Jedna z největších nespravedlností historie nebyla dodnes napravena.
Wounded Knee, v řeči Lakotů Čankwe Opi, je malé městečko ležící v Jižní Dakotě na severu USA. Jeho populace činila při posledním sčítání v roce 2010 pouhých 382 obyvatel. Přesto se jedná o místo, kde se psala historie Spojených států amerických.
Před 128 lety zde proběhl poslední velký konflikt mezi Siouxy (kteří toto pojmenování považují za hanlivé a sami si říkají Lakotové) a ozbrojenými složkami Spojených států. Výsledkem byl masakr, za který zaplatilo životem přibližně 300 indiánů a 25 vojáků spojenecké kavalerie.
Smutný příběh ale bohužel nebyl ojedinělým incidentem, nýbrž obrazem doby. Stejné bezpráví bylo pácháno ve stejné době na dalších indiánských kmenech a doba mírového soužití byla ještě na míle daleko.
Nicméně, jak už to bývá, nic není černobílé a nelze říci, že bílí Američané byli jen zlí a indiáni jen dobří. Pojďme se společně podívat, co masakru předcházelo, proč situace tak nešťastně eskalovala a co to znamenalo pro tehdejší Ameriku.
Indiáni ovládali vše
Lakotové ovládali po většinu 19. století celou severní část Velké planiny. Na oblast měli po podpisu dohod ve Fort Laramie v roce 1851 a 1862 zákonné právo. Takzvaná Velká siouxská rezervace obsahovala celou Jižní Dakotu západně od řeky Missouri a další oblasti v okolních státech. V dohodě bylo doslovně řečeno, že v oblasti nesmí pobývat žádný běloch a nesmí jí bez povolení ani projíždět.
Jenže, když bylo na začátku 70. let 19. století v Jižní Dakotě objeveno zlato, zákony šly stranou a do indiánského teritoria se začaly hrnout hordy zlatokopů. V místě naleziště, v pohoří Black Hills tak USA nechaly vystavět vojenskou základnu pod vedením George Armstronga Custera, aby ochránily své občany.
Tím ovšem porušily uzavřené dohody, což indiány rozzuřilo. Na území Black Hills se do roku 1878 nastěhovalo tolik bělochů zaslepených touhou po zlatě, že se z něj rázem stalo nejhustěji obydlené místo v celé Dakotě. Lakotové zuřili, pohoří pro ně bylo posvátné. Vláda USA jim sice nabídla, že území odkoupí, ale to pro ně bylo nemyslitelné.
Incidenty mezi americkou armádou a indiány se začaly množit. Vojáci zcela přehlíželi neoprávněný vstup zlatokopů do posvátných míst Lakotů, zato tvrdě trestali indiány, kteří nejčastěji při lovu buvolů opustili sobě určené území. Ani Lakotové ale nenechávali okupanty v klidu.
Situace došla svému vrcholu 25. ledna 1876. Indiáni se začali organizovat a americká vláda vytušila, že bude muset čelit útoku. Posílila tedy armádu a poslala ji v čele s generály Terrym, Gibbonem a Crookem, aby povstání Lakotů potlačili.
Po počátečních neúspěších byla vyslána na průzkum sedmá kavalerie pod vedením podplukovníka George Armstronga Custera. Ten narazil na indiány u řeky Little Bighorn. Pokusil se je obklíčit a rozprášit, ale výrazně podcenil jejich sílu. Celá jeho kavalerie byla zmasakrována (přežil jen kůň Komanč) a bitva vstoupila do historie jako drtivé vítězství indiánů nad bílým mužem. Zaplatili za něj ale krutou daň.
Krvavá prohra rozlítila americkou vládu, která rok po bitvě zrušila smlouvy s Lakoty a donutila je prodat území Black Hills za směšnou částku. O tři roky později byla Velká siouxská rezervace rozdělena. Na původní území rezervace začali proudit bílí osadníci a indiáni byli přesunuti do pěti menších rezervací. Kmeny byly rozděleny na rodiny, každé bylo přiděleno 320 akrů půdy a byly donuceny živit se farmařením a chovem dobytka.
K pomoci Lakotům byla pověřena organizace BIA (the Bureau of Indian Affairs), která je zásobovala jídlem pro potřebné a sháněla jim bílé farmáře, kteří je učili řemeslu. Jenže polosuchá půda Jižní Dakoty příliš pěstování plodin nepřála a léto roku 1890 navíc přineslo intenzivní horka. Do toho všeho americké vládě došla trpělivost a osekala potravinovou pomoc Lakotům na polovinu. Bizoni byli bílými osadníky vyvražděni už několik let předtím a indiánům tak nezbývalo už moc možností, jak se vyhnout hladomoru.
