Vydal jsem se do Ostravy. Města, které 10. prosince zažilo útok muže, který v čekárně fakultní nemocnice zastřelil šest lidí a tři zranil. Dva z nich s těžkými zraněními bojují o život.
„Je to hrozné", slyším nejčastěji po svém příjezdu do Ostravy. Představoval jsem si lehce pozitivnější větu, která by mě uvítala při mé první návštěvě největšího města Moravskoslezského kraje, avšak dnes se tato fráze perfektně hodí. Masakr pacientů v čekárně traumatologického oddělení ve Fakultní nemocnici Ostrava ponořil město do zvláštní tiché piety za šest zastřelených obětí a dva těžce zraněné.
Fakultní nemocnice v Ostravě, 10. prosince 2019
Ráno mě probouzí, stejně jako zbytek republiky, otřesná zpráva z Fakultní nemocnice v Ostravě. „V budově se střílelo, jsou minimálně čtyři mrtví. Pachatel je na útěku, je ozbrojený a nebezpečný," hlásí prakticky všechna tuzemská média. Zjišťuji si tedy vlak a narychlo se vydávám podat svědectví o jednom z nejhorších masakrů v české historii. Také tak trochu sobecky doufám, že pachatele před mým příjezdem chytí. Nicméně, ještě před tím, než se vůbec ocitnu ve vlaku, stoupá počet obětí na šest. A další lidé jsou těžce ranění.
Je něco zvláštního na té Ostravě. Všichni lidé, které potkávám, mají na svých sluncem zalitých tvářích zasmušilý a lehce skleslý výraz.
Najednou mě polije studený pot. V nemocnici přece studuje kamarád a bývalý spolužák ze střední školy. Píši mu, jestli je v Ostravě. A dostává se mi i rychlé odpovědi. „Nepustili mě do nemocnice, jsem v poho. Šel jsem hned domů, protože se zjistilo, že je na útěku v okolí." Začínám volněji dýchat a vítězí žurnalistická zvědavost.
Vstup před nemocnicí strážili městští policisté
Vyptávám se dál. „Mám info jen ze zpráv. V momentě střelby se někteří zamkli na odděleních, studenti zase v šatnách. Většina je ale venku," vysvětluje. „Normálně budeme mít zítra výuku. Někteří spolužáci měli mít dneska státnice, mohli si je odložit. Přesto si myslím, že dneska bude ještě normální provoz. My máme pořád normálně praktické bloky." Holt jiný kraj, jiný mrav.
Po třech a půl hodinách policejní práce s nasazenými bezpečnostními jednotkami a vrtulníky muži zákona oznamují, že útočníka mají. Respektive jej našli. V tom momentě si muž, později identifikovaný jako Ctirad V. z Opavska, prohnal kulku hlavou.
Nádraží ve Studénce. Počasí ušlo, události ne
A vůbec, o Ostravě jsem měl různé představy, nicméně po příjezdu se ani jedna nenaplnila. Slýchával jsem divoké historky o šedém betonovém městě se znečištěným vzduchem, nebezpečným prostředím a nevlídnými lidmi. Na nádraží jsem však vystupoval na prosluněný perón moderního vzhledu. Na třetím nástupišti v městské části Ostrava-Svinov.
Je něco zvláštního na té Ostravě. Nevím, jestli je to pouze dnes, každopádně všichni lidé, které potkávám, mají na svých sluncem zalitých tvářích zasmušilý a lehce skleslý výraz. Nebo se mi to alespoň zdá. A to ticho. Slunce a ticho. Spěchám na tramvaj tam, kam jde ta hrstka lidí směřujících stejný směrem.
Platím MHD přímo uvnitř, budoucnost, která ještě nedorazila do Brna, a dá-li Bůh, přijedu k fakultní nemocnici. Jedu širokými ulicemi, bulváry, kde byste těžko našli po zemi poházené odpadky. Všude kolem betonové paneláky, pár aut, ještě míň lidí a sluneční ticho. V hlavě mi ten klid začíná připadat velice symbolický.
Černá vlajka před Fakultní nemocnicí Ostrava
Nad fakultní nemocnicí visí stín. Stín špatné zprávy, kterou oznamuje černý prapor na stožáru. Nastalou scénu před hlavním vchodem sleduje skupinka čtyř teenagerů, jeden starý pán, a policejní hlídky. Novináři se totiž začali přede dveřmi přetláčet. Za chvíli má před ně vystoupit s novými informacemi premiér Andrej Babiš s ministrem vnitra Janem Hamáčkem.
Situaci mladíci pozorují s nadšeným zanícením. „Já ho potřebuju vidět na vlastní oči," svěřuje se jeden, načež druhý povídá: "Čekuj, jo, to je on, to je Babiš! Dědovi by se to hodně líbilo." Eskorta vychází automatickými dveřmi s vysokými vládními činiteli po druhé hodině odpoledne.
Ministr vnitra Jan Hamáček (vlevo) a premiér Andrej Babiš (vpravo)
Novinářský roj, v němž jsou lidé nejen z ČTK, Českého rozhlasu nebo České televize, ale také ze slovenské Televízie Joj, TA3, polské TVN, TVP3, rakouské ORF nebo z agentury Reuters. Začínají pokládat otázky. „Celostátní symbolické uctění památky bude formou rozeznění sirén, pozůstalým bude posláno i finanční odškodnění ve výši 300 tisíc korun. Podpora pozůstalým by měla být vyjádřena i prostřednictvím veřejné sbírky," odpovídá premiér.
Je to hrozný, že se vůbec něco takového může stát.
Na otázky polské redaktorky v polštině odpovídá ministr vnitra česky. „Momentálně jsou dva těžce zranění. Prognózy, vzhledem k tomu, že jsou to zranění těžká, dávat nechceme. Motiv, proč to útočník udělal, je v řešení policie." Nebylo třeba žádného překladatele.
Premiérova osobní ochranka si klestí cestu novináři
Po dvaceti minutách se politici rozchází a k nemocnici naopak přichází lidé, kteří měli dnes objednané prohlídky. Policie je však, stejně jako novináře, dovnitř nepouští. „My jsme šli na oční a tam je zavřeno," svěřují se mi žena s mužem důchodového věku.
