Zdolali jsme přes 9 000 kilometrů dlouhou Transsibiřskou magistrálu, nejdelší železniční trať na Zemi (Část 1.)

Procházím uličkou a míjím jedno místo za druhým, dokud nenajdu naše lůžka – 22, 23 a 24. Dvě horní lůžka, jedno dole. Samozřejmě, u země zůstává Dominik, který je z nás největší. Vykládáme zavazadla do úložných prostor a ukládáme se na večer. Jelikož ve voze bylo teplo, otevřel jsem na začátek okno a doufal, že klimatizaci ještě nezapnuli. Lehl jsem si, hleděl do stropu a trošku si i vyčítal, co jsem to vymyslel za výlet.

Naštěstí se vedle toho všeho vlak pohnul a ovanul mě studený vánek zvenčí. Příjemný byl očividně i naší spolucestující, která hned při odjezdu usnula. Nám to trvalo déle, protože jsme se museli s naším novým životním prostorem nejprve seznámit. Ale když ve voze zhasla světla a zůstalo jen ambientní osvětlení, už to šlo...

Hned vedle nás byla skupinka asi šesti teenagerů, kteří znenadání začali hodovat. Zpočátku v rámci společenských norem a mantinelů, avšak... Kolem 3:00 ráno spustil jeden z nich takovou angličtinu, za kterou by se styděl i Google překladač. Komunikoval totiž s dalším cizincem ve voze. Jako by jen četl písmenka s ruským přízvukem. Mluvil asi 20 minut a potom zalomil i on.

2. den – první kontakty a nádherné stanice

Vyspali jsme se poměrně dobře. Začalo tak odpočítávání do naší první cílové destinace – Irkutsk. Většinu druhého dne trávíme debatováním, sledováním vnější scenérie a sem tam nás někdo osloví. Žádné soukromí zde nehrozí. Jelikož mi trčí nohy z postele, mám na nich stopy DNA všech spolucestujících. 

Pan, asi čtyřicátník, který po několika hodinách poslechu našich debat ze sebe vydal: „Jakým jazykem mluvíte?“ Odpovídáme jasně: „Slovensky!“ Následně se ptá, klasicky, odkud a kam jedeme. Vysvětluji, že Transsibiřská magistrála se nezdoláva každý den a protože se vyskytla příležitost, rozhodli jsme se jít do toho.

Naše konverzace plynule přechází k dalšímu tématu: „Jak se žije na Slovensku?“ Odpovídám: „Tak jako všude. Každá země má své dobré i špatné stránky.“ Nedalo mi se také nezeptat: „A jak se žije v Rusku?“ Povzdechl, nahodil ještě větší úsměv a vysvětlil, že každý má svůj domov velmi rád, i když...

V ten den s námi mimořádně stručně promluvil i chlapec od vedle s jasnou otázkou: „Odkud jste?“ – „Slovensko.“ Otočil se a vrátil se ke své partě. Jeden z nich se snažil novému japonskému kamarádovi vysvětlovat různé věci anglicky. Předvedl ukázkový přízvuk, když se Rus snaží dorozumět v tomto světovém jazyce.

Poslouchat je nemohla ani naše spolucestující, a tak se postavila a jasně jim dala najevo, že ve voze nejsou sami. Pomohlo to, na chvíli. Pak už přišla vlakové průvodkyně a srovnala je do latě. Jak? Jednoduše, postavila se ke nim do chodbičky a stála u nich přes hodinu. Chlapce to zlomilo a rovnou usnuli.

Druhá noc ve vlaku začíná, a já jsem se od odjezdu z Moskvy neosprchoval. Přestože na WC je tabulka, která tvrdí, že kdesi tady je sprcha a lze ji použít za poplatek v přepočtu 80 korun, neláká mě to. Nikoho z nás. Vlak se často třese a už jen běžná potřeba je poměrně velká stabilizační výzva. Počkáme do Irkutsku. Co se týče hygieny, musíme improvizovat.

Každému je jasné, že ve stísněných prostorách vlaku se toho příliš moc dělat nedá. Z nudy mě vytahují jen stažená videa, dokumenty, filmy, podcasty a různá další zábava. Pohledy na okolní Rusko jsou v první polovině cesty všechny stejné.

3./4. den – problémy s časovými pásmy

Opět stojíme, tentokrát v menším městě, než byly ty dosavadní, ať už Novosibirsk, Perm nebo Krasnojarsk. Ale co nevidím – tři obchody s potravinami! Nepředstavujte si ale pod tím nic, co známe u nás. Jen regál u zdi s velmi malým výběrem.

Když vlak zastaví, jídlo se dá koupit v provizorních stáncích na nástupištích. Případně od tetušiek zase čerstvé pečivo, ryby nebo jablka. Vyběhnout se dá i do útrob stanic, je třeba ale stát déle než 10 minut. V chodbičce vozu je naštěstí pěkný rozpis všech zastávek i s informací, jak dlouho se kde stojí.

Někdy jsem venku ani během krátkého pobytu na čerstvém vzduchu neměl klid. „A Tomáši, vy...“  ptá se mě opět pán z vlaku. Zajímalo ho, jak dobře rozumějí Slováci Čechům. Zjišťuji, že je mu kolem třicítky, pochází ze Samary a jede na východ. Nepamatuji si přesně, kam putuje, ale zjistil jsem, že jede na „kamandirovku“. Tedy na určitý čas jde pracovat do společnosti, která dováží ruský plyn do Číny.

Stojíme, povídáme si, dýcháme čerstvý sibiřský vzduch, když se najednou na opačném konci vagónu vytvoří shluk lidí. Díváme se, co se děje a vidíme na zemi ležet muže, který se třese. Ostatní lidé z nástupiště ale už přiběhli na pomoc a my jsme jen přemýšleli, co se asi stalo. Pravděpodobně dostal záchvat.

Ve vlaku jsme ho už viděli na nohách, jak se prochází po chodbičce, takže vše nakonec dopadlo dobře. Sedám si k Dominikovi a pokračuji v psaní zážitků z dalšího dne. Venku se do nekonečných lesů opírají poslední sluneční paprsky a naše průvodkyně zapnula večerní osvícení.

Během prvních tří dnů cesty jsme viděli téměř pořád totéž. Lesy, lesy, lesy. Sem tam pole a louky, nejzajímavější byly přejezdy měst a vesnic. Člověk aspoň vidí, jak žijí Rusové mimo Moskvu a Petrohrad. Mnoho domů je postaveno ze dřeva a cesty kolem jsou jen ze štěrku.

Další noc ve vlaku mě začala děsit. Ozvaly se biologické hodiny. Časový posun oproti Bratislavě se vyšplhal na 5 hodin a cítil jsem, že tělo je zmatené. Předchozí noc jsem usnul až po 4:00 ráno. Tehdy mělo mé tělo „slovenský večer“.

Před Irkutskem jsem většinu času strávil spaním a ležením. „V Irkutsku se přeladíme na tento asijský čas, no ne?” řekl jsem mému malému společenství. A tak jsem nespal přes 24 hodin. Energie jsem měl i tak dostatek.

Mezitím se se mnou dal do řeči kluk z vedlejšího spacího oddílu. „English, English?“ ptal se mě přímo. Odpovídám, že i anglicky, ale může mluvit klidně i rusky. Očka mu zazářila, protože jeho angličtina, kterou jsme slyšeli během předchozích nocí, byla opravdu bídná. A to se bavil se svým spolucestujícím – Japoncem z Tokia, jehož angličtina také byla slabá. Tak jsem se stal jejich novým kamarádem a také tlumočníkem.

Rus se mi představil jako Anton a svému japonskému kamarádovi skrze mne vydával pokyn, aby se pořádně najedl. Prý celý den nic nejedl. Na stole měl položený velký fotoaparát. Brzy jsem zjistil proč – je studentem univerzity, kde se zabývají fotografií.

A co naproti sedící Anton? Ten se mi pochlubil, že cestuje zdarma, protože pracuje pro ruské železnice, konkrétně ve Vladivostoku. Když zjistil, že hned po Irkutsku míříme právě do jeho rodného města, nabídl se, že může vzít auto a udělat nám na jeden den průvodce.

Ve tmě, za slabého svitu lamp z chodbičky, jsme debatovali dlouhé hodiny. Když jsme se loučili, bábuška z našeho oddílu se sbalila a vystoupila. Doufali jsme, že na poslední část první poloviny cesty si k nám nikdo nepřilehne, ale hluboce jsme se mýlili. Do vlaku nastoupil muž, který ani nepozdravil, rozložil si věci a zalehl. 

V nejbližších hodinách se blížil první z našich cílů – pauza ve městě u Bajkalu, Irkutsku. Stěží jsme se snažili usnout, ale i tak se nám to nepodařilo. Oči jsme jen zamhouřili a co chvíli nás budila vlakvedoucí, že za pár desítek minut dorazí vlak do Irkutsku. Pomalým tempem vjel do stanice, zastavil a nám se otevřely dveře do jiného světa.