největší vliv.
Jak nás ovlivňuje podobnost, respektive rozdílnost názorů, které sdílíme s druhými lidmi, a jak to ovlivňuje celkovou atraktivitu a přitažlivost, kterou k jiným pociťujeme?
Největší vliv při vzniku přitažlivosti mezi dvěma jedinci má právě podobnost názorů. Dlouho se vedly diskuse, zda a do jaké míry názorová podobnost ovlivňuje vztah mezi dvěma lidmi.
Člověk má velkou tendenci akceptovat a uznávat ty, kteří s ním souhlasí, a na druhé straně do jisté míry odmítnout ty, kteří jsou názorově odlišní. Do jaké míry je tato hypotéza pravdivá? Vládne mezi lidmi vzájemná blízkost díky podobnosti, nebo odlišnosti?
V roce 1961 sestavil americký psycholog Donn Byrne dotazník, ve kterém dobrovolníci vyjadřovali své postoje. Za pár týdnů respondenti obdrželi simulovaně vyplněný dotazník experimentátorem.
Jedna skupina pokusných osob získala dotazníky, ve kterých se jejich postoje shodovaly s postoji „neznámé osoby“, další skupina získala dotazníky, kde se postoje shodovaly pouze v důležitých otázkách a v méně zásadních se lišily. Třetí skupina dostala vyplněné dotazníky, ve kterých se jejich postoje lišily ve všech ohledech.
Byrne na konci experimentu přišel k závěru, že největší sympatie se rozvinuly mezi lidmi, kteří se v dotaznících shodovali v postojích, menší sympatie se rozvinuly mezi lidmi, kteří se v zásadních postojích shodli, ač se rozcházeli v detailech. Nejmenší sympatie panovaly mezi lidmi, jejichž postoje se vůbec neshodovaly. Závěry tedy potvrdily to, co je víceméně logické.
Byrne tímto experimentem poukázal na fakt, že při prvním dojmu, resp. ve fázi poznávání určitého člověka, jsou nám nejsympatičtější ti lidé, s nimiž sdílíme stejné názory a postoje.
Důležitost podobnosti postojů byla nadále zkoumána, když zrealizovala dvojice psychologů Kerchoff a Davis v roce 1962 výzkum, kdy se ptali snoubenců, jak moc je podle nich podobnost postojů důležitá. Páry, které byly zasnoubené po dobu kratší než 8 měsíců, odpověděly, že hraje důležitou roli.
Naopak páry, které byly zasnoubené po dobu delší než 8 měsíců, nepřipisovaly podobnosti postojů tak velkou důležitost. Důležitým faktem je, že se postoje časem mohou měnit.
Je přirozené cítit vzájemnou náklonnost k lidem, kteří k nám chovají pozitivní city. Podle psychologa Aronsona je tento mechanismus založen na principu odměny a ceny. Aronson definuje čtyři základní konstelace, které se týkají mezilidské přitažlivosti.
- Druhá osoba je nám od začátku interakce pozitivně nakloněná.
- Druhá osoba nám není nakloněná vůbec.
- Druhá osoba nám zprvu není nakloněná, ale později si ji získáme.
- Druhá osoba je nám zprvu nakloněná, ale později ji ztrácíme.
Aronson vyslovil hypotézu, že nejvíce jsme nakloněni osobám z třetí kategorie. Tento jev, nazývající se „fenomén rizika“, je způsoben tím, že jsme si zasloužili náklonnost zmiňované osoby, zasloužili jsme si i svou odměnu.
Kdy se protiklady přitahují?
Odpověď na tuto otázku se snažila přinést tato americká studie. Jejím cílem bylo zjistit, zda jsme spokojenější ve vztazích, ve kterých jsme si více podobní s naším partnerem, nebo když se doplňujeme na základě protikladných rysů. Výzkumný vzorek sestával ze 42 studentek psychologie na Stanfordské univerzitě.
Jako metodu si autoři zvolili formu dialogu mezi náhodně vybranými studentkami. Tyto dialogy byly předem napsané experimentátorem. Jeden z dialogů měl submisivní charakter, druhý dominantní. První dobrovolnice měla za úkol podělit se s nějakým problémem, na který měla druhá dobrovolnice reagovat.
Obě pokusné osoby měly předem určeno, na co se budou ptát a co budou říkat, přičemž nevěděly, jaký konkrétně to má vyvolat efekt. Po obou dialozích (jeden vedený submisivně, druhý dominantně) byly dobrovolnice vyzvány, aby zhodnotily, jak příjemně nebo nepříjemně se cítili s druhou osobou během obou rozhovorů.
Obě pokusné osoby se nezávisle na sobě shodly, že příjemnější jim byl rozhovor vedený na základě komplementarity.
