Vekslák, bony či Tuzex. 10 věcí z dob komunismu, které dnes již neexistují, ale kdysi byly běžnou součástí života

Toto platidlo se dalo oficiálně získat výhradně při povinné výměně za valuty. Ty dostávali lidé od rodin, které emigrovaly do zahraničí nebo je měli ti, co jezdili na služební cesty mimo území Československa a část diet jim v nich byla vyplácena.

Bony nebyly zpětně směnitelné a platily pouze na území ČSSR (Československá socialistická republika). V kurzové kalkulačce měl jeden bon hodnotu jedné československé koruny. V osmdesátých letech 20. století se však na černém trhu prodával 1 bon za přibližně 5 Kčs.

Vekslák

Slangové slovo pocházející z německého der Wechsel, což znamená změna. Veksláci se zabývali obchodováním na černém trhu. Ilegálně nakupovali a prodávali bony či cizí měny (valuty).

Díky tomu dokázali zprostředkovat i běžným občanům možnost, aby si mohli nakoupit exkluzivní a luxusní zboží v prodejnách Tuzexu. Pokud si však chtěl zaměnit valuty ilegální cestou přes veksláky, dost na tom prodělal. Jejich kurz byl totiž asi šest až sedmkrát horší než ten oficiální. Ale pro mnohé byla možnost koupit si bony u veksláků jediná cesta k luxusnímu zboží v Tuzexu.

Důvodem vekslování byl nedostatek tvrdé měny (americké dolary, německé marky, britské libry apod.) v Československu, což způsobovalo velkou poptávku na trhu. Taková forma podnikání byla v té době trestná. Veksláci porušovali předpisy o oběhu zboží ve styku s cizinou a ohrožovali devizové hospodářství.

Veksláci byli povětšinou zaměstnáni jako vyhazovači v nočních podnicích. Z mnoha z nich se po sametové revoluci stali významní představitelé organizovaného zločinu nebo podnikatelé na hraně zákona.

Veřejná bezpečnost

Předchůdci dnešního policejního sboru, kteří však na pořádek dohlíželi radikálnějším způsobem. Drtivá většina příslušníků VB (Veřejné bezpečnosti) byla také členy KSČ (Komunistické strany Československa). Uniformovaná složka Sboru národní bezpečnosti fungovala na našem území od roku 1945 až do roku 1991.

V dobách totality příslušníci VB trestali občany i za mnohé činnosti, které jsou dnes zcela běžné a legální, jako například soukromé podnikání. Tato složka se stala důležitou součástí bezpečnostního aparátu, který byl přímo podřízen ministerstvu vnitra. Ikonickými se stala zejména žluto-bílá vozidla s modrým majákem a černým označením „VB“.

V 60. letech minulého století byly v rámci VB vytvořeny i pořádkové pohotovostní útvary, které se smutně zapsaly do historie našich dvou států, a to právě v souvislosti s krvavým potlačením protestních demonstraci během prvního výročí invaze spojeneckých vojsk a okupace ČSSR v roce 1968.

Tyto síly byly po roce 1969 až do Sametové revoluce v roce 1989 na pravidelné bázi nasazovány k rozehnání manifestací a demonstrací proti komunistickému režimu. Naposledy při klidné manifestaci studentů 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Krvavý zásah příslušníků způsobil začátek Sametové revoluce a pád komunistického režimu.

Estébák

Estébáci byli příslušníci státní tajné služby StB (Státní bezpečnost). Šlo o kontrašpionáž, která oficiálně bojovala s vnějšími a vnitřními nepřáteli a chránila socialistickou ekonomiku. V praxi to však znamenalo jen jedno: Estébáci sledovali, odposlouchávali a tvrdě vyslýchali každého, kdo jednal proti jejich srsti nebo kritizoval komunistický režim, tedy takzvané nepřátele státu.

Často se za tímto pojmenováním skrývalo pronásledování lidí jen proto, že měli jiný názor, nebo se veřejně vyjádřili kriticky o komunistickém režimu či jeho představitelích. I za jiný názor ses v té době mohl dostat do vězení, mohli tě vyhodit ze školy nebo pronásledovat.

Členové této neuniformované složky policie sledovali diplomaty, kněží, ale i obyvatele Československa, kteří se vrátili z ciziny. Jejich terčem byli často obyvatelé kritizující komunistické zřízení, disidenti a významné osobnosti, které nesouhlasily s nesvobodou, v níž se země nacházela.

Agenti Státní bezpečnosti prokazatelně vykonávali protizákonné operace ve prospěch KSČ. Do jejich portfolia mimo jiné patřilo i sledování a odposlouchávání významných členů jiných stran či vytváření falešných důkazů s úmyslem očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ. Mnozí lidé, které StB sledovala a pronásledovala, skončili ve vězení.

Posledním šéfem Státní bezpečnosti před Sametovou revolucí byl Slovák Alojz Lorenc. Dodnes žije v Bratislavě a jistý čas pracoval i pro finanční skupinu Penta.

Digitální hra „Jen počkej!“

Ruský vliv za dob komunismu byl velmi dominantní. Netýkalo se to jen například povinné ruštiny, ale také prvních videoher na našem území. Zatímco v západních zemích děti hrály Pac-Mana či Space Invaders, u nás byla velmi populární ruská konzole značky Elektronika s digitální hrou „Ну, погоди!“ (Jen počkej!).

Podstatou hry, na které se nacházely 4 různé hrací knoflíky, bylo sbírání vajec. Konzole pochází z 80. let minulého století. I přesto, že oproti dnešním technologiím jde o poměrně archaický přístroj nabízející jen zlomek funkcí, v té době vyčníval nad tehdejšími elektronickými zařízeními určenými na zábavu.

Princip byl velmi jednoduchý. Hráč ovládal hlavní postavu, vlka, který držel košík a do něj se snažil chytat padající vejce. Za každé chycené vejce jsi získal jeden bod. Pokud jsi však vejce nechytil, spadlo na zem a rozbilo se. Tím pádem jsi přišel o život. Na černobílé obrazovce se jednou za čas objevil i zajíc, který hrál jakéhosi žolíka. Tehdy jsi za nechycené vejce přišel jen o půl života. Videohra měla i hodiny a budík.

Céčka

Hračka, která sběratelským šílenstvím zachvátila nejen děti, ale i starší. Šlo o velmi populární plastové výlisky různých barev ve tvaru písmene C, které v 80. letech a počátkem 90. let minulého století způsobily na našem území hotové šílenství. Původně přitom vznikly jako doplněk na závěsy do dveří a oken.

Šlo o velmi významnou módní vlnu. Zpěvák Michal David o tomto fenoménu dokonce nahrál skladbu s příznačným názvem Céčka. Děti a mladí si z nich díky jednoduchému spojování vytvářeli různé náhrdelníky, náramky či řetízky. Některé děti je dokonce používaly i jako platidlo a vyměňovaly si je za jiné hračky nebo sladkosti.

Také se s nimi hrála známá hra zvaná „čára“. Princip hry byl jednoduchý, na zem se křídou nakreslila čára a děti si určily vzdálenost, od které céčka házely k čáře. Kdo k ní byl nejblíže, stal se vítězem a mohl si vzít céčka svých protihráčů.

Versatilka

Opět další předmět, který se stal hotovým fenoménem pro dobu komunismu na našem území. Šlo o mechanickou kovovou tužku s vyměnitelnou tuhou. Tento patentní školní doplněk v dutém obalu byl poprvé vyroben v roce 1950 v továrně Koh-i-noor Hardtmuth v Českých Budějovicích.

Její velkou výhodou bylo to, že oproti klasickým tužkám měla mnohem delší životnost. Bylo v ní zařízení, které po stisknutí vysunulo grafitovou tuhu. Když došla, jednoduše se vyměnila za novou. Mnozí studenti ji však využívali i pro jiné účely.

Díky její dutému obalu ji plnili nasliněnými papírky, kuličkami plastelíny nebo rýžovými zrníčky, které rychlým vyfouknutím stříleli po spolužácích. Právě z toho důvodu se jim často říkalo i flusačky.

Pohraničník

Už ze samotného názvu pravděpodobně tušíš, o koho šlo. Pohraničníkem byl člověk sloužící na hranicích. Jejich úkolem bylo chránit státní hranice a v případě odhalení občanů, kteří se snažili uniknout z Československa, měli plné právo po nich střílet. Za dob komunismu totiž neexistovala svoboda cestování a ze země nikdo nemohl odejít jen tak.

Každý, kdo by v té době chtěl legálně opustit Československo, byl prověřován a lustrován. Potřeboval jsi tehdy výjezdní doložku i devizový příslib (písemné povolení banky na výměnu určitého množství korun československých za devizové prostředky potřebné na cestu do kapitalistických zemí). Normální občan bez vlivu KSČ a známostí na něj čekal i několik let.

Pohraničníci měli kromě zbraní i vycvičené psy, které v případě odhalení lidí tajně emigrujících do svobodného světa vypustili, aby je roztrhali. Mnozí při tom přišli na hranicích Československa o život.

Příživník

Posledním slovem na dnešním seznamu je příživník. Šlo o nepracujícího člověka, který se přiživoval na společnosti a na výhodách komunistického systému. Člověk v té době nemohl být bez zaměstnání a dopouštěl se trestného činu příživnictví. Každý totiž musel být zaměstnán, a tím pádem užitečný pro socialistické zřízení.

Každý občan měl informace o zaměstnání v občanském průkazu. Pokud tam chybělo razítko, bylo evidentní, že se dopouští trestného činu. Častými příživníky byli především veksláci, kteří vydělávali ilegálním způsobem. Právě proto se většina zaměstnávala „jen na oko“ jako vyhazovači v nočních podnicích.