První česká transgender modelka Peťa Nitka: Chci lidem ukázat, že je v pořádku být jako já

Musíš si pořád udržovat nějakou linii a dobrý vzhled. A mně je jenom 24 a mám dobrý metabolismus, takže já vlastně nemusím dělat nic. Jenom sem tam si jdu zaběhat a pak po 10 minutách zjistím, že mě to nebaví, tak se vrátím domů. Ale piji každé ráno teplou vodu s citronem. A to je možná ta věc, díky níž jsem hubená. Ale není to nějak náročné. Co se týče focení a přehlídek, to je jiné. Mám vždy pocit, že po dnech Fashion Weeku odjedu na invalidním vozíku, protože jsem hrozně unavená. Musím se po tom týdnu módy vždycky dávat dohromady. 

Jak často pracuješ? Jak vypadá tvůj harmonogram?

To je strašně těžké říct. 

A máš nějaký volný čas?

Teď nemám vůbec volno, protože rozjíždím svoji značku Petia Shoes, která vyjde tento měsíc. Teď třeba se blíží pražský Fashion Week, kde budu chodit pro Michaela Kováčika. Jinak vždy někam cestuji. 

Už jsi byla na pražském Fashion Weeku v minulosti?

Jo, vždycky jsem chodila pro Lukáše Krnáče. 

Proslavila se jako androgynní model. Co to obnáší?

To bylo jen jméno. Já vlastně nevím, co to obnáší. Obnáší to samozřejmě oficiálně to, že jsem mohla předvádět jak pánskou, tak ženskou módu, ale já jsem to nikdy nedělala. Já jsem nikdy nebyla androgynní model. Já jsem svému agentovi hned v roce 2015 řekla, že plánuji změnu pohlaví.

Ale v té době to frčelo, tak vznikla tahle image. Já jsem samozřejmě věděla, že jednou budu transgender modelka. A doufala jsem, že to stihnu a budu u nás ta první. A povedlo se. To označení androgynní model nemám ráda, ačkoli jsem se díky němu proslavila. Ale jsem strašně ráda, že na to lidi docela rychle zapomněli. A dneska už mě všichni berou jako ženu. 

Já jsem si ve starších rozhovorech všiml, že jsi říkala, že ti pohlavní neutrálnost vyhovuje…

Tak jsem musela mluvit. Musela jsem tak vystupovat.

Po návratu z Indie jsi ohlásila, že podstoupíš změnu pohlaví. Co se tam stalo?

Já jsem přijela do Indie a ještě jsem o sobě mluvila v mužském rodě. A když jsem tam přijela, nikdo se se mnou nebavil jinak než v ženském rodě, protože jsem jako žena vypadala. Strávila jsem tam tři týdny a stihla jsem se tam i zamilovat.

A zjistila jsem, že takhle to má být a takhle mi to nejvíce vyhovuje. Po návratu jsem si řekla, že je konec a začínám se změnou. Měla jsem strach, protože mi hodně lidí říkalo, že třeba ztratím práci, že být Peťa, žena, už to není tak zajímavé. Ale transgender modelka u nás přeci také nikdy nebyla. Tak jsem do toho šla. A jsem za to strašně šťastná. 

Vraťme se ke tvému dětství. Narodila ses jako Petr, ale vždycky jsi věděla, že jsi ženou. Neměla jsi kvůli tomu problémy ve škole?

Měla. Já jsem byla strašně ženská a ostatní mi to dávali sežrat. Ale vždycky jsem si našla takový kolektiv holek, které mě měly rády, a já jsem byla jednou z nich. Byla jsem v partě hezkých holek, i když jsem hezká holka nebyla. Holčičí kolektivy mě zachraňovaly od toho negativního klučičího okolí. Kluci mě nepřijali, ale ani já jsem nepřijala je. Kdysi jsem nesnášela být v mužském kolektivu, v dnešní době jej vyhledávám.

Předtím jsme žili v takové vzájemné symbióze a určitě tam byly nějaké hodně negativní vzpomínky, ale to jsem vytěsnila. Neusínám s tím, že jsem byla šikanována. Jsem taková pozitivní, říkám si, co bylo, to bylo, proč myslet na něco nepříjemného z minulosti. 

V listopadu jsi podstoupila finální operaci. Jak dlouho trval celý proces změny pohlaví a jaké to bylo?

Ono, když se někde do médií dělá rozhovor s transgender ženou, tak je to negativní, protože si každá stěžuje na to, jak je to u nás zdlouhavé, jak je to náročné a jaká máme za sebou ponižující vyšetření. Já nevím, jestli je to mou pozitivitou, ale u mě to bylo úplně v pohodě. U každého to však samozřejmě probíhá jinak. Mně to celé trvalo rok a tři měsíce. 

Sexuoložka hned věděla, že jsem žena. Ta to hned pochopila, pak proběhla série vyšetření u psycholožky a tak dále. Musela jsem třeba nakreslit strom nebo ženu a muže, ačkoli nechápu, jak na základě toho zjistili, že jsem opravdu žena.

Takže jsi podstoupila sérii rozhovorů se sexuologem?

Se sexuologem a psycholožkou. Pak jsem začala s hormony. A ty musíš brát rok, aby ti povolili finální operaci. 

A v Česku to tedy kompletně celé hradí pojišťovna?

Ano. U nás je to hrazené pojišťovnou, protože jde o duševní chorobu, která je tou operací vyléčená. Ale takový vzlet helikoptéry za vybouraným opilým řidičem stojí daleko víc než moje operace. Já jsem to nebrala automaticky a jsem strašně vděčná, že jsem dostala tu příležitost a že jsem se narodila v Česku, kde je to úplně v pohodě. 

Jak se po té operaci cítíš?

Cítím se strašně dobře. Jsem jako na drogách. Cítím se jako v euforii. Jsem šťastná. Teď je to tak, jak to mělo být od začátku. Strašně ráda se na sebe dívám do zrcadla.

Mě hodně zaujalo, když jsi říkala, že budeš vystupovat v Tunisku na Fashion Weeku.

To se změnilo na letošní jaro.

Tys tam chtěla vystoupit, aby ses stala první trans modelkou v islámském světě…

Ano. Já mám ráda takovéto průkopnické práce. Jsem taková, že se nebojím, že mě tam někdo zastřelí, což se může samozřejmě stát. Ale já se ráda takto angažuji. To neznamená, že ráda provokuji, ale chci ukázat, že to je v pořádku. Předpokládám, že se tam o mně bude psát a lidi, jako jsem já, to třeba uklidní.

A v jakých arabských zemích by ses nebála vystoupit?

Já myslím, že Tunis je dobrý, tam se nic nestane. Ale Arab Fashion Week v Dubaji by byl úplně nejlepší. Ten je velkolepý. 

Ale ta země je zrovna hodně konzervativní…

Právě. Bude to těžké, ale není to nemožné. 

Tvé vystoupení v Indii bylo označeno za módní a LGBT revoluci. Setkala ses ze strany místních jen s veskrze pozitivním přístupem?

Já jsem byla až zaskočená a šokovaná tím, jak mě přijali. Hodně se tam o mně psalo, byla jsem i na prvních stránkách, takže mě lidé poznávali. A jejich reakce byly třeba jen takové, že si vedle mě sedli a cítili se požehnaně. V hinduismu totiž mají androgynní bohyni. Já jsem se tam seznámila s jedním klukem, a když jeho mamka zjistila, že jsem transgender, tak ho dokonce nutila do svatby se mnou. Tím pádem by jejich rodina byla požehnaná. Tam třeba na gaye pohlíží strašně špatně, ale s transgendery problém nemají. Právě naopak.

Proslavila ses v Austrálii. Tam jsi odjela kvůli modelingu, nebo z jiného důvodu?

S mojí nejlepší kamarádkou Martinou jsme odjely do Austrálie studovat angličtinu na Cambridge do Perthu. Vydělávaly jsme si na to předtím asi dva roky v Americe. No a já jsem se tam seznámila s fotografem Bharathanem Kangatharem. S ním jsem začala fotit a on mě dostal do prvního magazínu. Díky němu se to rozjelo. A dneska je to můj agent. Takže díky němu jsem teď slavná. 

A on oslovil tebe, nebo ty jeho?

On oslovil mě. Potkali jsme se před školou. Bylo to úplně náhodné. To bylo zvláštní, že v ten rok jsem strašně toužila být modelkou a pak se to takhle přihodilo. To je důkaz toho, že myšlenky přitahují to, co se stane.

Zaujal mě Rainbow Fashion Week, kterého ses zúčastnila. Můžeš vysvětlit jeho koncept?

Rainbow Fashion Week je v New Yorku každý červen a je to taková oslava jinakosti. A je to strašně super. Jsou tam lidé všech barev, všech náboženství a nikdo se tam nesoudí. Každý je úplně jiný. Vždy se pořádá před Gay Pridem v New Yorku jako jeho součást.

Je něco na modelingu, co se ti nelíbí a co bys změnila?

Nutnost výšky žen a mužů. Znám tolik krásných holek a nemůžou dělat modeling, protože jim chybí třeba tři centimetry. Nebo jsem třeba potkala strašně krásného kluka a ten měl 206 centimetrů, takže už byl zase přerostlý. Já jsem mu pomáhala dostat se do nějaké agentury, ale neprošlo to. Já tomu rozumím, ale vadí mi to.

Jaký moment v tvé kariéře byl pro tebe nejtěžší?

První přehlídka. Měla jsem hrozný stres. Já jsem taková trémistka. A ještě chození na podpatcích bylo opravdu těžké.

Jaký mají podle tebe na modeling vliv sociální sítě?

Strašně velký. Vůbec nerozumím tomu, jak se mohly Claudia Schiffer nebo Kate Moss proslavit bez Instagramu a Facebooku. A je to super. Ale já mám pocit, že v dnešní době je modelka každá holka, stejně jako každý druhý je fotograf.

A to mi vadí, protože my na tom, že jsme modelky, pracujeme. Snažíme se něco dobrého předat společnosti a teď je modelka každá holka, tak to docela kazí tohle odvětví. Zase to ale holkám pomáhá, protože mnoho modelingových agentur dělá scouting na sociálních sítích. Stačí přidat hashtag nějaké modelingové agentury. Tímto způsobem bylo objeveno strašně moc holek, co dnes mají velký vliv v modelingu. 

Co děláš ve svém volném čase?

Já ho moc nemám. Když mám přítele, tak jsem nejraději s přítelem. Teď jsem po rozchodu. Volný čas jsem trávila v Amsterdamu se svým přítelem, až si někoho najdu, budu trávit volný čas s novým přítelem. (smích)

A bez přítele?

V zimě jsem nejraději doma u televize. V létě mám strašně ráda výlety, cestování a pikniky. Strašně chci, ať mě někdy někdo vezme stanovat. 

Máš nějaký vzor?

Nemám žádný vzor. Já jsem vždy chtěla dělat všechno jinak než ostatní. Inspirovala jsem se třeba myšlenkami od spisovatelky Louise Hay, která říká, že myšlenky tvoří naši budoucnost. 

Ani v dětství?

V dětství to byl Jackson. Ale v rámci toho, co dělám, se nenechávám inspirovat nikým, jenom sebou.

Jak bys definovala krásu?

Na Instagramu považuji krásu za ideální proporce obličeje a postavy. V soukromí však více hledím na povahové rysy. Zlý člověk s dokonalou tváří nebude nikdy krásný.

Čeho bys chtěla ještě dosáhnout? Máš nějaký velký cíl?

Jelikož teď rozjíždím s Karin Onderkovou značku Petia Shoes, která se inspiruje mým příběhem přeměny, tak bych samozřejmě chtěla, ať je ta značka exkluzivní a světová. Dále bych chtěla šířit svá úžasná životní moudra v zemích, kde transsexualita, homosexualita a celkově tyto záležitosti jsou tabu. A doufám, že se tak do třech let vdám.

Co bys poradila mladým Čechům a Češkám, kteří se cítí být vězni v svém těle?

Ať se hlavně vykašlou na předsudky, na lidi, kteří jim v tom nepomáhají a ať s tou změnou začnou co nejdříve.