Toulat se kolem KLDR není žádná legrace. Většina z nás se k ní ani nikdy nedostane. Jak to tam tedy vypadá?
Pokud vyrazíš ze Slovenska směrem na východ, stačí ti projet jen 2 země a ocitneš se v Korejské lidově demokratické republice – KLDR, známé také jako Severní Korea. Samozřejmě, není to tak jednoduché, jak se zdá. Ukrajina i Rusko jsou velmi rozlehlé a na území, celým názvem, Korejské republiky se dostaneš jen za speciálních podmínek. Rozhodli jsme se, že se pokusíme dostat alespoň co nejblíže k její hranici. Naše putování nejdříve vedlo přes největší zemi světa.
Rusko jsme od západu na východ překonali Transsibiřskou magistrálou. Jak vypadala naše cesta se dočteš v předchozích článcích. Tento je o první polovině putování, tento zase o druhé. No a do třetice ti nyní ukážeme skromnou výpravu s cílem dostat se k dalekému hraničnímu trojmezí Ruska, KLDR a Číny. Jak vypadá cesta k jednomu z nejnebezpečnějších států?
Ruská federace a Severní Korea mají jen jednu společnou hranici s délkou přibližně 20 kilometrů. Prochází podél řeky Tumanov a překonává ji jen jedna stavba – Most přátelství. Poslední ruská vesnice v tomto směru má název Chasan a leží v pohraničním pásmu. Z centra Vladivostoku je to k ní 275 kilometrů. Neváhali jsme a rozhodli jsme se tam vydat. Nejdříve jsme však pozorně prozkoumali mapu, aby nás překvapilo co nejméně věcí.
Místo, kde končilo předměstí Vladivostoku a začínala divočina
První dilema se týkalo dopravního prostředku. Na výběr byly dvě možnosti – buď jet pronajatým autem, nebo vlakem. Přemýšlení bylo rychlé. Na letišti ve Vladivostoku jsme si půjčili terénní auto a vydali jsme se doslova na konec světa.
Po sedmi dnech strávených v Transsibiřské magistrále jsme ale už nechtěli další úmornou cestu vlakem. A navíc, pokud bychom spoj zpět zmeškali, dostali bychom se do nepříjemné situace. Nasedli jsme tedy raději do modrého Mitsubishi a v ranních hodinách se vydali na dalekou cestu.
Prvním úkolem bylo dostat se ven z města. Doprava ve Vladivostoku je jedna velká katastrofa. Postavili ho na kopcích a je plné jednosměrek. Často rozkopané a úzké ulice brázdí kamiony, autobusy, polorozpadlé Lady a cokoliv, čemu ještě funguje motor. Pokud ses někdy divil, proč většina videí znázorňujících nejrůznější dopravní nehody je natočených právě v Rusku, prostě vyraz někam mimo Moskvu či Petrohrad. Postačí ti jedna jízda a pochopíš. Skutečný unikát.
Most u břehu Tichého oceánu uprostřed ničeho daleko od Vladivostoku
Když už jsme se stěží dostali z dopravní zácpy, museli jsme se přizpůsobit dopravní infrastruktuře. Severně od Vladivostoku se nachází velká delta řeky. Nekříží ji žádná cesta, ani most, a proto je nejprve nutné dostat se k nejbližšímu mostu vzdálenému 30 kilometrů ve vesnici Razdolnoje. Teprve pak se dá konečně zabočit směrem na jih a jet přímo k cíli – k hranici.
Zatím poměrně dobrá asfaltka vede podél Amurského zálivu. Lemuje jeho břehy, zachází do vesniček a hlubokých lesů. Přestože cesta vede přes hory, nejsou to ledajaké bohem zapomenuté končiny. Cesty lemují Zem leoparda – národní park vytvořený na ochranu ohroženého levharta mandžuského. Existuje šance, že pokud někde zastavíš, přes den nebo v noci, a vystoupíš z auta, můžeš se setkat právě s tímto predátorem.
Břehy Amurského zálivu. Na fotografii jsou vidět pozůstatky starého mostu.
Čím dál jedem, tím jsou cesty v horším stavu. Zpočátku se objevují stále větší výtluky a jámy. Později, za polovinou trasy, se asfaltová cesta střídá s hliněnou a štěrkovou. Posledních několik desítek kilometrů jsme se vezli už jen po štěrkové cestě.
Projížděli jsme různými, menšími i většími, vesničkami. Přestože na pohled vypadaly zanedbaně, o cestách ani nemluvě, na chodnících byla zaparkována poměrně luxusní SUV vozidla. Není divu, protože cokoli jiného by ti tu nevydrželo ani ne půl roku. Vlastnit v těchto končinách auto s nízkým podvozkem je vysloveně nesmysl.
(Ne)cesta v blízkosti rusko-sevekorejských hranic. Natřásáme se z ní dodnes
Když jsme se blížili ke vstupu do pohraničního Chasanu, stoupl nám adrenalin. Věděli jsme, že se budeme muset podrobit kontrole. Po chvíli jsme před námi spatřili červené auto, ze kterého vystoupili dva vojáci pohraniční stráže. Vstoupili jsme do pohraniční zóny Ruské federace.
Otevírám okénko a snažím se být co nejpřátelštější. Muži v zelené uniformě jsem podal naše pasy a doufal jsem, že se nezeptá na propusk. Bohužel neuběhlo ani pět vteřin a už se ptal. Zahrál jsem to na nevědomého a zkoušel, zda nás nepustí i bez něj.
Chýba autor/zdroj fotografie!
Ptal se, zda jsme neviděli velkou modrou tabuli s informacemi o vstupu. Upřímně, skutečně jsme nic neviděli a tabule jsme si všimli až po cestě zpět. Pokud bychom si chtěli zahrát na hloupé, v anglickém textu se nic jiného kromě pasu nezmiňuje. Ale hádat se s pohraničníky na rusko-severokorejské hranici více než 10 000 kilometrů od domova prostě nechceš.
„Je mi to velice líto, ale skutečně to nemohu udělat. Pozdravujte tedy doma na Slovensku,“ řekl mile a nezbylo nám nic jiného, než poslechnout. Mohl na nás křičet, být oprávněně rozzlobený, ale celá situace dopadla nakonec dobře. Otočili jsme auto, zamávali si a odjeli zpět. K hranici nám chybělo už jen 5 kilometrů.
Poslední rovinka, kterou jsme ještě mohli projet. Za ní nás už čekalo vozidlo s vojáky
Přemýšleli jsme, zda vojáky nemůžeme objet. Hledal jsem v mapách boční cesty. Několik jsem jich i našel. Ale, když jsme přijeli ke kterékoli z nich, byly to jen dva pásy po kolech auta uprostřed houštiny, které vedly kamsi do ztracena. A co víc, i zde byly připevněny tabulky upozorňující na pohraniční zónu. Hrát si na schovávanou s pohraničníky zde rozhodně nechceš, proto jsme naše pokusy nakonec úplně vzdali.
Tabulky byly všude, aby ses nevymluvil, žes něco přehlédl
Když ale člověk zastaví uprostřed ničeho a rozhlédne se, je to zvláštní pocit. V dálce na kopcích jsou vidět čínské radary. Podle mapy je v okolí jen několik malých sídel. Těžko říci, zda jde o vojenské posádky, nebo něco jiného. Při pohledu na vody Tichého oceánu se zase v dálce třpytí obrovské nákladní lodě plné kontejnerů. A do toho jednou za čas kolem profrčí džíp.
Pohled na kraj, kam mnoho turistů a cizinců jen tak nezavítá
Cesta zpět nám přišla mnohem delší a upřímně, jezdit za tmy po silnici, kde je na každém kilometru vždy alespoň 5 obrovských jam, není žádná legrace. Naštěstí to naše auto přežilo a vše, co z Vladivostoku odjelo, se do něj i úspěšně vrátilo.
-
Národní park Zem leoparda pokrývá 60 % území výskytu zvířete
-
Nedaleko Vladivostoku se nachází pláž, která je celý pokrytá sklem
