Byla jsem měsíc bez Instagramu: Nemohla jsem v noci spát, chyběly mi lajky

Řekl bys, že jsi závislý na Instagramu? Ani já ne, a to i přesto, že můj screen time, tedy čas strávený na telefonu, ukazoval něco jiného. Přes 7 hodin denně a z toho přibližně 5 hodin scrollování právě na této sociální síti. I to bylo jedním z podnětů, proč si dočasně zrušit profil a věnovat se lepším aktivitám.

Instagram dnes nestojí za nic

Profil jsem si založila už v roce 2012, kdy neexistovali influenceři s detoxikačními čaji a nedělal se feed, který k sobě barevně ladil. Postovali jsme bez filtrů, bez dokonalého načasování a fotky jsme nevymazávali jen proto, že měly 11 lajků.

Doporučeno

Na 1 měsíc jsem se stala vegankou. Co taková radikální změna udělala s mým tělem? 4. dubna 2019 v 14:29

Za uplynulých 7 let se však profily na Instagramu změnily na jakési „virtuální vizitky“ a každý chce mít tu svou co nejstylovější. Firmy, značky a jednotlivci si prostřednictvím nich budují svoji image a ovlivňují tak náš výběr. A s přibývajícím marketingem a kvanty reklamy v postech či v příbězích se začala vytrácet autenticita a tato rovnice se tak trochu otočila.

Zrušit či nezrušit? To je otázka

Instagram začal ovlivňovat naše každodenní myšlení a jednání. Při cestování do zahraničí si podle průzkumu vybíráme země na základě instagramového potenciálu.

Zajímavá místa vyhledáváme tak, abychom si udělali fotku do feedu a při výběru restaurace jsou rozhodujícím faktorem pěkné fotky foodblogerů. Stejně je to s oblečením či lidmi. Postujeme tak, abychom o sobě vytvořili co nejdokonalejší obraz. A já jsem nebyla výjimkou ani v jednom z předešlých případů. 

Nahromadil se ve mně pocit, že lidé na Instagramu žijí falešné životy. Vadil mi tlak ze strany „influencerů“, kteří nám ukazují, co všechno nemáme a potřebujeme mít. Obtěžovali mi život nekonečné stories typu Zeptejte se mě na něco od lidí, kterých se opravdu nikdo na nic ptát nechce.

Stejně mě nebavily dokola se opakující fotky jednoho člověka z jedné dovolené, na které se díváme měsíce. A co mi vadí úplně nejvíc je fakt, že jsme dovolili, aby se hodnota lidí posuzovala na základě vymyšleného čísla, které nereflektuje téměř žádné kvality, schopnosti či talent člověka. Virtuální prostor plný tupoty.

Instagram nás totálně ovládl

Tento moment uvědomění u mě nastal, když jsem se během psaní e-mailu v práci přistihla, jak zcela automaticky proklikávám příběhy. Dívala jsem se na „běžné“ denní situace a zážitky lidí, které mě vlastně ani nezajímaly. Dokonce mi vadily.

Vždyť to znáš: Byla jsem cvičit, nové štěňátko, #foodporn, nové dítě, #isaidyes a pořiďte si tyto legíny s promokódem #zuzka10.

Doporučeno

Zkusil jsem žít na minimální mzdě v Praze. Zadlužil jsem se a přežíval na instantních polévkách 11. března 2019 v 17:53

Ale mnohem horším „políčkem“, než je scrollování o samotě, je to, které zažiješ v partě. Všichni jsme se již ocitli v situaci, kdy jsme si s někým povídali a dotyčný během rozhovoru automaticky sáhl po mobilu, otevřel aplikaci a proklikával stories. Ne záměrně, prostě ze zvyku.

První pokus totálně selhal

Proto jsem se tento „problém“ snažila řešit nejdříve méně drasticky a dala jsem si challenge. Každý den, během celého měsíce, jsem měla za úkol provádět po práci libovolnou aktivitu, při které nebudu alespoň 2-3 hodiny používat mobil.

Zkoušela jsem všechny možné typy aktivit od jógy, přes alternativní kulturní představení, motokáry až po taneční hodiny Vogue. Avšak neustálým postovaním o tom, co budu dělat a co jsem dělala, se čas na telefonu snížil jen částečně.

Podruhé to šlo o něco lépe

Přistoupila jsem k důslednému kroku a 31. prosince 2018 jsem se o půlnoci rozloučila nejen se starým rokem, ale i se svým profilem. Žádná story ohňostroje, půlnočního přípitku, ani žádný příspěvek o novoročním předsevzetí. Deaktivaci účtu jsem si pojistila ještě vymazáním aplikace, abych ji ze zvyku neotevírala.

Tady jsem narazila na menší problém, protože součástí mé práce je i správa byznys profilů, ke kterým jsem potřebovala přístup. Nosila jsem proto druhý mobil, který jsem využívala jen na publikování předem připravených příspěvků, abych omezila čas na Instagramu na úplné minimum.

A dost překvapivě, i pro mě samotnou, jsem během celého měsíce neměla zájem tyto profily zneužít na „stalkování“.

Život bez Instagramu je plný strachu

Mou největší obavou bylo v první řadě to, abych se nenudila a abych nic nezmeškala, tedy typické příznaky FOMO (fear of missing out). Zadruhé jsem byla zvědavá, jak zjistím, kde se něco zajímavého děje a jak se budu kontaktovat s lidmi, se kterými komunikuji pouze na Instagramu. 

Hned v první týden jsem se náhodně dozvěděla od kolegů v práci, že má ve Vídni výstavu známý holandský malíř Pieter Bruegel, takže program byl na světě. A v tomto duchu pokračoval v podstatě i zbytek měsíce, kdy se mi spontánně vytvářel program z hodiny na hodinu. Jen málokdy jsem o něčem věděla předem.

Navštívila jsem několik výstav v Bratislavě a byla jsem na 3 divadelních představeních, na jednom dokonce až v Nitře. Přihlásila jsem se na workshop, během kterého jsme zkoušeli netradiční malířské techniky.

Vytřídila jsem šatník a také jsem se bez Instagramu ocitla na rande. 

 
Program tedy nebyl problém a paradoxně jsem zažila kulturně nejbohatší měsíc za poslední období.

 

Život bez Instagramu a jeho výhody

Prvním bezinstagramovým benefitem, který jsem si uvědomila až po měsíci bylo, že jsem přestala všechno fotit. Telefon jsem využívala primárně na komunikaci a najednou jsem neměla v galerii 40 stejných fotek, ze kterých jsem potřebovala vybrat jednu hodnou instagramového postu.

Z mého života se vytratila potřeba fotit se v běžný den, který není ničím výjimečný a nepředstavuje pro mě žádný zážitek, na který budu chtít za rok vzpomínat. Jaksi najednou nepotřebuji lidi přesvědčovat, že žiji lepší život než oni. 

Druhou výhodou bylo, že se mi začali ozývat známí. Někteří s tím, zda jsem si je zablokovala, jiní s otázkou, jak se mám a co je u mě nového, protože to neviděli na story. Stejně milé byly zprávy od kamarádů v čele s mou mámou, kteří podávali stížnosti, že nemají co sledovat a vlastně je ten Instagram beze mě až tak nebaví.

Suma sumárum, moje existování na Instagramu chybělo všem ostatním, kromě mě. Já jsem se za celý měsíc nedočkala pocitu, kdy by mi profil chyběl a můj screentime se snížil na maximálně 1,5 hodiny denně. Je samozřejmě otázkou, zda to bylo způsobeno tím, že jsem pořád měla co dělat nebo tím, že jsem byla Instagramem zkrátka přesycena.

Návrat do Instasvěta 

Upřímně jsem si myslela, že se budu těšit a po návratu budu znovu postovat a bavit lidi svými každodenními zážitky. Ale bylo to přesně naopak. První dny jsem na profil ze zvyku nechodila, protože mi nic zajímavého nenabízel a v trávení času na Instagramu jsem neviděla žádný smysl.

Následně jsem přestala sledovat mnoho profilů, které mě ničím neinspirovaly či nebavily a na radu kamarádů jsem si ztišila všechny příběhy. Takto se dívám jen na lidi, kteří mě opravdu zajímají.

Navíc jsem zjistila, že mi opravdu nic neuteklo, protože nekonečné množství silvestrovských a novoročních příspěvků, sněžná kalamita, která ochromila Bratislavu, kauza Fekišovce, #10yearchallenge či pár fotek typu „vyfoť mě, jakože se nedívám“ se mi nevyhnulo ani na Facebooku. 

Mnoho lidí žije falešné instagramové životy, proto není třeba trávit dlouhé hodiny prohlížením si něčeho, co vlastně ani není reálné. Zkrátka nikdo není tak šťastný a úspěšný, jak se tváří na Instagramu. A ti, kteří jsou, o tom nepotřebují každodenně přesvědčovat své okolí