Transsibiřská magistrála končí v důležitém městě, kam kdysi neměli přístup žádní cizinci (Část 2.)

V předchozí části jsme se po třech dnech dostali vlakem do Irkutska. Tak daleko od všeho, že nejbližším větším městem je už jen mongolský Ulánbátar. A co víc, venku je ještě poměrně sychravo. Kape, obloha je poseta hustými mraky a jen sem tam se objeví přímý sluneční svit. Na prozkoumání města máme k dispozici pouze jeden den.

Vycházím ven, ale od místních se s mými parťáky výrazně odlišujeme. Lidé nosí bundy, čepice a dlouhé kalhoty. My jsme nahození spíše do léta, jako bychom přijeli na Bajkal do dovolenkového resortu. A tak procházíme rozkopanými ulicemi. Nejsou pokryty pouze hlubokými výtluky, ale i chodníky jsou plné děr a louží. A to úplně všude. A co víc, i sem se dostal trend zakrývání polorozpadlých a opuštěných budov velkorozměrovými plakáty.

Doporučeno

Zdolali jsme přes 9 000 kilometrů dlouhou Transsibiřskou magistrálu, nejdelší železniční trať na Zemi (Část 1.) 8. listopadu 2019 10:09

Po cestě bočními uličkami směřujeme do centra. To tvoří velké a otevřené náměstí, v jehož středu se rozprostírá park, kde ještě ráno byla jakási slavnost. Je však odpoledne a po shromáždění téměř není stopy. Fotíme, ohlížíme se a kocháme se. Na jedné z největších budov v zorném poli přímo „svítí“ nápis „Banka SSSR“. Zcela zapadá do panoramatu města. To vypadá jako by se zaseklo na konci osmdesátých let. A právě proto má své jedinečné „sovětské kouzlo“ jako většina ruských měst.

Pohled na jednu z dominant náměstí – Banku Svazu sovětských socialistických republik

Když se blížíme k řece na severu, opět se nám potvrzuje jedna věc. A to fakt, že Rusové se o své památníky starají velmi dobře. Přestože je venku ošklivě, stojíme před věčným ohněm vyzdobeným nejrůznějšími kyticemi, nápisy a trikolórou. Dva pracovníci v tomto nečase upravují chodníky kolem. V pozadí jsou už jen schody a za nimi voda. Jako by to nestačilo, studený vítr nám ještě více ovívá naše chabě oděná těla a v dálce se blíží velký liják.

Naše cesta Transsibiřskou magistrálou pokračuje. V první části jsme psali o polovině trasy zvýrazněné červenou barvou. Nyní se budeme soustředit na modrou.

5. den – jízda kolem hlubokého a starého Bajkalu

„Tak a je to tady, druhá polovina cesty čeká na své zdolání!“ škodolibě připomínám mé partičce. Vstáváme těžko, je něco po sedmé a stále jsme rozladění. Všechny části těla mi dávají na známost, že se stále řídím středoevropským časem. A k tomu všemu začínám jaksi pokašlávat.

Železniční harmonogram je ale neúprosný. Bereme kufry a vydáváme se na pochod na druhý břeh řeky k stanici. Všímáme si, že bezbariérovost je v Rusku, nebo tedy alespoň dále na východ, velmi exotickým pojmem. Všude jsou překážky, hrboly, výtluky a hromádky různých materiálů.

Procházíme přes obrubníky, jámy, zdi, či přes půlmetrové propadliny v chodnících. Po hodině řádné ranní rozcvičky konečně vstupujeme do hlavní budovy stanice. K našemu údivu zde není žádná kontrola zavazadel a ani nás nikdo neprohlíží žádným detektorem. V mixu národností sledujeme stařičkou elektronickou informační tabuli a čekáme na náš druhý vlak.

Tentokrát jsme obdrželi i známá periodika Ruská gazeta a Argumenty a fakta

Jedeme vlakem číslo osm, který nestartuje z Moskvy, ale z Novosibirsku, třetího největšího ruského města. Vcházíme na nástupiště, tedy jen jednu z řady betonových ploch, a netrpělivě čekáme na další několikadenní dobrodružství. Vlak přijíždí a stoupá adrenalin. Do čeho to zase vlezeme?

K našemu překvapení nás vítá jen jedna průvodkyně. Je maličká a má výraznou ofinu. Vypadá mile. Kontroluje pasy a lístky, pouští nás dovnitř. Jeden, dva, tři, čtyři... naše kupé je až předposlední. Máme přichystané povlečení a při vstupu nás oslepuje ostré slunce pronikající do místnosti přes velké okno.

Usazujeme se, když tu opět přichází naše vlakvedoucí. „Tady nikdo není? Čtvrtý pasažér nepřišel?“ ptá se nás. „Ne, nikdo, jen my,“ odpovídáme jí s mírným úlek. A to proto, že čtvrté místo jsme si koupili také my. Důvod byl jednoduchý. Nechtěli jsme, abychom v uzavřeném kupé měli cizí společnost. Jednoduše, chceme tři dny cesty v našem malém světě a ne se o prostor dělit s někým dalším. Tolik k našemu oklamání systému. Naštěstí až do konce trasy se nám tato finta vyplatila a nikdo se nepřidal.

První den před námi. Jeho vrcholem má být cesta kolem Bajkalu. Nejhlubší a nejstarší jezero světa je velkým lákadlem. Původně jsme si do jeho vod chtěli jít omočit nohy, ale nepřálo nám počasí. Tak nám zůstal alespoň pohled z okna vlaku. Po pomalé jízdě jsme se najednou vynořili z hlubin lesa a před námi se objevila obrovská masa vody.

Pohled na Bajkal je nádherný a jednoznačně potvrzuje jeho majestátnost

Železniční trať se vine po břehu a poskytuje jedny z nejkrásnějších pohledů, jaké po celou dobu trasy lze vidět. Jezero je tak velké, že při pohledu na sever není vidět jeho konec a připomíná moře. Jen pro zajímavost, největším jezerem na světě je Kaspické moře. To mě vždycky fascinovalo, kdo toto vymyslel. Z okna vidíme novější i starší budovy, člunky, loďky i mola. Sem tam se mihne i hotel. Ideální dovolená v této části světa.

6. den – vlaková krize je na svém vrcholu

Další den se dávám do řeči s lidmi z vedlejšího kupé. Čtyřčlenná rodina s dětmi, kdesi z jižních končin Uralu. Také jedou do Vladivostoku a také poprvé jako my. Otec, asi kolem třicítky, je zdravě hovorný a tak startujeme první kolo našich debat.

„A jakým jazykem mluvíte, protože mnoho slov rozumím a pak zase nic,“ už klasická otázka během naší cesty. Za tři dny probereme například i vojenskou přehlídku, která se v té době konala v Banské Bystrici u příležitosti výročí Slovenského národního povstání... „Víte, 3 tanky a dost,“ říkám a on se na to začne spolu s manželkou smát. „NATO přijde a pomůže, viďte,“ odpovídá mi.

Druhá polovina je oproti první bohatší na zajímavé pohledy z okna

Diskutujeme, v kupé jíme, čteme knihy, posloucháme hudbu. Máme před sebou ještě 48 hodin cesty. Slunce zapadá a hodiny stále ubíhají. Přejezd různými časovými pásmy nám dává zabrat a pociťujeme první problémy se spánkem. Nechce se nám, ale vůbec. Ani nevíme, zda jsou naše těla naladěna na moskevský čas, nějaký sibiřský, nebo žádný.

Jsme plní energie, ale v jedoucím vlaku se toho moc dělat nedá. A tak jsem prožil svou nejhorší noc ve vlaku. Beze spánku. Ležel jsem, neustále se otáčel a snažil přimhouřit oči. Nicméně, nedalo se to.

Asi takto nějak vypadá venkov na ve východní polovině Ruské federace

Moje biologické hodiny byly totálně rozbité a tak jsem zatáhl „šichtu“ beze spánku na více než 24 hodin. Alespoň jsem si mohl vychutnat východ slunce nad nekonečnou ruskou krajinou za časného rána. 

7. den – Příjezd do bývalého uzavřeného města

A je to tu. Odbíjejí poslední hodiny naší cesty Transsibiřskou magistrálou a my z okna konečně pozorujeme odlišnou scenérii. Rozsáhlé, chladné a navlas stejné lesy i stepi Sibiře vystřídalo teplé podnebí. Dorazili jsme na území Židovské autonomní oblasti. Jejím centrem je město Birobidžan. Zajímavý region, o kterém se dočteš více v odkazu níže.

Následně náš vlak směřuje už jen na jih. Míjíme Čínu, projíždíme Chabarovskem a brzy se při pohledu z okna zjevuje moře. Jsou to vody Tichého oceánu. V poslední etapě cesty vede železnice po pobřeží. Pozorujeme lidí opalující se u vody. Nepřišla nám tak čistá jako například v Chorvatsku. 

Za několik hodin vjíždíme do Vladivostoku a řítíme se mezi obytné domy směrem do cílové stanice. Nachází se téměř na konci města.

Celý vagón se balí, vytahuje kufry a staví se do uličky. Kontrolujeme všechny kouty kupé a loučíme se s ním. Vlak přibrzďuje a zastavuje. Průvodkyně Oleksandra nám otevírá dveře a přeje nám pěkný zbytek dne. Zároveň se loučím i s cestujícími, se kterými jsme poslední dny často debatovali.

Železniční stanice ve Vladivostoku

Nikdy se už neuvidíme, ale naše krátké setkání ukázalo a prozradilo něco málo o životě na Slovensku nebo v Rusku. Venku panuje počasí jako v létě v Bratislavě u Dunaje. Fouká vítr, je teplo a bez obláčku. Stanice je plná lidí, ale předtím než odjedeme, se chceme ještě vyfotit s kilometrovníkem ukazujícím vzdálenost trasy od Moskvy. Ať máme důkaz. Vedle něj se nachází také lokomotiva a památník vzdávající hold všem, kteří se přičinili o vznik této legendární železniční trati.

Přicházíme k frekventované silnici, všude je velmi mnoho aut. Kolona až kam člověk dohlédne a v ní i autobusy, kamiony či náklaďáky. Zjišťujeme, že nejlepším dopravním prostředkem jsou tu asi vlastní nohy. Ani tramvaje nestojí za mnoho. Jsou velmi staré a v tomto teple se mačkat v neklimatizovaném prostoru s desítkami lidí a ještě s našimi kufry. Tak to tedy ne. Naštěstí je naše ubytování jen asi kilometr od stanice.

Všímáme si, že ve městě je mnoho Asiatů. Většinou jsou to návštěvníci a turisté, ať už z Korejské republiky, Číny, nebo z Japonska. Všechny zmíněné země jsou totiž nedaleko a jsou letecky propojeny. Druhým nejčastějším jazykem po ruštině jsou právě jazyky obyvatel těchto asijských zemí. Nejlépe ale člověk před cestou do Ruska udělá, pokud se naučí rusky. Když ne na dobré úrovni, tak alespoň základy.

S angličtinou zde totiž nepochodí. Problémy s ní měli i mladší ročníky, o dospělém obyvatelstvu ani nemluvě. Po několika desítkách minut úspěšně nacházíme náš hotel a jdeme se ubytovat. Ležím konečně v posteli, která se nehýbe, nehrkotá a všude kolem není hluk. Nádhera! Za několik dní jsme si naplánovali ještě jedno mimořádně zajímavé dobrodružství.