Nezvykle tichá Ostrava. Prosluněné město tiše truchlilo za oběti masakru ve fakultní nemocnici

Městští policisté vysvětlují paní, že se hlavním vchodem nedostane dovnitř. Nelíbilo se jí to

„Víme, co se stalo. Je to hrozný, že se vůbec něco takového může stát," doplňuje paní. Na otázku, jak v budoucnu těmto incidentům předejít odpovídá její muž: „Myslím, že teď určitě udělají nějaká větší opatření, bezpečnostní ochranku," odchází i se svou polovičkou hledat jiný vstup do nemocnice.

Co vlastně dělal tady? On byl psychicky nemocný, bydlel v Opavě. Oni mají též nemocnici, proč nešel tam? A proč střílel? Lidé tam přijdou akorát na vyšetření...

Náhle se pohne i novinářský roj. Před nemocnici přišel mladý pár vzdát hold obětem masakru. Jestli to byli příbuzní nebo pozůstalí neprozradí. Avšak slzy v očích mluví samy za sebe. I přesto to na slečnu jedna z reportérek zkouší. Nicméně na otázku reportérky, jestli by se ráda nechtěla vyjádřit k tomu, co se stalo, odpovídá řečí těla.

Mladý pár, který přišel uctít památku obětí

Dává se na útěk. „Ne, ne ne," běžela žena, která položila před nemocnici první svíčku, s kapucí na hlavě od novinářů do ulice 17. listopadu. Nedlouho poté se u pomníčku objevují další lidé. „Přišli jsme položit akorát za ně svíčku, nechci o tom mluvit," řekl postarší muž, kterým evidentně tato událost pořádně pohnula.

Vidím, že se další dvě ženy snaží dostat do nemocnice. „Tam se asi neprodává nic, jo?" ptá se mě jedna z nich, když ji oslovuji s tím, jestli se tam snaží dostat. Řekl jsem jí, že je nemocnice nejspíše v provozu, ale pacienty pouští druhou stranou. „A proč ne tady?" ptá se mě vzápětí. Odpovídám otázkou, jestli vědí, co se tam dneska stalo. „Ano, já jsem tady byla dneska ráno, musel jsem jít na polikliniku," najednou zmiňuje.

Pomníček obětem

„Chtěla jsem tam jít něco koupit a naráz, bylo asi 7:10, tam ve třetím patře někdo leží a oživují ho, nebo co." Ptám se jí tedy, jestli tu scénu viděla. „Já jsem toho vraha neviděla. Já jsem akorát šla po chodbě ve třetím patře. Přecházela jsem spojovací chodbou mezi poliklinikou a akorát tam vidím paní. Ptám se: 'Co se tu stalo?' Něco tam vrčelo, já nevím. A prej, že tam oživují někoho, na té Traumatologii," vypráví.

„Ale přímo tam jsem nešla, šla jsem dolů. Tam jsem čekala na prodavačky, které měly přijít v osm. No, a bylo tak za deset osm, a policajti nám začali vysvětlovat, že všichni musíme pryč. Je to hrozný, šílený. Bezpečnostní opatření by se měla určitě zpřísnit po tady této scéně. Měla by tu někde být nějaká hlídka, klidně na vrátnici, kde je ostraha."

Doporučeno

Ostrava uctí oběti útoku zhasnutím dominant města. Primátor chce státní smutek 10. prosince 2019 v 12:45

Paní nejspíš o útočníkovi něco slyšela. „Co vlastně dělal tady? On byl psychicky nemocný, bydlel v Opavě. Oni mají též nemocnici, proč nešel tam? A proč střílel? Lidé tam přijdou akorát na vyšetření...," vyptává se mě už lehce rozčileně na otázky, na které bohužel nemám odpověď.

Postupem času se ke svíčkám přidal i plyšový medvídek

„Si představte, že se tam jdete vyléčit, a přijdete o život... takže, to mám tady obejít?" ukončuje svou výpověď a se svým doprovodem směřuje k nemocnici z druhé strany. Po chvilce rozmýšlení se vydávám za nimi. Zajímá mě, co se na druhé straně děje.

Silné zimní slunce mi ozařuje čočku foťáku. Nemocnice na mírně navýšené placce totiž háže stín pouze před hlavním vchodem. Vidím boční vchod, který je prakticky prázdný. Hledám nějakou zodpovědnou osobu, někoho, kdo by mi poskytl víc informací o tragédii, která se tu před pár hodinami udála. Nemám však štěstí, těch pár zdravotnických pracovníků mi pohybem už z dálky naznačuje, že za nimi chodit nemám.

Je to hrozné, to se stane hned. Když máte ale takového duševně labilního jedince, tak se tomu zabránit úplně nedá. Může se to stát úplně kdekoliv, ale ne jen s pistolí. Třeba taky s nožem.

Procházím k zadnímu vchodu polikliniky, jež čekám jaksi plnější, avšak mýlím se. Vidím pouze policistu v civilu debatujícího se zdravotnicí. Živou připomínku ranního masakru, která mě znovu přesvědčuje o tom, jak krutá je realita. Po cestě zpátky nakonec potkávám personál ochotný se mnou mluvit, akorát mimo záznam. Nemocniční sestra nesoucí krevní zásoby však prakticky zopakuje to, co jsem už slyšel. Žádné další podrobnosti z incidentu nemá. 

Výjezd z nemocnice do ulice Dr. Slabihoudka

„Je to hrozné, to se stane hned. Když máte ale takového duševně labilního jedince, tak se tomu zabránit úplně nedá. Může se to stát úplně kdekoliv, ale ne jen s pistolí. Třeba taky s nožem,“ mávne na mě, když odchází směrem do nemocnice. Já zůstávám u bočního výjezdu, naproti Vysoké školy báňské – Technické univerzity. Před únikovým východem nemocničního personálu, kterým se dá nejbezpečněji vyhnout dotěrným novinářským otázkám.

Slunce začíná ztrácet intenzitu a zapadá za obzor. Bílé mraky jako by zšedly, jejich okraje se začaly zabarvovat do růžova a obloha zase zlátnout a oranžovět. S takovou apokalyptickou scenérií jsem se vydal pro svědectví studentů do sousedního školního komplexu. Brány studentského domova i škol byly ráno, kdy policie pátrala po útočníkovi, z bezpečnostních důvodů uzamčené. Studenti museli zůstat vevnitř. Místní restaurace zase měla zavřeno z technických důvodů. Možná těch dnešních.

Podnik byl uzavřen z technických důvodů

V myšlenkách, že opustím dnešní nejsmutnější místo v republice bez dalších výpovědí, potkávám ty nejpovolanější – skupinu mladých mediček. A aniž bych se musel ptát, baví se tak nahlas o tragické střelbě, že je poloprázdná ulice slyší bez velkých obtíží. Na můj vkus až moc dobře. „Volal mi, že si mám zapnout ČT24 a že se mám řídit jejich pokyny, co mám dělat,“ smály se. Jejich následnou debatu o útočníkovi a efektivitě prostřelení hlavy neunáší ani můj cynismus. 

Scenérie nad Ostravou

Smutné a tiché město opouštím s růžovou „bouří" nad obzorem v zádech. Protínají ji jen vysoké betonové budovy. Dohromady vytváří kolorit vskutku ohromující. Člověk se v něm cítí malý, bezvýznamný a přehlcený. Podobně se asi museli v návalu celodenního zpravodajství cítit i pozůstalí, matka útočníka, jeho zaměstnavatel i personál nemocnice.

Vzpomínám si na dnešní ráno, kdy jsem poprvé o střelbě slyšel. Zdá se, že se vás taková situace netýká, že je to od vás daleko. Přesto stačí tak málo. Na Twitter unikla fotka ze záběrů bezpečnostních kamer bezprostředně po útoku. To, co zachytila, si člověk nepředstaví, dokud to neuvidí. Svědomí se naštěstí v lidech, kteří ji veřejně šířili, ozvalo a stáhli ji z oběhu. Nicméně, obrázku z čekárny traumatologie se budu zbavovat ještě dlouho.

Odjíždím s vědomím, že se kdykoliv může podobně truchlit i jinde. A co je nejhorší, že se to nedá nikdy předvídat. Je to prostě hrozné.