Japonci na americkou základnu zaútočili bez varování.
O osmé hodině ranní, 7. prosince 1941, zaútočilo japonské císařské námořní letectvo na námořní základnu Spojených států v přístavu Pearl Harbor na ostrově Oahu na Havaji. Stovky letounů zasypaly klíčovou základnu bombami.
Zemřelo 2 335 Američanů, dalších tisíc bylo zraněno a zničena byla podstatná část loďstva a letectva USA. Ještě ten večer požádal americký prezident Franklin D. Roosevelt kongres o vyhlášení války Japonsku. Do té doby neutrální země tak byla vtažena do válečného konfliktu, který se tím momentem stal světovou válkou.
Útok na Pearl Harbor byl překvapením, ale napětí mezi těmito národy ve vzduchu viselo minimálně od 20. let. Spojené státy v oblasti podporovaly Čínu a s Japonskem udržovaly diplomatické nepřátelství. To vychladlo v roce 1931, kdy Japonci začali okupovat Mandžusko patřící Číně. Země vycházejícího slunce tím řešila své demografické a ekonomické problémy. Ani to jim však nestačilo, a tak v roce 1937 rozpoutali proti Číně válku, která vstoupila do dějin jako brutální masakr.
Japonští vojáci pochodují mandžuským městem Cicikar
Když pak v roce 1940 Japonsko podniklo invazi do Francouzské Indočíny, Spojené státy na jejich agresi reagovaly sankcemi na dovoz letadel, součástek a leteckého paliva. Na největší páku v podobě ropy ale zatím nesáhli s vědomím, že Japonsko je na jejím dovozu z USA zcela závislé. Mezitím v Evropě probíhal zuřivý konflikt, kterému zatím vévodili nacisté. Když v září roku 1940 zabrali Francii, rozhodli se, že podepíší spojenectví s Japonskem (Trojstranný pakt) a nechají mu spravovat Francouzkou Indočínu.
Rozpínaví Japonci začali na nově nabytém území ihned s výstavbou letišť a námořních základen, což byla neklamná známka dalších výbojných akcí. Když pak 26. července 1941 vešla dohoda o záboru Francouzské Indočíny oficiálně v platnost, reagovaly Spojené státy zmražením japonských aktiv v USA. To samé učinila Velká Británie a Nizozemsko. Japonci tak ztratili možnost nákupu ropy.
Japonci se ocitli ve složité situaci. Klíčovou surovinu nutně potřebovali, ale aby ji získali, museli by se poníženě dát na ústup. V opačném případě zbývalo vyhlásit trojici států válku. Tehdejší císař Hirohito dal premiérovi Konoemu šest týdnů, aby situaci vyřešil diplomacií. Jenže Američané japonské požadavky zamítli. Dohoda o ukončení pomoci Číně, uznání okupační správy v Indočíně a neposilování vojenských sil na Dálném východě pro ně byla nepřijatelná.
Japonský císař Hirohito na fotografii z roku 1934
Jednání skončila neúspěchem, Konoe podal 16. října 1941 demisi a jeho místo nahradil militantní premiér Tódžó. Válka se stala jediným řešením. Přesto i nadále probíhaly diplomatické akce, které ale měly jen uklidnit císaře Hirohita a ukonejšit Ameriku. Ve skutečnosti už probíhaly rozsáhlé přípravy k útoku.
Cílem bylo dobít jižní část Pacifiku, která byla bohatá na ropu. Obsazeny měly být ostrovy Sumatra, Borneo a Jáva, kde se ročně těžily miliony barelů ropy. Zároveň byla naplánována ofenzíva proti Thajsku, Filipínám a Malajsii. O přístavu Pearl Harbor původně nebyla vůbec řeč. Japonští velitelé samozřejmě věděli, že zde kotví americké tichomořské loďstvo, ale obávali se vysokých ztrát a malé účinnosti akce.
Přesvědčil je admirál Jamamoto, vrchní velitel japonského námořnictva. Útok měl být proveden nálety z letadlových lodí, čímž mělo dle jeho názoru být zničeno americké loďstvo hned v úvodu války. Zároveň argumentoval, že tím bude otřesena americká morálka a Spojené státy budou možná ochotny ke smíru a uvolnění obchodu s ropou. Japonci si byli dobře vědomi americké vojenské a hospodářské síly a v žádném případě se s ní nechtěli pouštět do dlouhodobého konfliktu.
Odpovědnost za útok ležela na bedrech tohoto muže (Isoroku Jamamoto)
Jamamotův návrh nakonec po hrozbě rezignací prošel, dostal název Operace Z a byl naplánován jako součást ofenzívy na začátek prosince. Ihned po schválení plánů začaly přípravy. Japonské bombardéry byly vyzbrojeny speciálně upravenými pumami osazenými protipancéřovými dělostřeleckými granáty.
Do akce bylo povoláno také pět miniponorek vyzbrojených torpédy, které měly být na místo určení dopraveny velkými ponorkami. Úkolem jejich posádek bylo doplout v noci tajně do přístavu, počkat na nálet bombardérů a po jeho konci zlikvidovat nepoškozené cíle.
K přístavu vzdálenému šest tisíc kilometrů se rozhodli vydat severní plavební trasou, kterou kvůli bouřlivým vodám nikdo nepoužíval. Plavidla se shromažďovala v zálivu Hitokappu na Kurilských ostrovech, odkud vyplouvala po jedné a v odlišných kurzech, aby nevzbudila dojem koordinovaného úderu.
Už během příprav, 1. prosince, se sešla k jednání japonská vláda. Premiér Tódžó během něj oznámil vymyšlenou zprávu, že Američané poslali Japonsku ultimátum a vyzval k úderu. Ten rada i přes řadu námitek nakonec odsouhlasila.
Pohled na přístav Pearl Harbor z 13. října 1941
To už ale stejně bylo jedno. Militantní premiér vyslal ponorky na cestu už 18. listopadu. Osm dní poté je následovalo 31 plavidel – 10 torpédoborců, 8 tankerů, 6 letadlových lodí, 3 ponorky a 2 bitevní lodě. Během plavby přerušili veškerou radiovou komunikaci a měli rozkaz okamžitě potopit jakoukoli cizí loď, než stihne vyslat varování. Útok byl naplánován na neděli 7. prosince 1941, a to kvůli nižší bdělosti amerického námořnictva.
Den před útokem byly jednotky 400 námořních mil severně od Oahu. Panovalo příšerné počasí a nebylo jasné, zda k úderu nakonec dojde. Druhý den ráno byly podmínky příznivější a letadla byla vypuštěna z lodí ve vzdálenosti 275 námořních mil od ostrova. Útok začal v osm hodin ráno havajského času. Tento čas byl stanoven záměrně, neboť přesně půl hodiny předtím měli japonští diplomaté předat vládě USA usnesení o vyhlášení války.
Ve skutečnosti ale depeše dorazila pozdě a její překlad do angličtiny trval dlouho, a tak byla Američanům předána až v momentě, kdy útok na Pearl Harbor skončil.
