Cesta vlakem ze západu Ruska na východ je snem každého cestovatele. Přečti si, co všechno jsem zažil během prvních tří dnů putování.
„Nikdy jsem nevycestoval mimo území Ruska. Mám tu úplně všechno, co jen potřebuji,“ tvrdí Anton, se kterým jsem prodebatoval ve vlaku na trase Moskva – Vladivostok několik dlouhých hodin. Obě zmíněná města spojuje snad nejznámější železniční trať na světě – Transsibiřská magistrála. A právě ji jsem se po dlouhém plánování rozhodl zdolat. Stačilo nasednout ve Vídni do letadla a jet do hlavního města rozlohou největší země světa, do Moskvy. Tam cesta začala.
9288 kilometrů, desítky míst, množství řek i nádherných přírodních zákoutí. Železniční trasa protíná celé Rusko a poskytuje pohled na nejrůznější scenérie. Mezi stromy chladné tajgy či na vlhkých mokřadech rovinaté Asie ji však musel kdosi postavit. S její výstavbou začali v roce 1891 a podílely se na ní stovky vězňů, vojáků, dobrovolníků, odborníků a dalších. Jde o grandiózní dílo, které nemá ve světě obdoby.
Transsibiřská magistrála je zajímavá i z hlediska československé historie. Během první světové války se na území dnešního Ruska nacházely československé legie. Jednotky měly tisíce členů a na konci velké války se dostaly do podivné situace.
Ve zkratce, musely se dostat domů do vlasti, avšak jet směrem na západ nešlo. Nasedly proto na vlaky a vydaly se po železnici směrem na východ. Jejich cílem byl vzdálený Vladivostok, který také obsadily. Následně se vydaly přes moře do Spojených států a nakonec do Evropy.
-
Jak si vybavit víza do Ruské federace;
-
kudy prochází nejdelší železniční trať na světě;
-
jak vypadají ruské vlaky a jak se kategorizují;
-
co všechno se dá dělat 7 dní ve vlaku;
-
jaké různé lidí potkáš během cesty přes půl světa;
-
jak působí neustálá změna časových pásem na pasažéra.
Spousta historických událostí, zajímavostí, příběhů a samotná velkolepost „Transsibu“ nutí lidi, aby ji alespoň jednou za život absolvovali. Jde o jakousi Mekku pro cestovatele a dobrodruhy. Jejímu kouzlu jsem podlehl i já, a proto jsem si naplánoval více než dvoutýdenní cestu po největší zemi na světě.
Naše cesta byla rozdělena na dvě etapy po 3 dnech. Červenou barvou je první polovina, modrou druhá. Přestávka byla ve městě na půli cesty – v Irkutsku
Trať překonává 8 časových pásem
Vlaky projíždí 87 městy a 16 řekami
1. den – odjezd z Moskvy směrem na východ
Města: Moskva, Vladimir (26 minut), Nižnij Novgorod (12 minut), Semenov (2 minuty), Kirov (15 minut), Balezino (26 minut), Perm (20 minut)
Regiony: Moskevská oblast, Vladimirská oblast, Nižgorodská oblast, Kirovská oblast, Udmurtská republika, Permský kraj
Jsou dvě hodiny ráno a společně s přáteli stojíme ve velké hale moskevského letiště Domodědovo. Samozřejmě, potřebujeme se dostat do města, kde máme ubytování a proto je volba jednoznačná – taxi. Jelikož je letiště od centra vzdáleno přes 30 kilometrů, cesta nás bude stát v přepočtu 1300 korun. Po chvíli sedíme ve žlutém autě a proháníme se rychlostí 110 km/h po širokých ulicích.
Náš taxikář kromě rychlosti nebere ohled ani na vodorovné dopravní značení a jezdí snad podle pocitů. Nad cestou se kolem 2:00 ráno drží jemná mlha a po obou stranách pětiproudovky jsou vidět tmavé a hluboké lesy. Těch je v Moskvě a v jejím okolí poměrně hojně. Řidič po hodině jízdy zastaví v cíli a jediné, kam máme namířeno, jsou postele.
Po svítání vyrážíme do ulic hlavního města, abychom se stihli večer bez komplikací dostat na železniční stanici. Ta se nachází na náměstí s hned dvěma dalšími. Informace, kterými disponujeme, jsou – jdeme na vlak číslo dvě a jedeme z Jaroslavské stanice. Procházíme tradiční bezpečnostní kontrolou a vstupujeme do vysokých prostor budovy. Právě naše stanice je určena na dálkové spoje a jeden z nich to má namířeno i do Vladivostoku.
Stanice je obrovská a také pozdě večer plná života. Míjíme lidi s obrovskými taškami, ospalce na sedadlech i policisty či zaměstnance ruských železnic. Vládne tu čilý ruch, ale člověk se cítí příjemně a bezpečně.
Máme ještě 2,5 hodiny času a na elektronické tabuli nám ještě neoznámili, ze kterého nástupiště náš vlak vyrazí. A tak čekáme, pozorujeme okolí, hledáme toalety a zásuvky. O několik desítek minut později na tabuli zasvítí číslo jedna, vycházíme z historické budovy stanice s davem desítek dalších pasažérů. Chceme se usadit mezi prvními. Procházíme nástupišti – 5, 4, 3, 2, 1A až na naši jednotku. Před námi se objeví velké vozy legendárního vlaku s názvem Rossija 2.
Na lístcích máme vyznačený pátý vůz. Nacházíme ho téměř na konci celé soupravy. Ještě před nástupem se rychle utíkám podívat na lokomotivu. Vlak je dlouhý, chvíli mi proto trvá, než dojdu až na jeho konec, resp. začátek. Pozoruji otevřené i uzavřené kupé, restaurační i poštovní vůz či sklad na zavazadla a další náklad. Náš strojvedoucí je již přichystaný na cestu, a tak z okna pokuřuje cigaretku. Na lokomotivě svítí značka Škoda. Vracím se zpět k nevelké družině.
Vytahuji vytištěné e-jízdenky a spolu s pasy je podáváme naší průvodčí. Paní v šedých uniformách, s elegantní čepičkou a logem ruských železnic začínají kontrolovat údaje a po chvíli nás pouštějí dovnitř. Ovanul mě teplý vzduch a rozzlobila těžší manipulace s kufrem ve stísněných prostorách.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak to vypadá ve voze Transsibiřské železnice;
- co se v něm dá dělat a proč naši cestovatelé nezvládali ruskou angličtinu;
- proč se nesprchovali;
- jaký vliv mají změny časových pásem na běžného cestovatele.
