O psychiatrii toho Češi moc nevědí. To, jak to na psychiatrické klinice vypadá, víme jen z filmů. Tam to však často bývá přitažené za vlasy a realita se v mnoha případech ani zdaleka nepodobá tomu, co známe z televize.
Lidé házejí pacienty hospitalizované na psychiatrické klinice do jednoho pytle. „Nikdo se však nechce dostat do takového stavu, nikdo nechce duševně trpět, onemocnět. Chválabohu, že se to nestalo mně, řeknou si mnozí v duchu. Je to ale také o předsudcích, mýtech, omylech i podsouvání lží,“ říká ředitel.
Setkali jsme se se čtyřmi pacienty, kteří se léčí v psychiatrické nemocnici v Pezinku. Vyprávěli nám, jak vnímají léčbu v psychiatrické klinice a jak jim pobyt na psychiatrii změnil život. V rámci zachování integrity pacientů a ochrany jejich soukromí jsme zaměnili jejich skutečná jména.
Janovi je 31 let, na psychiatrii se léčí z drogové závislosti. Jozefovi je 62 let a trpí bipolární poruchou. Marek je o dva roky mladší a diagnostikovali mu schizofrenii. 22letý Adam je na ústavní ochranné léčbě. Rozhovor s pacienty je druhý ze série článků o stigmatizaci psychiatrie.
Jan: Jsem na ochranné léčbě, jsem tu už jeden rok. Jsem drogově závislý, zaútočil jsem na vlastního otce, píchl jsem ho vidlemi. Čtyři dny jsem bral drogy, pervitin a kokain. Úplně mi přepnulo. Pohádali jsme se, ale nechci uvést proč. Mrzí mě, že se to stalo, ale už jsme se udobřili.
Jozef: Já jsem nemocný už velmi dlouho, mění se mi nálady. Stav se mi zhoršil, proto jsem teď tady. Jsem zde přibližně rok.
Marek: Mám diagnostikovanou schizofrenii. Neporozuměl jsem si s mou maminkou. Byl jsem v kuchyni, vařil jsem. Jak jsem se otočil, nechtěně jsem ji udeřil a spadla na podlahu. Bylo to nedorozumění, nedopatření. Dala mě pak sem, na jedno z oddělení psychiatrické nemocnice. Rozhodnutí maminky jsem přijal v plné míře. V nemocnici jsem už tři roky a deset měsíců.
Adam: Jsem na ochranné léčbě. Znamená to, že mám soudem nařízenou léčbu do doby, dokud nebudu mít posudky vyhovující tomu, abych byl propuštěn do ambulantní léčby, což je vlastně péče mimo nemocnice. Na psychiatrické klinice jsem už rok a půl a vím, z jakého důvodu. Nerad bych to však rozebíral. V nemocnici jsem přibližně dva roky.
Pomohla vám hospitalizace v nemocnici?
Jan: Hospitalizace mi pomohla, cítím se lépe. Už nemám halucinace, nastavili mi dobré léky. Zanedlouho budu mít soud, snad mě pustí. Cítím se vyléčen.
Jozef: Psychickou chorobu mám diagnostikovanou od roku 1985, což je velmi dlouhé období. Momentálně jsem zde z důvodu maniodepresivní psychózy, dostal jsem se do nekontrolovatelného zdravotního stavu. Křičel jsem na rodinu, vyhrožoval jsem jim, podali na mě trestní oznámení. Proto zde nebudu jen tři měsíce, jak to většinou bývalo, jsem zde také v rámci ochranné léčby. Rodina nesouhlasí s tím, abych se vrátil zpět. Odtud pravděpodobně půjdu do zařízení sociálních služeb. Je to tak asi nejlepší. Nevím, jestli bych bez pomoci dokázal pravidelně užívat léky.
Marek: Velmi mi to pomohlo. Nemocnice funguje velmi dobře, mají to tu promyšlené do nejmenšího detailu. Za ten čas, co jsem tady, pociťuji obrovský progres. Cítím se tu dobře.
Adam: Je to zkušenost, která má něco do sebe. Co se týče toho, jestli mě hospitalizace nějak změnila, to zřejmě ne. Určitě si však odsud vezmu ponaučení do budoucna.
Rozumíte si s ostatními pacienty?
Jan: Cítím se tu dobře, vycházím s každým. Sestřičky i doktoři jsou velmi dobří lidé, chodíme na výlety, na procházky.
Jozef: Obecně platí, že pacienti na psychiatrii jsou mnohem vnímavější, citlivější. Pacient je jakýmsi způsobem chráněn před vnějším světem, cítí se tu bezpečněji. Rozumím si s ostatními lidmi, velmi dobře se s nimi komunikuje. Tím, že jsem tu býval tak často a tak dlouho, tak stále více si rozumím s lidmi, které lidé zvenku označují jako „lidi jiné kategorie“.
Marek: Jsou zde výborní lidé, ať už mluvíme o pacientech, doktorech nebo sestřičkách.
Adam: Adaptovat se je pro mě přirozená vlastnost. S lidmi problém nemám.
Dokázali byste si vzpomenout na nejlepší a nejhorší zážitek, který jste tu zažili?
Ján: Za nejkrásnější zážitek považuji to, když jsem reálně pocítil, že se zlepšil můj zdravotní stav. Začaly mi zabírat léky, cítil jsem se lépe. Negativní zážitek nemám.
Jozef: To se nedá specifikovat. Nemám vyhraněné vzpomínky na nejlepší a nejhorší. Možná i proto, že jsem nemocný 30 let, z toho 25 jsem invalida.
Marek: Prakticky neustále. Jsou zde lidé, různé osobnosti, se kterými zažívám neustále zajímavé chvíle. Negativní zážitky nemám.
Adam: Nerozděloval bych to na dobré a špatné zážitky, spíše na pozitiva a negativa. Pozitivum je to, že tu máme různé skupiny a věnujeme se aktivitám, povídáme si. Každou chvíli, která je smysluplná, hodnotím jako pozitivum a dobrý zážitek. Mnoho času však není co dělat, člověk chodí jen nahoru dolů po oddělení. Když se člověk dostane do fáze, že se nudí, to hodnotím jako negativum.
Zažili jste na oddělení konflikt? Třeba mezi pacienty, nebo mezi pacientem a personálem.
Jan: Nic takového jsem tady nezažil. Když jsem byl na oddělení AG, bylo to o něčem jiném. Lidé k sobě byli protivní, pomlouvali se. Na B oddělení se nic takového neděje, v něm jsme právě teď, všichni čtyři jsme z béčka.
Jozef: Nezažil jsem žádný větší konflikt. B oddělení, na kterém se nacházíme, je takzvané doléčovací. Pacienti jsou přeléčení, málokdy se tedy stane, že vznikne konflikt. A pokud, tak jsou to opravdu jen drobnosti.
Marek: Všichni se snaží, aby ty vztahy byly co nejlepší. Nedorozumění jsou, ale jen ojediněle. Například, když kuřáci zapomenou zavřít balkon a podobně.
Adam: Občas, ale jsou to jen drobnosti. Pacient má výhrady vůči rozhodnutí sestřičky a podobně, to se stává asi všude. Nic vážného, například hádku si nepamatuji.
Někteří jste zmínili, že jste přešli z oddělení na oddělení.
Jan: Ano, byl jsem nejprve na áčku. Tam to bylo o něco horší. Je tam několik zákazů. Například se tam cigarety udělují na příděl, což pro mě bylo dost náročné, protože jsem těžký kuřák. Na pacienta přísluší 15 kusů.
Jozef: Byl jsem na oddělení AG 5 dní, pak 5 dní na A. pak mě přeložili na B a později na C. Jelikož je momentálně nedostatek personálu, C se zrušilo a sloučilo se s B oddělením.
Marek: Já jsem šel z A do B a pak do C. Nyní jsem pochopitelně na B oddělení.
Adam: Já jsem si prošel všemi odděleními. Na AG a A mi nejvíc vadilo to, že jsem měl omezený pohyb, omezenou aktivitu. Nejvíce mi tam chyběly procházky, pomáhá mi, když se mohu ventilovat na čerstvém vzduchu. Jsou to pozorovací oddělení, všichni pacienti si tím musí projít. Jsem však rád, že tam už nejsem, volný režim mi mnohem více vyhovuje. Věděl jsem, kam budu po příchodu do nemocnice umístěn. Byl jsem nastaven tak, aby mě nic nepřekvapilo. Viděl jsem tam lidi, kteří na tom zdravotně opravdu nejsou dobře. Místy jsem pociťoval lítost nad některými lidmi, to je tak všechno.
Jak vnímáte slovo blázen či blázinec?
Jan: Beru to s rezervou, nedělám si z toho těžkou hlavu. Kdyby mi někdo řekl, že jsem blázen, nerozrušilo by mě to. Je to jeho názor, jeho postoj a nemá smysl se s ním dohadovat či hádat.
Jozef: Jelikož jsem nemocný už dlouhá léta, podobná slova beru s nadhledem. Nezlobím se. Někteří mají prostě zkreslené informace, nevědí, o čem to je. Neuvědomují si, jak rychle léčba postupuje. Já to dokáži posoudit sám na sobě. Léky, které berou pacienti dnes, není možné ani jen porovnat s tím, co pacienti užívali před desítkami let.
Marek: Také to beru s nadhledem. Lidé si neuvědomují, že psychická choroba je diagnóza jako každá jiná a není dobré to brát na lehkou váhu a dělat si z toho srandu. Není to ponižující, právě naopak. I Duševní zdraví je velmi důležité a když si to někdo neuvědomuje, je to škoda. Místo podobných slov by měli být lidé spíše tolerantnější, chápavější. Vysmívat se opravdu nemá smysl.
Adam: Za ten čas, co jsem na psychiatrii a vidím, jak to tu chodí, plně souhlasím s tím, co řekl Marek, vystihl to. Duševní nemoc je nemoc jako každá jiná. Za psychickou nemoc by lidé neměli být ponižováni. Duševní nemoc si nevybíráme. Pokud někdo cítí potřebu vyhýbat se takovým lidem, nebo se jim dokonce vysmívat, asi má v první řadě problém sám se sebou.
V nemocnici jste hospitalizováni měsíce, někteří z vás roky. Máte pocit, že vám léčba pomohla?
Jan: Ano. Byl jsem psychicky na dně. Byl jsem závislý na drogách a už je nikdy nechci vidět. Potřeboval jsem pomoc.
Jozef: Ze začátku si dokáže málokdo sebekriticky přiznat, že je na tom špatně. Po čase, když dostane člověk správné léky a začne s terapiemi, velmi to pomáhá. Pokaždé, co jsem byl hospitalizován, jsem se dozvěděl něco nového, ať už o nemoci nebo o lidech.
Marek: Pokud by se nestalo nedorozumění s maminkou, vše by bylo v pořádku. Užíval jsem doporučené léky, byl jsem v podstatě zdravý. Lituji toho, co se stalo, nemělo se to stát.
Adam: Neměl nastat důvod, proč jsem se sem dostal. Lepší by bylo, kdyby se nic nestalo a nebyl bych tu. Je zbytečné přemýšlet nad tím, že kdyby bylo kdyby, jaké by to bylo. Musím si ze všeho vzít ponaučení a jít dál.
Našli jste si tu přátele, se kterými trávíte čas?
Jan: Určitě Jozef. Hrajeme spolu karty, občas se jdeme projít. Chodíme do bufetu, kecáme. Dušan je moudrý člověk, velmi rád s ním trávím čas.
Jozef: Jak říká Jan, trávíme spolu hodně času. Stejně tak s Adamem. Zdraví mi však už nedovoluje být aktivní, před pěti lety jsem pochodoval, dnes zvládnu už jen krátké procházky.
Marek: Měl jsem už několik dobrých přátel, ale ti časem odešli, neustále se to tu mění.
Adam: S každým pacientem, který je v nemocnici, vycházím velmi dobře.
Pokud byste se ohlédli za sebe, co vidíte jako svůj největší pokrok?
Jan: Klid.
Jozef: Je třeba být pokorný, sebekritický. Přijmout diagnózu. Já už před sebou nemám budoucnost, rodina mě nepřijme. Jsem nasměrován tak, že z psychiatrie půjdu, pokud se to podaří vybavit, do sociálního zařízení.
Marek: Není třeba se bát. Je rozumné přijmout názor druhých.
Adam: Lepší sebepoznání. Měl jsem hodně času na to, abych se nad sebou zamyslel.
